Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hastrman je postmoderní román s ekologickou tématikou a folklorními prvky.

Vypravěčem příběhu je hastrman Johanes Salmon, baron de Caus, v němž se prolíná přirozený a nadpřirozený svět. Patří mu pozemské panství, ale ve druhé ze svých podob obývá i říši pod hladinou rybníků. Charakter ostatních aktérů vyplývá z povahy prostředí, v němž se pohybují - barokní vesnice a industrializovaný venkov současnosti - a ze zvoleného žánru. Ženskou partnerku tvoří Hastrmanovi mladá vesničanka Kateřina.

Román je rozdělen na dvě části - první formou palimpsestu (= rukopis psaný na pergamenu) vesnického realismu zachycuje Hastrmanův pobyt v severních Čechách doznívajícího baroka, jeho vztah k vesnickému obyvatelstvu i k okolnímu řádu přírody. Hrdina a zároveň vypravěč příběhu se mimo jiné násilím zmocňuje jedné z vesnických dívek - Kačenky - a nakonec ji mrtvou ukrývá v ledových sklepeních svého domu. Text je proložen líčením místních folklorních zvyklostí a adorací systému přírody jako nejvyššího druhu harmonie. Druhá polovina knihy se odehrává v současnosti, tj. na konci 20. století, a zobrazuje návrat protagonisty do zničeného, plundrovaného kraje mrzačeného povrchovou těžbou a necitlivým přístupem moderní doby vůbec. Dominanta a mytické srdce krajiny, posvátné prameniště okolních vod, hora Vlhošť, umírá násilnými zásahy a má být brzy celá odtěžena. Hastrman využívá všech prostředků, aby svůj kraj zachránil, a neváhá se uchýlit k ekoterorismu. V naději křísí mrtvou Kačenku a ta se v utopickém závěru spolu s ním podílí na zacelování civilizačních ran Vlhoště, prakticky pomáhá horu opět vztyčit a vzkřísit. Výchozím bodem románu je fakt stability přírodního řádu a neomluvitelnost lidských zásahů do něj. Analogicky k tomu lze potom hovořit o existenci a poškozování řádu univerza či bytí obecně, respektive i v duchovním smyslu. Jakkoli se jedná o text ideologicky determinovaný, objevují se v něm v tomto smyslu i náznaky sebeironie. Hyperbolizované formulování fanatismu lze chápat zároveň jako jeho kritiku. Urbanova promyšlená kompoziční výstavba vykazuje smysl pro proporčnost a pro účelnost detailů. Obě části knihy jsou důsledně odlišeny v duchu proponovaných žánrů, první polovina je komponována na základě cyklického a mytizovaného času křesťanského, ale i pohanského roku, člení ji posloupnost svátků a obřadů, zatímco druhá se zcela poddává civilizačnímu chaosu a lineárnímu úprku odnikud nikam.