Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V tomto díle je vidět, jak Kundera jako autor zraje. Kdybych měla srovnat Nesmrtelnost se Žertem, přijde mi, že je úplně jiným dílem a snad i od jiného autora. Řečeno Kunderovými slovy, Nesmrtelnost je román, který se nedá zfilmovat, román, který je plný myšlenek. Dílo je velice filosofické, můžeme zde nalézt Kunderovu příslovečnou ironii spojenou a jakousi nezbytnou náhodou a absurditou, která utváří z relativně nesourodých částí jeden celek. To vše ještě doplňují různé erotické motivy, místy až perversní, bez kterých by si ovšem člověk nemohl představit Kunderovo Diabolo (můžeme říci i dnešní svět), kterému se touto knihou vysmívá a snaží se podnítit lidi k uvědomění si sama sebe. Je to postmodernistický román.

POSTAVY:

Agnes - žena středního věku, silná introvertka milující svého otce
Laura - Agnesina sestra, naprostý opak Agnes
Brigita - Agnesina dcera, dívka "nové generace"
Paul - Agnesin manžel
Avenario - profesor bojující s Diabolem zdánlivě nesmyslnými činy
Rubens - malíř zříkající se malířství kvůli ženám, velký proutník
Bettina - Goetheho přítelkyně, která se chtěla dotknout jeho nesmrtelnosti

DĚJ:

Děj se všemi jeho filosofickými zákruty je skoro nepopsatelný, ale kdybychom jej oprostili od těchto myšlenek a teorií, je to obyčejný příběh Agnes, jedné introvertní ženy, jejího manžela Paula, který chce být "absolutně moderní" a je právníkem, a Agnesiny mladší sestry Laury.
Celá kniha vzniká, když autor sedí u bazénu a zahlídne starou dámu, jak mává plavčíkovi, a ono pomíjivé gesto mu utkví v paměti a poté se prolíná celým příběhem. "Jsou to spíš gesta, která nás používají jako svých nástrojů, nositelů, vtělení."
Agnes jde po ulici a zjišťuje, že jí vadí veškerý ruch města, jak do ní všichni vráží, jak na ni všichni hledí. Přemýšlí o tom, že pohledy jsou jako fotoaparáty, které si ji fotí, které ji upírají i to nejmenší soukromí. Cítí jakousi nesolidaritu s lidstvem, a to že je spoutána manželstvím, i když má svého muže ráda.
Další dějová linie je o slavném básníku Goethovi a je obdivovatelce Bettině, která se snaží za každou cenu stát nesmrtelnou po Goethově boku. Goethe rozlišuje nesmrtelnost malou, to když si na vás vzpomene po vaší smrti nějaký příbuzný či známý, a na velkou nesmrtelnost, což je takové, že po vaší smrti na vás vzpomíná spousta lidí, které jste ani neznali, či neviděli nebo nemohli potkat. Goethe přemýšlí i o tom, jaký je vztah mezi smrtí a nesmrtelností a zjišťuje, že jedna vychází z druhé. Jednoho dne je Goethe na audienci u Napoleona, který když ho spatří, pronese větu: "Hle, muž!" - stejnou větu, jakou pronese i Laura, když poprvé spatří Paula. Bettina se snaží o Goetheho přízeň tím, že si hraje na dítě, protože dětem je přeci všechno dovoleno. A tak si sedá starému muži na klín, píše mu dopisy, ve kterých mu vyznává svou nehynoucí lásku, ale: "To, oč mezi nimi šlo, nebyla láska. Byla to nesmrtelnost... Člověk počítá se smrtí, ale zapomene počítat s nesmrtelností." Zde je i první zmínka o ciferníku života, na kterém rafičky neúprosně přeskakují na další a další čísla, která se nikdy nedají vrátit. A když, tak je tolik možností, jak by se mohly uspořádat, že život se prostě nedá opakovat. Bettinina snaha o nesmrtelnost se projevuje tím, s kým si píše, snaží se oslovit tolik slavných lidí, aby po ní alespoň někde zbyla zmínka. Po Goethově smrti vydává knihu Rozhovory Goetha s dítětem, kde se definitivně znesmrtelňuje.
Agnes přemítá o sobě a o Lauře. Zjišťuje, že ji sestra kopíruje, ale všem jejím gestům přidává hlubší význam. Například černé brýle, které začala Agnes nosit, protože jí sluší, začala Laura nosit také. Ale ne kvůli slušivosti. Když si Laura nasadí černé brýle, všichni vědí, že trpí a že je smutná. Dále se autor zabývá rozdílností sester. Každá z nich totiž vyznává jinou teorii jak uvést své já. Pro Lauru je nejdůležitější její tělo a všechny její pocity vyjadřuje v tělesných metaforách. Je to takzvaná metoda připočítávání. Zato Agnes považuje za své já jen svou duši a snaží se dosáhnout svého já tak, že si odmýšlí své nedokonalé tělo, svou tvář, své myšlenky, které jsou tak lidské. Toto je metoda odčítávání.
Do děje nám vstupují imagologové. Lidé z reklamy a veřejných průzkumů, kteří dnes všechno řídí. Protože vše musí být podle nich, vše musí mít jisté image, zprávy v rádiu musí mít jistý šmrnc, jinak tam nemají co dělat, stejně jako všechny ostatní pořady. Už proto je Paul propuštěn z rádia, protože jeho politický pořad se zdá imagologům moc nudný. A to se Paul snažil stát absolutně moderní, tak jak to řekl jeho oblíbený básník Arthur Rimbaud. Tento ideál vidí ve své dceři Brigitě, která je už z nové generace, a tak snaží se této generaci přiblížit. Brigita si myslí, jako všichni ostatní, že má právo na všechno. Ze všech přečinů se stala práva. A proto, když zaparkuje na zákazu parkování a policisté po ní chtějí pokutu, řekne jim, že když je tolik aut, má být i tolik míst k parkování. To je přeci její právo. Laura, která si myslí, že ji chce opustit její přítel, oznámí sestře a jejímu manželovi, že spáchá sebevraždu, že pohodí své mrtvé tělo ve vile přítele, a tak mu dá nejvíc, co má - své tělo. Nakonec ji však Agnes s Paulem ukonejší, aby to nedělala, a tak se tedy nic nestane.
Agnes sní už mnoho let o klidném životě ve Švýcarsku, bez muže a dcery, ovšem nemůže se dostat k rozhodnutí, zda odjet či ne, avšak nahrává jí osud, protože v práci jí nabízí místo ve švýcarských Alpách a tak ho Agnes přijímá a přemýšlí, jak to vysvětlí muži a dceři.
Mezitím autor se svým přítelem profesorem Avenariem přemýšlí o Agnes a Lauře a metaforicky si je malují - Lauru jako ženu s hlavou hledící do výšin, kterou však táhne dolů její tělo, a Agnes jako ženu s hlavou při zemi, ovšem oproštěnou od těla.
Agnes přemýšlí o tom, jak se vlastně určuje krása, či ošklivost a co to vlastně znamená, že je něco normální - je to takové, jak se to zdá přirozené většině. Autor vnáší do příběhu novou postavu - dívku, která chce spáchat sebevraždu a tak si sedne doprostřed silnice a čeká, až ji srazí auto. Zapříčiní tak havárii několika aut, mezi nimiž je i Agnes, která se vrací ze Švýcarska. Paul, když se dozví o Agnesině autonehodě a vážném stavu, chce hned odjet do nemocnice, kde Agnes je, ovšem někdo jeho autu propíchl pneumatiky, a tak tam odjíždí až o půl hodiny později s Brigitou jejím autem. Agnes, když se dozví, že za ní Paul chce přijet, tak jen doufá, že zemře dřív, aby ji neviděl umírat, aby neviděl okamžik, kdy tu po sobě zanechá prázdné a nechutné tělo. Stihne to o čtvrt hodiny. A za to všechno může profesor Avenarius, který ve své touze bojovat proti Diabolu, proti konzumní společnosti, která si odžívá své životy, aniž by zvedla hlavu, pořádá noční běh městem, při němž propichuje pneumatiky autům, aby nemohla jezdit, aby nekazila krásu světa. A to se ještě potká s Paulem, který si myslí, že Avenarius je jakýsi násilník a dá mu svou vizitku, aby ho mohl hájit u soudu.
V další části se setkáváme s novou postavou - Rubensem. Je to muž, který věřil, že se stane malířem, ovšem jeho sen mu nevyšel, ale když viděl, jak dopadl jeho úspěšnější sok v osobním životě, jakou si namluvil ošklivku, byl jen rád, že takhle dopadl a od té doby se přestal věnovat malování, ale upnul se na ženy. V Rubensově životě hraje hlavní roli ciferník života, který rozdělil i jeho milostný život na několik období → 1. období atletické němoty → 2. období metafor → 3. období obscénní pravdy → 4. období tiché pošty → 5. mystické období a nakonec 6. období touhy po minulosti. Rubens se setkává s jakousi ženou z minulosti, u které nezná ani její jméno a tak jí říká loutnistka. Sám o sobě říká, že žije za hranicemi lásky, ovšem přichází na to, že i za hranicemi lásky existuje láska. Zjišťuje, že ačkoli měl za život spoustu žen, nepamatuje si skoro ani jejich jména a už vůbec neví nic o jejich osobním životě. Připadá si, že mu život unikl v milostném oblouznění, ze kterého si stejně nic nepamatuje. Jeho ciferník je rozčleněn na další životní období → Tma s otevřenýma očima → Světlo s otevřenýma očima → Světlo se zavřenýma očima. Rubens přichází na to, že všichni se skrývají za své obrazy, které vznikly v myslích jejich známých a které se jen velmi obtížně přemalovávájí. Do tohoto místa příběhu je vložena zajímavá esej na téma smích X úsměv. Proč se na starodávných obrazech nikdo nesměje? Nanejvýš ti, co vyjadřují šílený smích zla, jinak se všichni jen usmívají. Ale smích se stal standartou dneška a tak na všech fotografiích máme tváře, které se smějí.
Poslední část knihy se zabývá reálným autorovým životem. Setkává se s profesorem Avenariem, ten mu představuje reálného Paula a navíc potkají i reálnou Lauru, která se po Agnesině smrti stala Paulovou ženou. Jak odchází z plovárny a ostatní tam nechává, jen prohodí rukou - provede tak základní gesto, které dalo popud k napsání této knihy a také celou knihu ukončuje.

JAZYK A STYL:

Autor zde používá jak spisovný jazyk, tak jazyk hovorový. Často střídá tempo běhu děje. Styl je dle mě nezařaditelný, protože se zde střídá všechno se vším.

VLIV DÍLA:

Kundera chtěl tímto dílem podnítit své čtenáře, aby nezabředli jen do bahna přítomnosti a aby začali přemýšlet i o jiných než všedních věcech, proto zde můžeme najít spoustu zdánlivě nesouvisejících esejí a jiných filosofických myšlenek, které centrální "banální" příběh posunují kamsi dál a snad i dávají jisté poselství, aby se lidé nenechali "normalizovat".

VLASTNÍ NÁZOR:

Nesmrtelnost je velmi složitou knihou, u které nelze sledovat prostě děj, ale u které je nutné přemýšlet a polemizovat s myšlenkami v ní obsaženými. Mnoho myšlenek mi jistě uniklo, protože si myslím, že žádný člověk není schopný vystopovat tolik různých idejí v tak malém prostoru, ale mnoho mě jich zaujalo natolik, že jsem je začala rozvíjet ještě dál a došla jsem k docela zajímavým názorům. Navíc mě velmi zaujalo myšlení Agnes, připomnělo mi totiž myšlení mého přítele, a tak jsem v některých částech i věděla, co zhruba teď přijde a cítila jsem se tak "nad autorem", ačkoli možná běh událostí byl tak jasný, že autor se mohl bavit tím, jak to zjednodušil a jak se ti naivní čtenáři budou holedbat tím, jak autora přelstili, zatímco on je bude stále tahat za nos.