Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Gogolova pětiaktová satirická komedie Revizor patří k nejslavnějším dílům světové dramatické literatury. Děj Revizora se odehrává v malém ruském městečku na počátku třicátých let minulého století, v prvních letech vlády cara Mikuláše I., během krátkého časového úseku - 24 hodin. Autor charakterizuje dílo slovy: "Rozhodl jsem se shrnout v Revizoru na jednu hromadu vše, co je v Rusku špatné, o čem jsem věděl, a současně se všemu vysmát."
Protože si Mikuláš I. byl vědom odporu, jaký v lidu jeho režim vyvolává, zřídil zvláštní policii tajnou, jejímž úkolem bylo především pozorovat, kdo se vyslovuje opovážlivě a neuctivě proti náboženství a vládě nebo vyzvídat, nevznikají-li tajné spolky. Nebylo ničím neobvyklým, přijel-li do okresního města "inkognito" vysoký úředník, aby se přesvědčil, "nevězí-li někde nějaká zrada". Poměrně často se také stávalo, že zcela náhodný cestující byl omylem pokládán za tajného agenta nebo revizního úředníka. I Puškin byl jednou při jakési cestě považován za vládního úředníka. Právě on vyprávěl Gogolovi anekdotu, jež se stala námětem Revizora.

Komedie Revizor zachycuje zkaženost morálky na ruském provinčním městečku. Díky poštmistrovi, který otevírá korespondenci, se úředníci města dozvědí, že je má navštívit inkognito revizor. Protože je všude nepořádek, nemají čisté svědomí, berou úplatky a kradou, revize se obávají. Do městečka přijíždí mladý úředníček Chlestakov. Ubytuje se ve zdejším hostinci, v kartách prohraje všechny peníze a nemá na zaplacení útraty. V těžké situaci mu pomůže zvláštní náhoda. Dva statkáři, Dobčinskij a Bobčinskij, pokládají za revizora právě Chlestakova a rychle rozšíří zprávu o jeho příjezdu. Aby revize dobře dopadla, snaží se představitelé města Chlestakova podplatit. Hejtman Skvoznik mu nabízí byt ve svém domě, krajský sudí Ťapkin, poštmistr Šepkin, učitel Luka Lukič i další mu nabízejí půjčky, přinášejí dary atd. Chlestakov plně využívá jejich hlouposti a přistupuje na hru. Hejtman mu dokonce nabízí ruku své dcery. Chlestakov vše přijímá, ale poté pochopí, že ho považují za někoho jiného a včas odjede, ale napíše o tom dopis svému příteli Trjapičkinovi. Chlestakov namluví hostitelům, že odjíždí za svým bohatým strýcem pro svolení k sňatku. Již po odjezdu zadrží poštmistr dopis, v němž se Chlestakov svěřuje příteli s celou komedií, kterou s úředníky sehrál. Všichni zuří. Vtom přichází strážník a oznamuje, že přijel skutečný revizor.

Gogol nastavuje zrcadlo všem těm, jejichž charakter je pokřiven úplatkářstvím. Tím získal "Revizor" nadčasovou platnost, neboť takovéto figurky nejsou řídkým jevem ani v současné společnosti. Autorův pohled na člověka vystihuje úvodní motto: "Nevrč, brachu, na zrcadlo, když máš křivou hubu."
Revizor měl premiéru roku 1836 v Petrohradě. Představení byla vyprodána, obecenstvo se bavilo, ale protože v Petrohradě i v Moskvě většinu divadelního publika tvořila šlechta a úředníci, tedy lidé, o nichž Gogolova satirická komedie pronesla zdrcující soud, stal se Gogol terčem útoků dvorské společnosti. Diváci dobře poznali, že jeho satira mířila právě do jejich řad, uvědomili si, že Gogol v Revizoru odsoudil systém, který jim dal bohatství, tituly a společenské postavení.
V dopise slavnému herci Ščepkinovi psal Gogol o premiéře Revizora: "Všichni jsou proti mně. Staří důstojníci křičí, že mi nic není svaté, když jsem si troufal takhle napadnout lidi ve službě. Policajti jsou proti mně, kupci jsou proti mně, literáti jsou proti mně. Nadávají a hrnou se na hru; na čtvrté představení není možné sehnat lístky... Teď teprve vidím, co to znamená být autorem komedií! Stačí nejmenší náznak pravdy - a už se proti tobě bouří ne jeden člověk, ale celé vrstvy." Gogol měl dojem, že proti němu stojí celé Rusko. Neuvědomil si, že na něho útočí jen ti, které ve své hře napadal a odsuzoval. Nevěnoval pozornost nadšení, s jakým byl Revizor přijat mladými lidmi, studenty a pokrokovými literárními kritiky; ti jediní správně rozpoznali vpravdě revoluční smysl díla. Gogol ale dobře věděl, že jako spisovatele odhodlaného říkat vládnoucí třídě své země pravdu do očí by ho v Rusku čekalo vypovězení na Sibiř nebo uvěznění. Proto krátce po premiéře Revizora odjel za hranice. Zdržoval se v Německu, Švýcarsku, Francii a hlavně v Římě. Několikrát přijel také do našich zemí. Navštívil Prahu a léčil se v Mariánských Lázních, Karlových Varech a Lázních Jeseníku.

CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV:

Chlestakov - Je sám o sobě osobností zcela bezvýznamnou. Dlouho nemůže uhodnout, proč se setkává s takovou pozorností a takovou úctou. Je mu jen nesmírně dobře, když pozoruje, že ho pozorně poslouchají, chtějí se mu zavděčit, dělají všechno, co si jen přeje, aniž na počátku ví, kam ho to zanese. Cítí, že by něco dokázal v literatuře, že ani na bálech není poslední, a konečně taky, že je státníkem. Na světě není nic, co by odmítl. Rozohňuje se stále víc a víc a vžívá se celým svým citovým životem do toho, co vypravuje; proto také vykládá mnohé věci s plným žárem. Ačkoli ho ani nenapadne podvádět, sám zcela zapomíná, že lže. Zdá se mu, že skutečně už vykonal to všechno, co tu vypravuje (a co je vylháno). Tak se stane, že scéna, v níž vypravuje o sobě jako o státníkovi, nažene hrůzu každému úředníkovi.
Zamiluje se do matky i dcery zároveň... Žádá o peníze, poněvadž hned první, kterého o ně požádá, mu nejvýš ochotně vyhoví. Až ke konci aktu ho napadne, že ho pokládají za nejvýznamnější osobu jejich stavu. Kdyby se Osepovi nepovedlo včas - ačkoli s obtížemi - mu vysvětlit, že takový podvod se dlouho neudrží, byl by zcela klidně čekal, až by ho s hanbou a nadávkami vyhodili.
Policejní ředitel - Je to člověk, který se především stará, aby mu neušlo nic z toho, co by mu mohlo vklouznout do kapsy. Proto neměl kdy pozorovat přesněji život - a posuzovat vážněji sám sebe. Pro tuto starost se stal utiskovatelem a - aniž to sám pozoroval - ztvrdl, poněvadž zlá vůle utiskovat ostatní v něm vůbec není domovem. Má jen přání zmocnit se všeho, co mu přijde pod prsty. Občas ovšem cítí, jaký je hříšník; pak se modlí, navštěvuje kostely; a zabývá se dokonce úmyslem v budoucnu se kát. Ale pokušení vzít, co se mu nabízí, je příliš veliké a neméně velká je moc zvyku. Zpráva o příjezdu revizora ho udiví, ale ještě víc ho znepokojuje, že revizor cestuje inkognito a že není vůbec známo, kdy a odkud přijde. Od první do poslední scény je v životních situacích, které překonávají všechno, s čím se posud potkal. Jeho nervy jsou napjaty. Přechod ze strachu k naději a radosti jeho pohled částečně zkalil, a tak se stane, že ho lze snáze podvést. Jakmile zpozoruje, že má revizora v hrsti, že je neškodný, a když se dokonce chce přiženit do rodiny, oddá se nezkrotné radosti už při pomyšlení, jak jeho život bude od nynějška jedinou slavností a hostinou. Proto taky náhlá zpráva o příjezdu pravého revizora je pro něho víc než pro jiné bleskem z jasného nebe a jeho situace se stává opravdu tragickou.
Školní inspektor - Školní inspektor není nic víc a nic míň než častými revizemi a zbytečnými důtkami přestrašený člověk; proto se bojí všech návštěvníků a třese se při zprávě o příchodu revizora, ačkoli neví sám, jaký má vroubek.
Poštmistr - Poštmistr je prostoduchý až k naivitě; život je mu jen sbírkou zajímavých historek, které pro své rozptýlení shledává po rozpečetěných dopisech.
Bobčinskij a Dobčinskij - Jde o osoby, jejichž celý život je běhání po městě, všem bez výjimky poklonkovat (lichotit) a kolportovat (šířit) zprávy. Vášeň klepat potlačila u nich všechny ostatní zájmy. Tato vášeň je také jejich jediným životním impulsem. Pociťují rozkoš, když se jim konečně podaří, že smějí něco vypravovat. Jejich kvap a spěch pramení jen ze strachu, že by je někdo mohl přerušit a zabránit jim ve vypravování. Jejich zvědavost lze redukovat na přání najít látku k vypravování. Odtud se taky stává, že Bobčinskij trochu koktá (chce vypravovat tak rychle, jak jen možno). Vzhledově jsou si velmi podobní. Dobčinskij je ženatý, Bobčinskij svobodný. Přesto ho Bobčinskij pro svou větší živost předčí a v jistém smyslu dokonce ovládá.
Osip - Osip je ruský sluha, který se rád dívá trochu shora, se svým pánem jedná hrubě, poněvadž vypozoroval, že je to velká nula, rád káže sám sobě - místo svému pánu, je to mazaný chlapík a umí chytit příležitost za pačesy, může-li přitom vklouznout něco do jeho vlastní kapsy.

CITÁT Z KNIHY:

CHLESTAKOV: Já jen tak vyjdu - a už si lidé špitají: "Támhle jde" - povídají - "támhle jde Ivan Alexandrovi!" A jednou mě dokonce pokládali za vrchního velitele: vojáci se vyřítí ze strážnice, vzdávají čest... Potom mi důstojník, starý můj známý, povídal: "My tě, brachu, tenkrát skutečně měli za vrchního velitele."
ANNA ANDREJEVNA: Neříkejte!
CHLESTAKOV: Znám se dobře i s hezoučkými herečkami. Já tu a tam i sám nějakou tu aktovku... Stýkám se totiž mnoho s literáty. S Puškinem jsem jedna ruka. Často se s ním vídám a říkám: "Tak co, Puškine, tak co, milý brachu - jakpak se nám vede? - "Ale to víš - říkává - to víš - tak tak..." To je vám strašně zvláštní chlap!
ANNA ANDREJEVNA:Tak vy jste taky spisovatel? To musí být příjemné být takový spisovatel! Píšete taky do novin?
CHLESTAKOV: Ano, píšu taky do novin. Už jsem toho napsal strašně moc: "Fišarova svatba", "Robert ďábel", "Norma". Já si už ani všechny tituly nepamatuju. A to všechno jen tak - levou rukou: já ani psát nechtěl, ale to víte: divadelní ředitelé! Pořád na mne: "Prosím tě, kamaráde, napiš něco a napiš!" Tak jsem si řek : "Pro mne a za mne - napíšu!" A tak jsem to, myslím, za jeden večer všechno napsal - všichni překvapením jen mrkali. U mne se nápady jen rojí.
ANNA ANDREJEVNA: A Robinson Crusoe - to je asi taky od vás?
CHLESTAKOV: Ano, to je taky moje dílo!
ANNA ANDREJEVNA: Hned jsem si to myslela.
MARJA ANTONOVNA: Ale, maminečko, tam je napsáno, že to napsal pan Defoe.
ANNA ANDREJEVNA: Inu ovšem, já věděla, že se budeš tady taky zase hádat.
CHLESTAKOV: Ach ano, pravda: Robinsona Crusoe napsal Defoe, ale je ještě jeden Robinson Crusoe a toho druhého Robinsona Crusoe, toho jsem napsal já...
ANNA ANDREJEVNA: To já jistě četla toho vašeho. Úžasná kniha!
CHLESTAKOV: Já, abych se přiznal,, žiju jen pro literaturu. Můj dům je první dům v Petěrburku. Tak jej tam každý taky zná: dům Ivana Alexandroviče. (Ke všem) Prosím, prosím, pánové, až přijedete do Petěrburku, udělejte mi to potěšení a navštivte mě. Já pořádám taky domácí bály.

Čtenářský deník	-	Mrtvé duše, Mrtvé duše (2), Mrtvé duše (3)
	-	Něvská třída (Petrohradské povídky)
	-	Nos (Petrohradské povídky)
	-	Petrohradské povídky, Petrohradské povídky (2)
	-	Plášť (Petrohradské povídky)
	-	Podobizna, Podobizna (2), Podobizna (3), Podobizna (4), Podobizna (5)
	-	Revizor, Revizor (2), Revizor (3), Revizor (4), Revizor (5), Revizor (6), Revizor (7), Revizor (8), Revizor (9), Revizor (10), Revizor (11), Revizor (12), Revizor (13), Revizor (14), Revizor (15), Revizor (16), Revizor (17), Revizor (18), Revizor (19), Revizor (20), Revizor (21), Revizor (22), Revizor (23), Revizor (24), Revizor (25), Revizor (26), Revizor (27), Revizor (28), Revizor (29)
	-	Revizor (rozbor), Revizor (rozbor) (2)
	-	Revizor (vlastní názor)
	-	Taras Bulba
	-	Večery na vesnici blízko Dikaňky

Čítanka

-

Revizor, Revizor (2), Revizor (3), Revizor (4), Revizor (5), Revizor (6), Revizor (7)