Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství XYZ v Praze roku 2009. Přeložil Josef Hajný. Počet stran: 203. ISBN: 978-80-7388-221-1.

OBSAH:

Tuto útlou knížečku, která vstoupila do dějin jakožto návod pro vladaře, jak si moc získat a udržet, by nejspíše nejlépe charakterizovalo heslo "Účel světí prostředky." Někomu možná přijdou Machiavelliho rady místy neetické a hraničící se "zlovládou", ale to autor rozhodně nezamýšlel. Chtěl udílet Lorenzu Medicejskému, kterému byla kniha primárně určena jako dárek, rady racionální a skutečně fungující, ne sepsat knihu plnou rad sice morálních, ale ve skutečném světě nefunkčních.
Kniha obsahuje dvacet šest kapitol, které se zabývají různými problémy, s nimiž se panovník může setkat.

Na začátku se Machiavelli zabývá tím, jakých druhů mohou vladařství být a jakým způsobem je lze nabýt. Dělí všechny říše na republiky a vladařství, vladařství dále na dědičná nebo nová. Vladařství lze podle něj získat vlastními nebo námezdními vojsky, štěstím a nebo osobní zdatností. Dále se zabývá také tím, jakými prostředky si získanou moc udržet.

Jako jednu z nejdůležitějších věcí vidí Machiavelli vojsko. Vladař by podle něj měl mít vojsko vlastní, nikoli verbované, protože žoldnéři nejsou věrni králi, ale pouze svému chtíči po penězích. Stejně tak by dobrý vladař neměl spoléhat na vojsko, které mu poskytl jiný panovník - toto vojsko sice může být věrno svému původnímu pánovi, ale pro pána dočasného není obvykle ochotno nasazovat život.

Machiavelli sice nezatracuje násilí jako prostředek k zajištění moci, ale rovněž říká, že toto násilí by mělo trvat jen po dobu nezbytně nutnou a nemělo by se stát formou vlády. Zavrhuje ty, kteří v rámci své moci páchají zbytečné ukrutnosti.

Další z rad je například ta, jestli má být panovník štědrý, nebo raději hamižný. Machiavelli radí, že panovník by neměl být ani příliš štědrý, protože to jen podporuje nenávist a víru v rozhazovačnost panovníka, ale ani ne příliš hamižný, neboť to by proti němu mohlo popudit lid. Měl by být přiměřeně štědrý, musí však vždy myslet na budoucnost a nikdy nerozhazovat z peněz prostého lidu.

Vladař by měl být podle Machiavelliho raději obávaný než oblíbený. Člověk má sice raději oblíbeného vládce, ale proti obávanému se spíše nedopustí zrady, protože by se obával následků. Obávanost panovníka tedy přispívá k pevnosti a jednotě vladařství - jen málo lidí by se proti němu odvážilo vzbouřit.

Co se týče dodržování slova, radí Machiavelli, aby nebyl vladař příliš fixovaný na etiku a dodržení svého slibu vázal na výhody, jež mu z toho poplynou. Když ztratil motivaci, pro kterou slib uzavřel, a splnění slibu by pro něj bylo nevýhodné, nebo dokonce nebezpečné, měl by od něj upustit. Ostatně většina lidí neplní své sliby, když ztratí příčinu, proč slovo dávali.

Machiavelli nevěří na to, že by vyšší boží síly zcela ovládaly život člověka. Myslí si, že osud zasahuje v jedné polovině našich skutků, ale v té druhé si musíme poradit sami podle svých schopností a možností. Podle něj je schopný vladař ten, kdo se umí flexibilně přizpůsobit okolním podmínkám tak, že z nich vždy něco vytěží.

Nemalou důležitost teoretik připisuje výběru správného panovníkova ministra. V této věci třídí panovníky do třech skupin - na ty, kteří věcem rozumí sami, na ty, kteří věci sice nechápou, ale dokáží posoudit, kdo jim rozumí, a na ty, kteří nedokáží věci rozumět a ani neodhadnou, kdo by jí rozumět mohl. Panovníci z první a druhé skupiny jsou podle něj nejšťastnější, protože buďto věci rozumí sami a nepotřebují nějakého rádce, nebo si dokáží vybrat schopného ministra, který jim bude věrný a bude hledět na jejich dobro přednostně před dobrem svým.

Velkým nebezpečím jsou pro panovníky pochlebníci, kteří nikdy neříkají svému pánovi pravdu, ale mluví k němu tak, aby se mu zalíbili, i kdyby jejich řeči měly být samé lži. Dobrý panovník si vytvoří úzký okruh lidí, jimž dovolí, aby mu ve všem říkali jen pravdu. Vyvaruje se tak tomu, aby k jeho uším docházely jen nepravdy.

V poslední kapitole volá Machiavelli po sjednocení Itálie, která je v jeho době rozdrobena do mnoha území a trpí neustálým podrobováním se cizincům. Ostatně celou knihou se snaží dát Lorenzu Medicejskému rady, jak sjednotit Itálii, přičemž hojně používá dobré i špatné příklady z dějin i z jeho období.

VLASTNÍ NÁZOR:

Když mi slečna knihovnice přinesla Vladaře ze skladu (asi o něj zrovna bitka není), byla jsem překvapena, jak malá a útlá knížečka to je. Byla jsem ještě překvapenější, když jsem při jejím prohlížení zjistila, že spis Vladař tvoří vlastně jen polovinu mého výtisku - zbytek je životopis Castruccia Castracaniho z Lukky. Čekala jsem o něco objemnější knihu, ale už z úvodu psaného spisovatelem mi došlo, proč tomu tak není. Machiavelli se záměrně vyvaroval toho, co dělali jiní autoři této doby - snažil se text nepřikrášlovat kudrlinkami a zbytečnými filosofickými částmi, ale učinit ho co nejlépe čtivým. Zároveň vsadil na pravdu a rozum a zbytečně nemoralizoval, což se mi na knize obzvláště líbilo - myslím, že některé jeho rady jsou odolné času a využijí je i "prostí" lidé moderní doby.