Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

S velkým hospodářským, sociálním a kulturním rozkvětem našich zemí ve 14. století rozvinula se do hloubky i šířky česky psaná literatura a postavila se důstojně po bok tvrdě latinské literatuře. Připoutala k sobě nový okruh čtenářů z řad měšťan, pod jejichž vlivem zabírala i nová témata a změnila svého hrdinu i prostředí, které líčila.
Z této situace se zrodila u nás v druhé polovině 14. století sociální satira. Svými náměty se přimkla k všednímu životu drobných lidí, k jejich každodenním starostem. Blíží se realistickému pohledu na svět a ve snaze být srozumitelná svým čtenářům opouští tzv. "vysoký" styl a obrací se k hovorovému jazyku.
Měšťanstvo představovalo sociální vrstvu plnou elánu a bojovnosti, a to se projevovalo i v dílech, která odrážela jeho vztah k životu, především v satirách. Jejich přínos byl právě v tom, že útočili na stinné zjevy soudobého všedního života a tento útok vedly z pozic nové společenské vrstvy, která se dosud aktivně nezúčastnila literárního života. S tím souvisela i snaha podat pravdivý obraz denního života, a hlavně obraz co nejkonkrétnější.

SATIRA:

Základem satirického postoje je radikálně kritický vztah vůči zobrazované skutečnosti, předpokládající jasnou intelektuální i morální převahu tvůrce nad zobrazovaným objektem a ústící v despekt vůči němu.
Klíčovou roli hraje v satiře obraz nepřítele, na jehož proměnách závisí vývoj žánru. V souvislosti s tím je satira těsněji než humor spjata s dobovými společenskými a morálními normami a bezprostředněji reaguje na střídání ideologií, nezřídka se stávají jejich nástrojem (jindy se naopak podílí na jejich demaskování a destrukci).
Účinek satiry je založen na existenci dvojího významového plánu - na nesouladu reality a ideálu. Představa ideálního nebo prostě lepšího stavu věcí, stojící v pozadí satiry, je někdy přímo tematizována, častěji si ji však čtenář musí rekonstruovat sám jako opak toho, co je v díle odmítáno. Satira tak patří k žánrům vyžadujícím od čtenáře znalost kontextu a aktivní myšlenkovou spoluúčast. Hodnotící intence je v satiře vyjádřena zejména prostřednictvím karikatuře doformovaného obrazu kritizovaných jevů, ironického komentáře a parodických postupů. Náležitému pochopení autorova záměru napomáhá zjednodušující stylizace reality, založená na nadsázce a na kontrastu hodnotově protikladných jevů.

STŘEDOVĚKÁ SATIRA:

Vznik české satiry je spjat s rozvojem literatury v městském prostředí, obracející se přístupným způsobem k neprivilegovaným vrstvám a usilující o reálné zpodobení soudobého každodenního života včetně jeho nesnází a problematických stránek. Středověká satira byla svázána s mravokárnými a nápravnými tendencemi, jak dokládají veršované satirické skladby právě z Hradeckého rukopisu z poloviny 14. století.
Satira je vlastně útvar lyrickoepický, neboť vyžaduje vášnivý básníkův vztah k tématu a jeho osobní zaujetí; autor se neskrývá za svým dílem, objektivní podání, které je dominantou epiky, mizí. To platí právě v Hradeckém rukopise, kde je všude cítit básníkova přítomnost, skladatel přímo zasahuje do proudu vypravování svým já a stává se přímým,interesovaným účastníkem vypravovaného děje.
Například verš 53-58 "O zlých kovářích"
Většinu staročeského básnictví prostupuje didaktická tendence: záměr poučit posluchače nebo čtenáře o křesťanské věrouce, povznést je mravně, vzdělat je společensky, vštípit jim určitý názor na uspořádání společnosti. V části české poezie doby lucemburské je didaktický záměr vlastním smyslem tvorby. V obnažené, literárnost potlačující podobě nachází výraz v básních skládaných bezrozměrným veršem, který se blíží střízlivé, věcné próze. Autor rozsáhlé básně Desatero Kazani božie kárá porušování příkazů biblického desatera; probírá jedno přikázání po druhém, přestupky proti nim ukazuje na příkladech, které se rozrůstají v anekdotické příběhy, a tyto příběhy provází komentářem: vážnost přechází v humor, humor v satiru, satira v patos morality nabádajícího posluchače k nápravě života.
Neznámý skladatel byl opravdovým umělcem, neboť nechtěl přesvědčovat abstraktní tezí. To je vidět už z volby hrdiny a dějiště - v satirách Hradeckého rukopisu se objevuje poprvé v naší literatuře jako hlavní postava řemeslník, tedy příslušných střední vrstvy měšťanstva, a hlavním dějištěm je městské prostředí. Skladatel vylíčil život společenské vrstvy, kterou znal a s níž sympatizoval, když nebyl slepý k jejím stinným stránkám a dovedl ji ostře kárat. Šlechtické postavy a šlechtické prostředí jsou mimo jeho zorné pole.

HRADECKÝ RUKOPIS:

Satiry Hradeckého rukopisu bývají někdy nazývány pouze "Hradecký rukopis" podle místa, kde byly objeveny Josefem Dobrovským v době Národního obrození. Vznikly pravděpodobně v šedesátých letech 14. století (podle některých domněnek už kolem roku 1340) a představují jeden z nejzajímavějších dokladů české předhusitské literatury. Jazyk se blíží hovorovému jazyku všedního dne a tomu se přizpůsobuje i forma verše, rým atd.
Hradecký rukopis se skládá ze tří častí - z Desatera kázanie božie, ze satiry O řemeslnících a konšelích a z bajky O lišce a džbánu.
Jejich autor není znám, zdá se, že jím byl patrně nějaký kněz, který žil mezi lidovými městskými vrstvami a chtěl na ně působit, ačkoliv se také soudilo, že autorem byl písař na dvoře Jana Lucemburského. Můžeme to jen předpokládat, na základě je totiž vidět, že mu nebyla cizí tradice latinských škol a znalost soudobé básnické teorie. Autor stojí na straně chudiny a proto tolik útočí na přestupky proti hospodářskému řádu. Například přečíst "Nepokradeš".
Básník se snaží, aby jeho jazyk vyvolával představu každodenního prostého hovoru. Proto také tolik používá přímé řeči, která naprosto převažuje nad řečí autorskou. Autor satir vybírá slova tak, aby slovníkem charakterizoval své postavy z městského prostředí. V satirách jsou proto mnohá slova hovorová, jsou tak i vulgarismy a germanismy. Např. verš 487-490 Desatero
Skutečnou sociální satiru vytvořila šedesátá léta, kdy se začínala projevovat v našem životě krize politiky vládnoucí třídy. Z této půdy vyrostla skupina satirických skladeb dochovaná v Hradeckém rukopise a řadící se přímo k projevům lidových hlasatelů šedesátých let a spolu s nimi tvořící předvoj bojové literatury husitské. Hradecký rukopis, nejznámější sborník staročeských veršovaných skladeb, je dnes uschován v Universitní knihovně v Praze.

DESATERO:

Hradecké desatero má 1158 veršů; k básni je jako závěr mechanicky připojeno ještě tzv. menší desatero (verš 1159-1196), parafrázující veršem obsah jednotlivých přikázání.
Desatero je svou formou vlastně veršované kázání. Úvodem vypravuje skladatel stručně o božském původu desatera a naznačuje jeho obsah a pak probíhá jedno přikázání po druhém a na každém uvádí tři příklady hříšníků, kteří se proti němu prohřešují. Tato trichotomie, příznačná pro středověkou básnickou teorii vůbec, je hlavním kompozičním principem a proto ji skladatel dodržuje téměř pedanticky. Při osmém kázání např. nejsou sice přesně hříchy, ale přesto skladatel uvádí tři skupiny hříšníků, jen aby neporušil důsledně dodržované schéma. Přes jednotvárné třídění nepůsobí však skladba nudně a únavně, neboť zeschematizovaná kompozice je zaktualizována neúměrností, s níž básník probírá jednotlivá přikázání; při některých jen zcela zběžně naznačil "trojlid", který proti přikázání hřeší, jindy však věnuje hříchům proti jednomu přikázání celé stovky veršů, příklady rozvádí do šířky a rozvádí je v anekdotu, ba satirickou povídku. Při tom je charakteristické zaměření na pozemský život, hříchy proti prvním třem přikázáním (tj. hříchy proti bohu) jsou probrány jen docela stručně, za to jsou však do popředí postaveny hříchy proti bližnímu. Básník tedy staví do popředí vztahy mezi lidmi, o ty mu v první řadě jde, a jimi míří do samého středu životní praxe. V tomto zaměření ke konkrétním otázkám každodenního života je skladba typická pro naše progresivní myšlení a předjímá husitství. Není divu, že se těšila neobyčejné oblibě, jak dosvědčuje její dochování: vedle textu v Hradeckém rukopise nás došla ještě ve čtyřech zlomcích, které ukazují, že byla i přepracována.
Desatero bylo zřejmě oblíbeno proto, že řešilo ve své podstatné části naléhavou otázku vztahu majetkových vrstev k chudině. Tím se začleňovalo do dosti širokého literárního kontextu, neboť z druhé poloviny 14. století máme dochovány i jiné skladby zabývající se touto problematikou.

O ŘEMESLNÍCÍCH A KONŠELÍCH:

Satiry o řemeslnících a konšelích napadají ševce, konšely, kováře, sladovníky, lazebníky, řezníky a pekaře a vytýkají jim různé poklesky, v první řadě okrádání zákazníků a úplatnost. Nejsou rozsáhlé, nejkratší mají po 54 verších, nejdelší málo přes 150.
Ve srovnání s Desaterem se psychologické prolnutí osob stupňuje právě v Satirách o řemeslnících a konšelích. Je však těžko říci, zda je to projev básníkova vývoje. Není totiž jasné, zda tyto drobné satiry vznikly před Desaterem nebo až po něm. Na první pohled vypadají jako průprava k Desateru, jestliže je však pozorujeme z hlediska vývojové dráhy epiky, jeví se problém opačně, neboť v nich pozorujeme ve srovnání s Desaterem další rozklad epiky. Anekdota není již tak důležitým činitelem, jak tomu bylo v Desateru, ne její místo nastupuje žánrový obrázek plný grotesknosti a svěžího humoru (satira o ševcích). Epika se úplně rozpadla do drobných obrázků a výjevů, čistě dějové složky jsou stlačovány na nejmenší plochu, epické motivy jsou nahrazovány dialogem. Osoby hlavně mluví, vlastní "děj" je často omezen na uvozovací věty a poznámky připomínající režijní poznámky k dramatu. Autor zde i místy oprošťuje od náboženské dominanty; některé nevyznívají jako hrozba peklem, nýbrž čistě světsky. Charakteristický je přitom i počet drobných satir a jejich seřazení; je jich sedm (číslo, kterému byla ve středověku připisována zvláštní moc) a jsou uspořádány tak, že se střídá satira vyhrocená nábožensky se satirou vyhrocenou světsky. Podle počtu satir i podle jejich seřazení se zdá, že tvořily záměrně uspořádaný cyklus.
Zejména tyto satiry dávají i dnešnímu čtenáři nahlédnout do tehdejšího každodenního života, a jestliže se tu dočteme např. o okrádání zákazníků, třeba nás napadne, že v něčem se svět za víc než šest set let moc nezměnil.

Bajka O LIŠCE A DŽBÁNU, která má 96 veršů, vypravuje o tom, jak se liška chtěla pomstít džbánu a utopit jej; ale vodou a svou váhou stáhl džbán lišku do vody. Mravním ponaučením je, že se vychytralost nevyplácí a že se i moudrá liška "přemoudřila". Bajka je vsunuta mezi satiru o konšelích a satiru o kovářích, a tím porušuje organické seřazení skladeb. Bajka se neopírá o žádnou starou tradici, ale přece jenom má paralely v ruských pohádkách a v několika latinských rukopisech českého původu. Není jasné, zda jde o skladbu umělého původu, která pronikla do lidového ústního podání, nebo zda ji naopak některý kněz neznal z lidových vyprávění a neupravil ji pak v podobě latinského exempla. Díky neorganickému položení mezi satiry, jejichž logický sled porušuje, je možné, že bajka není dílem téhož autora jako satir. Forma verše a rýmu ji přibližuje spíš ke skupině didaktických skladeb zapsaných ve Svatovítském rukopise, bajka je však příliš krátká, než aby se daly dělat z jejího rozboru nějaké definitivní závěry, tím spíš, že formální rozdíly mezi ní a satirami Hradeckého rukopisu nejsou příliš rozdílné.