Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Prozaik, básník, dramatik, esejista a překladatel Milan Kundera se narodil v Brně jako syn muzikologa Ludvíka Kundery. Po studiu na Filmové fakultě Akademie múzických umění v Praze zde vyučoval světovou literaturu. V roce 1970 přišel o zaměstnání a jeho díla nesměla být publikována. Emigroval do Francie, kde žije dosud, a v zahraničí se stal naším nejúspěšnějším spisovatelem.
Do literatury vstoupil básnickou sbírkou Člověk, zahrada širá v roce 1953, která se ničím nevymykala z tehdejší literární tvorby. Až jeho třetí kniha, čtenářsky velmi oblíbená sbírka Monology (1957), narazila na tehdejší kritiku. Prosadil se také jako dramatik (Majitelé klíčů, Ptákovina, Jakub a jeho pán). V roce 1958 mu vyšla časopisecky první próza - Já truchlivý bůh, poté následovaly tři díly Směšných lásek. První díl vyšel v roce 1963. V tomto roce začínal jako prozaik Bohumil Hrabal (Perlička na dně) a Ladislav Fuks (Pan Theodor Mundstock), o rok později vstoupil do literatury např. Vladimír Páral (Veletrh splněných přání). Kunderův román Žert (1967) bývá označován za "jeden z největších románů století". Dílo Milana Kundery se hlásí k evropské racionalistické tradici, k takovým francouzským autorům, jako je F.Rabelais, D.Diderot, Voltaire, stejně jako k francouzským existencialistům (J.P.Sartre, A.Camus). Blízko má rovněž k dílům R.Musila, T.Manna, H.Brocha a F.Kafky.

Valčík na rozloučenou je závěrečným románem trilogie, tvořené romány Žert (označovaný jako román deziluze, 1967) a Život je jinde (román iluze, francouzsky 1973, česky 1979). Valčík na rozloučenou se označuje jako "román po deziluzi" a původně měl název Epilog jako autorovo dílo závěrečné. V době, kdy Kundera psal román Valčík na rozloučenou, přišel o zaměstnání, jeho nejbližší mu těžce onemocněli a jeho tehdejší pocity beznaděje a deziluzí se promítly i do románu. Vznikl v roce 1971 nebo 1972. Poprvé byl vydán v pařížském nakladatelství Gallimard v roce 1976, o tři roky později vyšel u Škvoreckých v Torontu.

Děj románu se odehrává v nejmenovaném lázeňském městečku během pouhých pěti dnů, kterým po formální stránce odpovídá pět oddílů v knize. V lázních, kde se léčí neplodnost, pracuje doposud svobodná Růžena. Nenávidí svou práci stejně jako pacientky, jimž závidí jejich manželství. Připomínají jí vlastní postavení svobodné bezdětné ženy, která touží dostat se z tohoto rodného městečka "tak strašně oplývajícího ženami."
Zápletkou příběhu je Růženino neplánované těhotenství, které uvede do pohybu řetězec událostí a náhod. Růžena otcovství přiřkne slavnému trumpetistovi Klímovi, s nímž strávila před dvěma měsíci noc a jenž se jí od té doby neozval. Trumpetista otcovství odmítá. I když svou manželku neustále podvádí, miluje ji a nechce jí způsobit další trápení. Klímova manželka Kamila, dříve slavná zpěvačka, se pro nemoc vzdala kariéry a středem jejího života se stal manžel. Neustále se trápí jeho skutečnými i jí samou vymyšlenými avantýrami. Klíma chce s pomocí přátel Růženu donutit k potratu. Na scénu jako Klímovi pomocníci přicházejí Čechoameričan Bertlef a gynekolog Škréta, který je předsedou komise povolující potraty. Škréta zároveň provádí svůj životní projekt - oplodňuje nic netušící lázeňské pacientky injekcemi se svým spermatem. Tím má možnost přivádět na svět inteligentní jedince, jako je on sám. Růžena chápe těhotenství jako tu nejjistější a nejmocnější "zbraň" a utvrzována v tom radami starších kolegyň potrat odmítá. Těhotenství jí přináší nebývalou moc nad druhými - "cítila se být šachovým pěšcem, který právě došel na konec šachovnice a stal se královnou." Dítě považuje za "svou jedinou vstupenku do budoucnosti." Zároveň k sobě samé cítí větší úctu, v jejích očích jí těhotenství přidává na vážnosti.
Za doktorem Škrétou se přijel rozloučit jeho kamarád Jakub, protože odjíždí do ciziny. Chce mu předat bleděmodrou jedovatou pilulku, kterou si na něm vyžádal před svým uvězněním v 50. letech. Poskytovala mu iluzi větší svobody - je pánem vlastního osudu a může kdykoli dobrovolně odejít ze života. Jakub se stará o Olgu, dceru popraveného přítele. Olga je zároveň Škrétovou pacientkou. Růžena při jedné schůzce s Klímou zapomene v rozrušení na stole tubu s léky. Jakub, jenž před svým odjezdem přikládá všem právě prožitým událostem jiný význam a smysl, z nevysvětlitelného důvodu dává do tuby svou smrtící pilulku. V tu chvíli se pro prášky vrací Růžena a Jakub ji i s jedem nechá odejít. Nepokusil se ji nijak zadržet a snaží si ospravedlnit své jednání. S hrůzou si uvědomuje, že mu na Růženině životě nezáleží. Ve chvíli, kdy si chce Růžena z tuby vzít prášek na uklidnění (v tomto případě jed), přichází Bertlef a zabrání tomu, aniž by tušil, že jí v této chvíli zachraňuje život. Zastane se jí před příliš hlučnou společností, přede všemi ji vychvaluje, velebí její krásu a vděčná Růžena, přesvědčená o vlastní jedinečnosti a kouzlu, stráví s Bertlefem noc. V sousedních pokojích je sveden Jakub Olgou a Klíma stráví noc s Kamilou.
Šťastná a do Bertlefa zamilovaná Růžena si uvědomuje, že život má teprve před sebou a nemusí nic uspěchat. Druhý den ochotně souhlasí s interrupcí. Po výstupu s Františkem, pravděpodobně skutečným otcem jejího dítěte, si však bere osudnou pilulku a nesmyslně umírá. V tu chvíli Jakub odjíždí bez výčitek svědomí z vlasti, aniž by tušil, že opravdu způsobil smrt. Domnívá se, že mu doktor Škréta dal místo jedu ve skutečnosti neškodný lék. Před svým odjezdem se Jakub ještě náhodně setkává s Kamilou, je okouzlen její krásou a poprvé začne litovat svého odjezdu. Jako by mu její krása ukazovala, že "se tu dalo žít jinak a pro něco jiného." Kamila si paradoxně ve chvíli, kdy je trumpetistův problém vyřešen a ona ho nepřistihla při nevěře, uvědomuje, že už Klímu nemiluje.
Přes Bertlefovu snahu přesvědčit policii, že Růžena nemohla spáchat sebevraždu (chápe ji jako ten nejtěžší hřích), zůstane případ neuzavřen a pravý vrah neodhalen. Pouze Olga a Škréta tuší celou pravdu. Závěr románu přináší idylický obrázek - do lázní přijíždí manželka doktora Škréty spolu se ženou Bertlefa (bývalá pacientka Škréty) a s jejich dítětem, které se nápadně podobá Škrétovi. Absurdita celého příběhu je dovršena skutečností, že Bertlef Škrétu adoptoval.

Kunderův román ukazuje obraz světa, v němž se vytrácejí tradiční lidské hodnoty, jako je přátelství a nezištná láska schopná těch největších obětí, a hlavní roli zde hraje lež, přetvářka a honba za vlastním prospěchem. Nejvíce pozitivní postavou, která vnáší do příběhu určitou naději, je Čechoameričan Bertlef. Růžena, která jako jediná ze všech se mohla pod jeho vlivem přeměnit k jeho obrazu, nesmyslně umírá. Vnitřní Růženin "přerod" z přísné, poněkud mrzuté a neustále podezíravé ženy v osobnost hrdou, sebevědomou, která našla nový smysl života, je zastaven její smrtí. Závěrečný idylický obrázek dvou manželských párů naznačuje, že se jakoby vše vrací "do starých kolejí".

Jednotlivé postavy románu jsou jako "vystřižené" z divadelní frašky: donchuanský umělec, svůdná těhotná dívka, žárlivá manželka, moudrý starý pán. Podtrhují celkovou komičnost díla a umožňují rozehrát patřičnou divadelnost a hravost příběhu. Z deseti postav románu mají tři okrajovou roli (František, manželka doktora Škréty a Bertlefova žena).
Ústřední postavou, kterou děj začíná a od jejíhož jednání se odvíjí hlavní románová zápletka, je Růžena. Svým jednáním manipuluje a ovládá Klímu, sama je však obětí manipulace druhých. Z jedné strany na ni naléhají kolegyně, aby si dítě nenechala vzít, z druhé František, kterého nemiluje, a Klíma, jenž nemiluje ji. Je v "kleštích" dvou mužů - jeden ji odmítá, druhého odmítá ona.
Trumpetista Klíma není v románu vykreslen příliš lichotivě - jako ustrašená tragikomická figurka, která se bojí přijmout zodpovědnost za své činy. Uvědomuje si, že manželka na něho neustále žárlí, podezírá ho z nevěry a nevěří mu, ačkoli před ním předstírá spokojenost. Kamila nikdy nepřizná manželovi, že ho neustále podezírá. Lže manželovi stejně jako on jí. Manželství by mělo být založeno na vzájemné důvěře obou partnerů, ta však v manželství trumpetisty Klímy chybí. Je postaveno na nedůvěře, lži a přetvářce. Jejich vztah je doveden do takové absurdity, že např. v 9. kapitole 1. oddílu chce Klíma manželce projevit lásku, ale neudělá to, protože by Kamila v tomto aktu viděla jen projev jeho špatného svědomí.
Klímova manželka Kamila je v zajetí své vlastní žárlivosti vůči manželovi. V závěru dojde k jejímu "přerodu" - uvědomuje si nesmyslnost svého dosavadního počínání, ale s žárlivostí se vytratila také její láska.
S Klímovým problémem přichází na scénu v určitém smyslu záhadný a podivínský Bertlef, kterého můžeme chápat jako protipól trumpetisty i Jakuba. Cizinec Bertlef má v románu netypické postavení rušivého "prvku", který jako by přináší poselství z jiného světa. Jako postava hodnotící, moudrý rádce, který vynáší morální soudy a snaží se druhé převést na svou "víru". Můžeme ho chápat jako nositele takových křesťanských tradic a hodnot, jako je láska a tolerance k druhým. Bertlef miluje život se vším, co přináší. Jako pravý požitkář miluje všechny radosti života, obdivuje se ženám a na rozdíl od Jakuba miluje člověka ve smyslu nejobecnějším. Bertlef je jako by svědomím každého člověka - upozorňuje ho na jeho chyby, nesprávné chování a postoje. Předkládá např. Klímovi otázku, zda má člověk právo usmrtit nenarozené dítě. Podle něho by Klíma měl přijmout Růženino dítě jako následek dosavadního lehkovážného života a pokusit se ji mít opravdu rád. Člověk má přijmout život se všemi překážkami, strastmi, se vším nepředvídaným, co s sebou přináší, tedy i nemanželské dítě. Bertlef svým chováním ze sebe vytváří jakousi morální, vyšší autoritu, avšak jak sám přiznává, není bez viny. Sám se v mládí dostal do podobné situace jako Klíma, ale zachoval se zcela odlišně - těhotné dívce slíbil sňatek a opravdu ji miloval. Klíma však Růženě pokrytecky lže a nikdy ji nemiloval. Jak Bertlef říká: "Svést ženu, to umí každý hlupák. Ale umět ji opustit, podle toho se pozná pravý muž." V této "životní" zkoušce Klíma neobstál.
Ani na postavu Čechoameričana Bertlefa není v románu nahlíženo zcela jednoznačně. Například Olga ho považuje za samolibého člověka, který se rád chlubí a je středem pozornosti. Podle Jakuba je Bertlef příliš zaujatý sám sebou, ale rád druhým přináší radost a pomáhá jim. Odpovídá to sebeobrazu, jenž si o sobě vytvořil.
Škrétův velký projekt odpovídá jeho snu, aby člověk byl člověku bratrem. Chce přetvořit lidstvo k obrazu svému a vytvořit tak pozoruhodný mikrokosmos, v němž by se každý člověk cítil skutečně jako mezi svými nejbližšími.
Nejvíce rozporuplnou postavou románu je Jakub, považovaný za typickou "kunderovskou" postavu skeptického intelektuála. Zpočátku se prezentuje jako čestný, spravedlivý, ve svých morálních zásadách pevný člověk, zklamaný politickým vývojem své země a skeptický k jeho budoucímu zlepšení. Ujal se dcery člověka, kvůli němuž se dostal do vězení. Olga na Jakuba nepohlíží jako na svého "dobroditele", ale na nejenom věkem, ale především chováním starého člověka, který se chlubí svou minulostí a vystavuje na odiv svá utrpení. Jeho vztah k ní má být jen okázalým důkazem druhým i sobě samému o své dobrotě a schopnosti druhým odpouštět jejich křivdy. Stejného názoru ohledně opatrovnictví Olgy je doktor Škréta.
Jakub se domnívá, že role kata a oběti jsou zaměnitelné, a tento názor si může ověřit sám na sobě, když zaviní smrt člověka.
Růžena a Jakub se neznají, ale pojí je vzájemné antipatie. Růžena si z nesmyslného důvodu k němu vytvořila odpor (všiml si na procházce psa, nikoli jí, přátelil se s Olgou) a Jakub ji na základě příhody se psem zařadil k těm lidem, kteří "budou ochotni přidržet katovi oběť" - jako pouzí pozorovatelé se vždy přikloní na stranu tzv. pronásledovatelů, nikoli k jejich obětem. Růžena je pro něho ztělesněním toho nejhoršího, co ve své vlasti zažil.
Olga trpí rozporem mezi svým chováním navenek a přáním, jakou by ve skutečnosti chtěla být. Přeje si být tím, kdo má nad druhými převahu, ovládá je a klade si požadavky.
Postavou na samém okraji příběhu je František. Stejně jako Kamila se zcela citově upnul k jednomu člověku. Zatímco Kamila svou žárlivost a hlídání manžela skrývá, František kontroluje Růženu neskrytě.

Autor v doslovu vysvětluje, že románové postavy nejsou autobiografické (v postavě Jakuba viděli čtenáři samotného autora).

Ve Valčíku na rozloučenou najdeme mnoho klíčových témat z obou předchozích románů (Žert, Život je jinde).V románu je výrazným tématem otcovství - ať už chtěné, adoptivní (Bertlef), náhodné, nechtěné (Klíma), racionálně vědecky plánované (Škréta) - a chtěné mateřství. Valčík na rozloučenou můžeme chápat jako román o přátelství (především mezi doktorem Škrétou a Jakubem), lásce i nenávisti k lidem (představiteli odlišných postojů jsou Bertlef a Jakub), o žárlivosti (Kamilině na Klímu, Františkově na Růženu).
Autor v románu předkládá řadu naléhavě aktuálních otázek: jaký je vztah mezi katem a obětí a jestli mohou být tyto role zaměnitelné (Jakub - stal se obětí i katem - vězněn, zaviní smrt Růženy). Jaká je souvislost mezi touhou po pořádku k teroru (Růženin otec chytá psy, protože ohrožují pořádek na ulici).
V románu se často střetávají protichůdné názory na určitou problematiku. Mezi ně patří např. právo člověka na sebevraždu. Bertlef považuje jako věřící člověk sebevraždu za největší hřích, těžší než vražda, Jakub zastává liberálnější postoj - člověk má právo svobodně rozhodnout o vlastním životě. Problematika vlastenectví - může člověk milovat zemi, i když v ní není šťastný, čelí politickému pronásledování? Olga necítí lásku k vlasti, člověk má žít nikoli tam, kde se narodil, ale kde se mu dobře žije ("Strom je doma tam, kde je pro něho vláha." /89/). Podle Jakuba však i "smutné vzpomínky člověka zavazují". Jakubův vztah k vlasti se v průběhu románu proměnil od rozčarování a lhostejnosti k lítosti, že se svou zemi nesnažil mít rád a lépe ji poznat. Odpovědnost za svou vlast - Olga necítí za současný stav země odpovědnost ("Já jsem si zdejší poměry nevymyslila a nemám za ně žádnou odpovědnost."). Škréta je opačného názoru - každý člověk nese odpovědnost a měl by se zasadit o nápravu poměrů ve vlasti ("Co kdo z nás udělal, aby byla lepší?"). Odlišné názory na problematiku potratů - má člověk právo zabít nenarozené dítě? (odlišné postoje Klímy a Bertlefa).
Ústředním tématem příběhu je otázka svobody, bezmoci a manipulace. Hrdinové příběhu žijí v režimu nesvobody s minimální možností ovlivnit chod dějin, a proto zasahují alespoň navzájem do soukromých životů. Chtějí být subjekty dějin, ale ve skutečnosti jsou jejich pouhými oběťmi. Každá postava románu se snaží ovlivňovat a tlačit na toho druhého, aby ho přinutila k realizaci svého plánu. Chce si ve světě totality uchovat alespoň určitou možnost volby, kterou uplatňuje v mezilidských vztazích. Láska je tu pouhým nástrojem k manipulování a ovládání druhých. Růžena hledá cestu, jak se dostat z nenáviděného prostředí ve vztahu s Klímou. V mateřství vidí možnost, jak dosáhnout osobní svobody. Klíma však nechce ztratit svou svobodu a Růženinu nátlaku se brání, otcovství odmítá. Ve skutečnosti je v "kleštích" své žárlivé ženy a svými nevěrami si chce zachovat iluzi o své osobní svobodě. Není schopen nést následky svého svobodného života - přijmout otcovství, lže manželce i Růženě. Klíma vyvíjí nátlak na Růženu, sám je však pod přísným dohledem žárlivé manželky. Růžena chce podle svých plánů usměrňovat Klímu i Františka, sama rozhodla, že nenarozené dítě přiřkne Klímovi, avšak zároveň je vězněm obou mužů. Jakub má iluzi vlastní svobody v bleděmodré tabletce, kterou neustále nosí u sebe.

Důležitým mezníkem příběhu je akt vraždy. Motiv k vraždě Růženy není v románu jednoznačně uveden, samotný vrah, Jakub, hledá důvody pro své jednání. Byla jeho vražda opravdu bez motivů, nebo měla hlubší smysl? Byla nevědomá, spontánní, nebo předem plánovaná? Byla aktem vlastního sebepoznání? Nebo byla projevem jeho nenávisti k lidem? Jakub je přesvědčený, že člověk nemá právo obětovat život toho druhého. Nejvíce hrozivé je Jakubovo zjištění, že necítí nad smrtí člověka lítost. Uvědomuje si, že až do konce života bude vrahem, "neboť není důležité, zda bleděmodrá tableta byla či nebyla jedem, důležité je, že o tom byl přesvědčen, a že ji přesto podal neznámé ženě a neudělal nic, aby ji zachránil." Svou vraždou se dostal na stejnou úroveň s těmi, jimiž pohrdal. S lidmi, kteří obětovali životy druhých pro ideologii, kteří vědomě zabíjeli, ať už z jakéhokoli důvodu. Jakub je přesvědčen, že člověka od vraždy odrazují jen dvě věci: strach z trestu a fyzická náročnost zabíjení. Jakub lidmi vždy pohrdal, viděl jen jejich nejhorší povahové vlastnosti, přitom se však sám stal vrahem. Stal se jedním z nich a pochopil, že nemá právo druhé soudit. Jeho povinností je milovat lidi, přestože nejsou dokonalí. Jakubův "přerod" je dokončen - od nenávisti a opovržení lidmi našel k nim cestu.
Stejně varovné je zjištění, že lidé z Růženina okolí (kromě Bertlefa) automaticky přijmou oficiální tvrzení o sebevraždě, bez ověřování a hledání příčin. V poslední kapitole už není o Růženině smrti žádná zmínka, jako by byla její smrt zcela bezvýznamnou událostí.

Erotické scény nejsou v Kunderových románech jen bezúčelných pozadím příběhu. Podle samotného autora "scéna tělesné lásky vyzařuje nesmírně ostré světlo, které náhle odhalí podstatu postav a resumuje celou jejich životní situaci."

Kunderův román nechce být věrným obrazem své doby, dokumentem ani autorskou zpovědí. Děj nelze přesně datovat, pravděpodobně se odehrává v nějaké socialistické zemi (nejspíš v Čechách) po politických procesech. Z historie najdeme v románu pouze to, co je nutné k pochopení situace postav a jejich jednání. Jak řekl samotný autor: "Mezi dějinnými okolnostmi podržuju jen ty, které vytvářejí pro mé postavy existenciální situaci, která je odhaluje."
Kundera často smazává hranice mezi pravděpodobným a nepravděpodobným, mezi tragédií a komedií.
Valčík na rozloučenou nabízí mnoho interpretačních možností - můžeme jej chápat jako komedii mravů, frašku, tragikomedii, satirický román atd. Základním rysem románu je hravost, parodie, lehká ironie, absurdita. Zábavnost a komika se prolíná s vážností a tragičnem, na pozadí banálního komického příběhu je tu nastíněna řada závažných otázek (např. viny a trestu, života a smrti).

Valčík na rozloučenou je na rozdíl od jiných Kunderových románů rozdělen do pěti oddílů (ostatní romány mají oddílů sedm) a každý oddíl odpovídá jednomu dni. Příběh je vyprávěn ve třetí osobě. Dynamičnost, dějový spád jsou zajištěny množstvím dialogů. Objektivní vypravěč v tomto Kunderově románu spíše ustupuje do pozadí. Každá úvodní kapitola oddílu začíná údaji o místě a času děje. První kapitola prvního oddílu je psána v přítomném čase.
Podle autora je kniha "absolutně homogenní, bez odboček, komponována z jednoho kusu, vyprávěna ve stejném tempu, je divadelní, založená na formě vaudevillu (...) Nakupení náhod a setkání absolutně nepravděpodobných."
Kunderův jazykový styl bývá charakterizován jako "intelektuální", "racionalistický", bez jakýchkoli emocí, poetičnosti nebo lyričnosti. Jazyk románu je spisovný, žádné slovo ve větě není nadbytečné a nelze jej vypustit.