Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Poéma Démon se stala druhým největším počinem romantismu hned po Puškinově Oněginovi. Lermontov na ní pracoval již od svých patnácti let, skutečně dokončená byla ale až roku 1841.
Děj vychází napůl z biblické napůl z apokryfické legendy o andělovi, jež byl sveden pokušením, zavržen Bohem a stal se z něj démon - symbol zla, stvoření odsouzené k životu bez lásky a bez štěstí. Lermontov tuto legendu rozvádí dál a ve své poémě vyobrazuje vnitřní svět démona, jeho pohnutky a myšlenky v nekonečném toku času.

Démon se v nekonečných pustinách času cítí neskonale nešťastný a zamiluje se do gruzínské krasavice Tamary, které těsně před svatbou džigiti (zbojníci) zavraždí milovaného ženicha. Démon se Tamaře opakovaně zjevuje a zoufalá dívka utíká před svými halucinacemi do kláštera, kde doufá najít klid.

"Ó, nevyčítej, otče, mi!
Sám všiml jsi si: jak jdou dni,
že vadnu - oběť zlého jedu.
Lstný duch mě souží, nedovedu,
se stříci snů, jež z něho jsou."

Ale Démon dokáže odehnat i Tamařina strážného anděla a vstoupí za svou milovanou i za klášterní zdi. Vyzná dívce lásku, slibuje jí své napravení a rozpráví s ní o svém zlém a nemilosrdném osudu, jež ho stihl za jedno jediné pochybení. Tamara stále váhá, nakonec se ale poddá Démonovu naléhání. Démon Tamaru políbí, jed jeho polibku však dívku zabije a ta klesne mrtvá do jeho náručí. Paradoxní je, že namísto věčného zatracení je Gruzínka na rukou anděla vynesena do nebe. Démon zahořkne ještě více a bloudí dál nekonečným vesmírem. Vykoupení se mu nedostane.

Lermontov přinesl společnosti do té doby ještě neznámý pohled na zlo a jeho pojetí - démon, který je do nejhlubší podstaty zlý, otevřeně touží po dobru a napravení. Démon je zde prezentován jako prokletá a zkázonosná bytost, zároveň však i jako tvor vzpouzející se svému předurčení, který je kvůli lásce a smysluplnému bytí ochoten obětovat cokoliv. Zároveň z podob chmurných duchů přerůstá do lidštější dimenze.

DÉMON: "Jsem ten, jehož zrak naděj ničí,
sotva naděje rozkvete,
jsem ten, jenž nemá lásku ničí
a srdce všemi prokleté."

"Tobě jsem ses v pokorném snění
modlitbu tichou lásky své,
své první zemské utrpení,
slzy, jež tekly poprvé."

Démon tvoří zároveň protiklad k postavě z jiné Lemontovovy knihy - Hrdina naší doby. Pečorin i Démon jsou bytosti uvědomující si svět, lidi, jejich vady i sebe, a při hledání něčeho vyššího, co by dokázalo uspokojit jejich touhu po plnohodnotném životě, ubližují (i když částečně nechtěně) svému okolí (Pečorin raní Taťánu, když odmítne její lásku, Démon zabije Taťánu svým polibkem).

DÉMON: "Vyhnance nebes, podobné mi,
jsem v zoufalství svém potom zval,
však tváří, slov zlých nechce se mi,
běda! Já sám jich nepoznal!"

"Já s nebesy chci smířiti se,
chci milovat, chci modliti se,
chci věřit v dobro s radostí,
a setřu slzou lítosti,
si z čela, jež tě bude hodné,
dým nebeského plamene."

Báseň je psána většinou ve čtyřstopém jambu, autor užívá spoustu přirovnání. Velmi často se zde objevuje takzvaná zrcadlová kompozice (založeno na kontrastech) - Bůh versus Démon, naděje versus zoufalství, zlo versus dobro, láska versus nenávist. Celou poému prostupuje titánská vzpoura proti Bohu a proti osudu, který byl Démonovi předurčen a s nímž se nehodlá jen tak lehce smířit.

Démon lehce pak,
odvětiv slovy vábivými,
ke zbožným jejím povzdechům,
se žhavě přimkl ústy svými
k dívčiným třesoucím se rtům.

Duch zla tak triumfoval, žel!
Jed polibku smrtelnou mocí
jí vnikl v ňadra chvílí tou.

Kniha byla ve své době velmi špatně přijata cenzurou a na svoje vydání si musela počkat až do roku 1861. Zavinil to především odlišný pohled na církevní stigmata a bipolární rozdělení náboženského světa na věci zlé a dobré. Od roku 1861 prošla tato poéma osmi redakcemi a pro českou verzi přeložil toto nezapomenutelné dílo Josef Hora.

Éternou dálkou, v modrém tichu,
kterýsi anděl ze svatých
svá zlatá křídla lehce zdvih
a z víru světa duši v hříchu
odnášel vzhůru v loktech svých.

I proklel Démon, poražený,
poznovu šílené své sny
a zůstal sám ve vesmíru, bez proměny,
bez naděje, bez lásky...

Žárlivě svoji kořist střeží
zde temná řeka Kazbeku
a hroby v klidu věčna leží
přes věčný neklid v člověku.

SHRNUTÍ:

Démon byl schopný se pro svou lásku klidně změnit. Prosí Tamaru o opětování své lásky. Když ji poprvé spatřil, začal nenávidět svou moc a nesmrtelnost. Raději by byl jako obyčejný člověk a žil by šťastný život po boku své vyvolené, než aby byl sám a nemilován. Chce už napořád být s ní, protože v něm dokázala rozdmýchat nějaký plamen lásky. Začal pociťovat city, lásku a lítost. Ptá se sám sebe na mnoho otázek, které ho do té doby vůbec nenapadly. K čemu mu je nesmrtelnost, věčnost a nekonečnost, vždyť to jsou jen pouhá slova. Slova, ale prázdná, bez inspirace, bez Boha - té ženy. Autor chtěl vyzdvihnout Démona, který se sám vzepřel proti Bohu (chtěl zrušit kletbu, která na něho byla uvalena proto, že chtěl mít Tamaru pro sebe a z toho důvodu zabil jejího nastávajícího).

Čtenářský deník	-	Démon, Démon (2), Démon (3), Démon (4), Démon (5), Démon (6), Démon (7), Démon (8)
	-	Hrdina naší doby, Hrdina naší doby (2), Hrdina naší doby (3)
	-	Maškaráda, Maškaráda (2), Maškaráda (3)

Čítanka	-	A smutno a teskno (Samota a láska)
	-	Démon
	-	Hrdina naší doby
	-	Nevěř si
	-	Plachta
	-	Podej mi ruku, pojď a skloň se ke mně (Hrdina naší doby)