Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Druhé město v Brně roku 2013 (1. vydání). Ilustroval Martin Groch. Počet stran: 146. ISBN: 978-80-7227-340-9.

O KNIZE:

Když pocítil Michal Viewegh bolest v prsou a vytušil, že se jedná o srdeční zástavu, sám si zavolal pro pomoc. Prasknutí aorty představuje velmi závažný problém, v rozsahu, který se týkal Viewegha, je prý jen minimální šance na přežití. Už lékaři záchranné služby ale správně vyhodnotili situaci a Viewegh byl nakonec úspěšně operován. Sám doktor Skalský, hlavní operatér, podotýká, že po marné půlhodinové snaze pacienta oživit by rozhodnutí neoperovat nebylo ničím neobvyklým oproti běžným medicínským postupům. Jakoby zázrakem pacient nejen přežil, časem se také ukázalo, že poškození mozku následkem jeho nedostatečného prokrvení a okysličení není tak drastické, jak se očekávalo.

Michal Viewegh již měsíc od oné nešťastné události začíná psát, ačkoliv trpí výpadky paměti, silnými depresemi a má problémy se zrakem. Název knihy napovídá, že se autor pokouší mapovat svůj návrat do života, jenž už ale nikdy nebude stejný jako dřív.

Kniha má formu deníkových záznamů, které v první části nejsou datovány, první záznam však spadá do období dubna 2013 a knihu uzavírá zápis ze 14. srpna 2013. Viewegh nejen mapuje problémy, jež může pochopit pouze ten, kdo je prožil, psaní je pro něj také jistou formou terapie, očisty (srovnání viz autor předmluvy, Martin Reiner, nakladatel, str. 7: "...Ve svém důsledku je Můj život po životě kniha očistná...").

Problémy, s nimiž se musí vypravěč vyrovnat, souvisí nejvíce s výpadky krátkodobé paměti - neschopnost vzpomenout si, o čem se hovořilo před pouhými deseti minutami nebo zda si již vyčistil zuby, k sobě přidružuje pocit méněcennosti, zahanbení a bezmoci. Všední běžné úkony mu jeho nemohoucnost připomínají: "Každodenní truchlohra mého současného života. Opravdu nevím, co jsem měl před pouhými dvaceti minutami na talíři a co jsem si strkal do úst... Bramborák, kurva! pomyslím si podrážděně. Můj mozek je bramborák!" (str. 16)
Nemůže si vybavit data, stále kontroluje, zda neztratil klíče, peníze, opakovaně své blízké bombarduje banálními otázkami, přitom si vybavuje svůj bývalý život v celé své pestrosti a bezstarostnosti: "Malá bilance: v prosinci minulého roku jsem přišel o možnost číst knihy, o prostorovou orientaci, o životní energii, optimismus, o podnikavost, cílevědomost, o možnost řídit auto, lyžovat, pít dobrá vína, o schopnost plánovat, o chuť bavit se, tančit, poznávat nové věci, o víru v budoucnost..." (str. 38)

Jeho současný program zahrnuje léčebné terapie, odpočinek, čtení knih a e-mailů, drobné domácí práce - a psaní. Ani tyto činnosti však nedokáže zvládat bez problémů, občas proto na své okolí reaguje výbušně, jindy je lítostivý, na mysl mu často přichází také myšlenka na sebevraždu: "...Opět mě stíhá onen bezútěšný pocit, že všechno hezké v mém životě se už odehrálo a teď mě čeká jen utrpení... Proč to ale potom natahovat?" (str.103)
Důvodem je především podpora rodiny, dcery v těchto momentech fungují jako "živé výčitky", manželka Veronika je pro svou trpělivost a obětavost líčena přímo jako světice. Pocit méněcennosti však probouzí novou trýznivou emoci v podobě žárlivosti - jakési "otrávené smíření se s možností, že mu bude žena nevěrná...a že není v jeho silách o ni bojovat..." (str. 106)

Výjevy každodenního života se ve Vieweghově textu rozpadají v metafory zmaru (např. návrat z divadelního představení domů vede lesem "temným jako moje myšlenky" - str. 139), text prolínají ponuré citace z knih (Halas, Frisch, Reinerová...), přesto lze sledovat jistý pokrok, vypravěčovy reakce jsou mírnější, také fyzická kondice se vylepšuje, vůle k životu se pomalu probouzí, a to vlastně umožňuje číst dnes tuto knihu. "Bude tuto litanii někdo číst? Koupí si takovou knihu někdo?" (str. 145) obává se autor o osud své knihy, v níž se opakuje vlastně jediné temné téma - deprese na sto způsobů. Ani závěr nepředstavuje žádnou překvapivou pointu nebo rozuzlení (pasáž popisuje problém soustředit se, napsat něco smysluplnějšího). "Může být tohle poslední souvětí mé příští knihy? Bude muset, nic lepšího už nevymyslím." (str. 146)

HODNOCENÍ:

Knihu lze chápat jako kroniku jedné deprese, terapeutický deník, můžeme se skrze ni vžít do pocitů zlomeného člověka, poznat jeho problémy a způsob uvažování. Pokud skutečně tyto problémy provázely vznik textu, je třeba ocenit jeho formu. Zdánlivě se nic nedaří - kromě psaní: schopnost jasně a čtivě formulovat myšlenky, zprostředkovat věrohodně niterné pocity, vhodně zvolené citace, příměry a metafory, tak Viewegha známe a to vše může zaručit čtenářský úspěch. Podle předlohy tak vznikla v roce 2014 také audiokniha, kterou namluvil Saša Rašilov.