Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Slavný a obávaný literární kritik Marcel Reich-Ranicky v časopise "Der Spiegel" v roce 1996 prohlásil: "Myslím, že se jedná o jeden z nejkrásnějších milostných románů posledních let." A také o jeden z nejneobvyklejších, mohli bychom možná dodat. Vždyť příběh o ztracené lásce (jež je v pojetí Moniky Maronové jakousi poslední anarchistickou silou nerespektující nic a nikoho a zároveň tím jediným, co můžeme v životě skutečně ztratit) a o stovce marných pokusů nějak utišit bolest, již po sobě zanechala, je jakýmsi vnitřním monologem vypravěčky, stárnoucí berlínské paleontoložky, která už dlouho (roky? desítky let?) žije v ústraní ve svém bytě, odkud téměř nevychází a která se rozhodla ukončit veškeré sociální kontakty, aby se mohla naprosto a bezvýhradně odevzdat svým myšlenkám. O politiku se nikdy nezajímala, říká, přesto však právě politika zasáhne do jejího života s neúprosnou silou, když se první léto po pádu berlínské zdi, kdy "už není mladá a ještě není stará" setkává v Přírodovědném muzeu pod kostrou brachiosaura s Franzem ("Co jsem zapomněla jeho jméno, že jsem žádného jiného Franze nikdy neznala"), entomologem z Ulmu. Ona se věnuje obrovskému, vymřelému individualistovi, on zkoumá drobounké příslušníky mravenečních národů. Stanou se z nich "milenci na život a na smrt", nikoli však manželé, neboť Franz už ženatý je.

V takřka dokonalé izolaci od okolního světa vypravěčka prožívá nejkrásnější okamžiky svého života, chvíle strávené s milencem, její ostatní vzpomínky však tápou, jsou nejisté a neostré ("Můj manžel musel, když jsem potkala Franze, nenápadně zmizet z mého života. Jinak nelze vysvětlit, že mě Franz mohl kdykoli navštívit v tomhle bytě, kde žiju odjakživa"). Žena v dlouhých zpětných sekvencích neúprosně analyzuje svoje emoce, jež ji přivedly nejprve na pokraj zoufalství a posléze převrátily její dosavadní život naruby. Je nemilosrdná ("Kdo vypadá takhle, může ještě milovat, ale nemůže být milován, pomyslela jsem si, rozmixovala padesát nebo šedesát tabletek s pomerančovým džusem a několika doušky tu hořkou kaši spolykala.."), zahořklá, ale zároveň vtipná ("Pak člověk miluje to, co mu nemůže uniknout. Koupí si psa a miluje ho. Když pes umře, koupí si jiného, a miluje ho taky. Já si to usnadnila; než jsem potkala Franze, milovala jsem věčného brachiosaura.") Entomolog Franz, objekt hrdinčiny až obsesivní vášně, zůstává po celou dobu vyprávění postavou spíše neurčitou, načrtnutou jen zlehka a nejasně. O to naléhavěji a přesvědčivěji však vyznívá vypravěččin smutek, její nekonečná bolest. Té ženě už nezáleží na ničem a na nikom, jedinou náplní jejího života je "pilovat a brousit vzpomínky tak dlouho, až do sebe jejich konce zapadnou a vytvoří alespoň trochu přijatelný životopis" a čekat na smrt, "aby nás vysvobodila z toho nejmilejšího, co jsme v životě měli, z nás samých".

Příběh, v němž lze jen těžko rozlišit mezi skutečností a snem, nás postupně pohltí. Krok za krokem se dozvídáme podrobnosti o době, již žena strávila se svým ženatým milencem, o jejich vztahu i o hrdince samotné. Marně se však ptáme, kde je Franz dnes, co se s ním stalo a proč svou milenku opustil, když jejich vztah byl očividně mimořádně silný, přímo výjimečný. Tato záhada se objasní až v samém závěru knihy, náhlém a překvapivém; ve čtenáři však přesto zůstává stín pochybovačnosti - bylo to tak doopravdy? Co je skutečnost - a co je sen?