Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vnějším podnětem tohoto příběhu byla jedna ze tří variant o obsazení Předsunuté základny na Rossově přehradovém ledu v době antarktické noci. Admirál Byrd byl přesvědčen, že posádku musí tvořit tři muži. Když bylo nemožné dopravit na základnu dostatek zásob včas, rozhodl se pro riskantní řešení a zůstal sám za nečekaně nebezpečných okolností. Hanuš se pokusil navodit situaci, kdy nečekaná shoda přiměje dva přátele, aby se svobodně rozhodli zůstat na základně jako posádka ve chvíli, kdy velitel expedice už nemohl zasáhnout.

Základnu měli obsadit tři muži, což bylo maximum (vzhledem k potížím s dopravou zásob do nitra Antarktidy), navíc roli hrálo také psychologické hledisko. Tři je klasický počet - tři se budou navzájem podporovat, vzájemně se doplňovat, neboť vždy ten třetí může hrát jakousi stabilizační roli mezi dalšími dvěma.
Kniha je rozdělena do tří částí. Odpovídají fázím polární noci, ale také souvisí s proměnami hlavních hrdinů.

1. část: Před západem slunce
Předsunutou stanici měli obsadit Walter Grimm, Herbert Karn a Jakub Handley. Nejstarší z nich byl Handley, "třiačtyřicetiletý nezmar širokých ramen, drsný a halasný v řeči. Svou práci měl rád, i když o ní mluvil často žertem nebo i s předstíranou nevážností (...) Jeho úzké a sevřené rty dokreslovaly energický výraz silného muže, který se sice dovede oddávat drsným požitkům, ale nikdy nepřestane o sobě rozhodovat." Herbert Karn měl třicet čtyři let, říkalo se, že mu prý expedici zaplatil jeho bohatý otec. Byl vždy elegantně oblečený, snažil se být nenápadný, byl hodně vážný a málokdy se smál. Rád zkoumal psychiku lidí, jejich chování v mezních situacích. Nejmladší byl Walter, pro něhož byla Antarktida už odmalička jeho snem.
Několik dnů před výpravou cítil Walter bolesti břicha, ale nikomu se s tím nesvěřil, protože se bál, že by se výpravy nemohl zúčastnit. K bolestem se přiznal, až když bylo pozdě. Karn a Handley se proto sami svobodně rozhodli, že předsunutou stanici obsadí sami dva a Waltera pošlou zpátky. Jsou přesvědčeni, že jednali správně. Své rozhodnutí zdůvodňují tím, že by byli odvoláni, musela by se vyslat nová posádka, což by trvalo velmi dlouho, a pak by na obsazování stanice bylo už pozdě. Veliteli oznámí své rozhodnutí teprve tehdy, když nemůže nijak zasáhnout.
Zpočátku nic nenasvědčuje, že by nemohli vzniklou situaci zvládnout. Zůstali sice na stanici sami dva, ale vycházejí spolu dobře, nemají mezi sebou žádné konflikty. Práci si rozdělili, dopoledne se věnovali každý vlastním činnostem a obvykle spolu nemluvili. Odpoledne chodili na krátké procházky. Handley měl velký smysl pro organizaci, vždy nachystal všechno potřebné a Karn se tomuto řádu podřizoval. Karn o něm obdivně píše do svého deníku: "To je to, co v něm objevuji - síla. Nemusím říkat, že bych s ním šel na konec světa, když tady na Přehradě svět končí. Každého dne se přesvědčuji, že jsem se v něm nezmýlil. Je to síla vědomá sebe (...) Já a Handley si povahově dokonale korespondujeme a že bychom snad byli i Waltrovou přítomností rušeni. Nebojím se. Jsem nevýslovně šťasten.Velitel se o nás bál zbytečně."

2. část: Tma
Přišla polární noc. Oba měli teď méně práce - stačilo pozorovat dvakrát denně polární zář. Karn měl nejraději chvíle, kdy psal o všech zážitcích do deníku. Přiznává si, že noc ho skličuje. "Někdy si připadám citově rozdrcen její nesmírností." Pozoruje, že se také něco děje s Handleym. "Tato sklíčenost doléhá i na Handleye. Nemám, čím bych popřel toto tušení, protože to nic opravdu není, ale něco se občas děje v něm. Dovede se pozoruhodně ovládat a nikdy se v jeho hlase neozve sebemenší podrážděnost, ale tím jsem si jist, že není vždycky bezpečen a neotřesen. Koná své povinnosti nějak příliš svědomitě a jeho trpělivost se zdá nevyčerpatelná. Je v ní zvláštní sveřepost..."

Handley a Karn se jeví jako dva protipóly - Handley je více racionální, "střízlivý", Karn naopak více zamyšlený, snílek, "romantik". Karn se Handleymu obdivuje, přijímá jeho převahu. Handley udílel pokyny, autoritativně, ale bez povyšování. Handley navíc jednou zachránil Karnovi život. Přesto Karn píše do deníku: "Handley, silný a trochu drsný muž, který jde přímo k cíli, protože je vybaven naprostým nedostatkem schopnosti nazírat nereálně nebo básnicky, má v sobě v některých chvílích podivnou plachost a úzkost před životní realitou. Dnes se mi vlastně přiznal ke strachu z ženy nebo aspoň z citu, který může žena v muži vyvolat. Zdá se mi, že se rozhodl vyloučit ze svého života všechno, co by ho skutečně nebo zdánlivě vyrušovalo. Jeho vášeň pro zjednodušování je výsledkem jakési drsné kázně. Také sám sebe si zjednodušuje, aby se zbavil složitosti. Rozhodl se pro askezi a vnutil si ji s úctyhodnou bezohledností."
Jakýmsi zlomem se stalo, když si Handley vymkl nohu. Handley není zvyklý odpočívat, nečinnost ho ubíjí. Nemůže se smířit s rolí člověka, který je nemohoucí a musí se nechávat obskakovat. Vždy to byl on, kdo "hrál prim", všechno řídil, a teď iniciativu přebírá Karn. Handley se s tím těžko vyrovnává, začíná propadat depresím. Karn se snaží ho povzbuzovat, o všem se s ním radí jako doposud. A do deníku si píše: "Nebyl asi zvyklý často stonat, když projevuje tak málo trpělivosti. Nevím, co by dělal, kdyby musel ležet měsíc. Dostalo se mi příležitosti pozorovat člověka, který je svým temperamentem předurčen k aktivitě,a teď musí ležet a trýznit se svou neobratností." Poslední dobou "jsem před Handleyem vždycky stísněn a naše rozhovory dopadnou vždycky v můj neprospěch. Neumím se mu prostě bránit." Karn Handelyovo chování neustále omlouvá, ustupuje mu, snaží se mu ve všem vyhovět. Handley se však uzavírá do sebe, je podrážděný, na Karna se bezdůvodně zlobí a nemluví s ním. "Tady, v samotě, není možno užívat s prospěchem vymoženosti civilizovaných krajů. Všechno se tu zosobňuje, snad proto, že tu člověk žije příliš osobně a nedavově. To úžasné, nepřehledné téma jednoho dne se mění v řetěz drobných lidských dramat." Handley není schopen smířit se se svou nemohoucností, jeho nenávist se obrací proti Karnovi. Karn si později uvědomuje, že se asi rozhodli špatně, když chtěli zůstat na stanici sami dva.
Handley se jednou v noci pokusil Karna zabít, ale nepodařilo se mu to. Karn mu následující ráno nic nevyčítá a chová se k němu laskavě jako dřív. Uvědomuje si, že Handley je duševně nemocný a potřebuje pomoc. Uvědomuje si, že "teď už nebude žít ve společnosti člověka, ale bytosti, která si uchovala jen lidskou podobu." Stav Handleyho se stále zhoršuje. Je jakoby rozpolcen do dvou osobností - jednou se chová jako dřív, podruhé se u něho projevují známky propuklého šílenství. Karn ví, že ho chce Handley zabít a čeká na vhodnou příležitost. A neví si s tím rady. "...ubývá mi sil. Někdy uvažuji, jak dlouho vydrží mé nervy tohle týrání." Přece jenom se chvílemi Handley vzpamatovává. Říká Karnovi: "Kdyby se něco zase stalo, tak mě zkrátka sraz. Na bradu je to nejjistější. A pak mě svaž. Nepusť mě, dokud to nepřejde. A kdyby snad - člověk neví - něco, střel. Nemysli a střel. Jako do vzteklého psa... Karne, nesmíš mě nechat, já to přece nechci. Pamatuj si, že nechci." Poté následují opět dny, kdy se Handleyeho stav zhoršil. Karn se mu nebrání, neuvažuje o tom, že by Handleye zabil a tím se zachránil. "Možná že moje nechci zabít je ve skutečnosti nemohu zabít. ...Ale co bych tím získal? Svůj život? Nemá tuto cenu. Neunesl bych jej ani hodinu potom. Není mi proto pomoci. Zemřu. Vím to. Neubráním se mu, až v něm jednou překypí vůle ke zlu, jemuž čelí tak houževnatě, a až mě napadne. Nezabiji ho sám, abych sebe zachránil (...) Kolikrát jsme si oba povzdechli, proč tu není Walter. Snad bychom byli silní a nezdolatelní s Walterem. Ale ovšem, není tady a my možná trpíme jen proto, že byl roztržen náš přátelský kruh, že z něho byl vyrván ten, který vyrovnával naše kontrasty... Protože byl nejslabší a protože možná bude silnější než my oba."
Karn nakonec umírá - vyšel ven, Handley mu zavřel poklop a nepustil ho zpátky dovnitř. Karn umrzl, ale v poslední chvíli se vydal dál od stanice - aby si nikdo nemyslel, že ho Handley zabil. Aby to vypadalo jako nehoda. Jeho poslední slova, která volá trubicí Handleyovi dovnitř, jsou: "Handley, nezabil jsi mě!"
Handley je konečně sám. Namlouvá si, že je konečně zachráněn a celá stanice je jeho. Je konečně svobodný. Propuká v něm v plné síle šílenství, trpí halucinacemi.

3. část: Před východem slunce
Jednou vysílá základně signál pomoci. Chce je vlákat do své stanice a nakonec je všechny zabít. "Vydržel sedět celé hodiny blízko u kamen s dokonale prázdnou hlavou, bez vzpomínek a bez jediné myšlenky na zítřek. Celý jeho netělesný život byla jen nesouvislá řada okamžitých vzruchů." Velitel Schlossbach s ostatními se vydal do stanice. Handley na ně začne střílet, ale skupina se ubrání. Na stanici zůstává se šíleným Schlossbach s Waltrem sami. Schlossbach dokázal Handleyeho uklidnit, chová se k němu mile, laskavě a Handley ho na slovo poslouchá. Walter začíná Handleyeho nenávidět. "Především se ho hnusil. Gloriola hrdiny příslušela toliko Karnovi. A tenhle tvor, připomínající vzdáleně člověka, nebyl hoden soucitu. Ne proto, že by H. vrah, ale z důvodu mnohem hroznějšího - že zklamal jako muž."
Schlossbach našel Karnův deník a dovídá se celou pravdu - že Handley je vrah. Přizná se také nakonec Handley: "Nevěděl zřejmě, o čem mluví. Nepociťoval výčitky. Byl mimo zlo. Chtěl se toho jen zbavit." Schlossbach se mu snaží namluvit, že Karnova smrt byla nešťastná náhoda. A nakonec se Handley, když ho na chvíli opustili, sám zabil. Schlossbach se ho pokouší vzkřísit, ale nakonec ho nechává umřít. "Ale když viděl jeho zohyzděný obličej, poznamenaný spíše zkušeností života než smrtí, ulekl se tíhy odpovědnosti, kterou by vzal na sebe, kdyby vnutil život tomu, který se ho zřekl. Byl by to vůbec život?Má právo on, Schlossbach, právo přikovat ho znova do bludného kruhu hypnotizujících událostí na Přehradě, z něhož se H. pokusil navždycky uniknout?"