Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tato sbírka se skládá z veršů, které vznikaly převážně v šedesátých letech. Básně byly poprvé vydány v samizdatové edici Petlice roku 1980 v Mnichově a teprve roku 1989 mohly vyjít i u nás. Sbírka Agogh je často označována za stěžejní dílo tohoto autora - jedná se o reakci na období normalizace plné hořkých veršů, z nichž čiší smutek a beznaděj.

OBSAH:

Sbírka je rozdělena do několika oddílů, které obsahují tematicky odlišné básně.

METAFORY
V tomto úseku sbírka obsahuje sedm básní, které jsou jednoduše nazvány Metafora první, druhá,...sedmá a mají zajímavé "podnázvy" (např. Metafora pátá má podtitul Snědený hlad, Metafora druhá, věnovaná Vladimíru Holanovi, nese podnázev Tichá panika atd.). Zajímavá je Metafora čtvrtá (Agogh) a sedmá (Trůnní řeč Agogha krále, lítosti krále a smutku). Zejména Metafora sedmá je plná překvapivých slovních obratů evokujících nejrůznější pocity. Čiší z ní zoufalství, zhnusení ale i strach z toho, co má teprve přijít. Autor se ztotožňuje s postavou Agogha (autostylizace), vžívá se do jeho role, což mu zaručuje odstup od oné trýznivé situace.

A TYGŘI MARNĚ TLUSTÝMI OCASY
UTLOUKAJÍ VZNÍCENOU TRÁVU,
dosud se místo balónků
- červených, zelených, modrých a bílých -
nevznášejí nafouklá bříška vyhladovělých dětí
nad olympijskými stadióny,
ale už to bude brzy.

***

některý, zvláště navštěvovaný pár stehen,
přijde denně dráž
než měsíčně vesnička opuštěných dětí,
DOSUD VŠAK STEHNA JSOU STEHNA,
SNAŽ SE ROZUMNĚ VKLÍNIT,
nebudeš dělat aspoň blbosti
v nepřiměřených úhlech -
krom rozměru hrudi a pasu a boků
chápem ten čtvrtý jen jako výšku
své nízkosti.

NEKROLOGY
Tento oddíl obsahuje pouze čtyři básně, a je tak ze všech oddílů nejkratší. Všechny čtyři básně jsou určeny památce někoho, koho si básník vážil, pouze báseň nazvaná Nedokončená je věnovaná "památce této básně". Ze všech veršů tušíme smrt, nad kterou básník pociťuje pouze marnost a lítost. Zajímavá je báseň nazvaná Ptáci věnovaná památce Mariny Cvětajevové, kde básník vystihuje umírání a to, jak moc je pro živého a zdravého člověka pojem smrt vzdálený.

Už přikrývají křídly ptáci,
žal přikrývají peřím svým.
Pár mrtvých kůstek - píšťaliček
už nezahřejí peřím svým
a pod křídly je pohřbívají.
A zpěvem, zpěvem zabitým.

FANTÓMY
Tento oddíl obsahuje šest básní, z nichž každá má velmi prostý název (Plátky, Obřad, Dusno, Uhlem atd.). Poutavá je hned báseň první nazvaná Plátky s podtitulem Monolog pro ženský hlas. Básník nám dává tušit, že se jedná o monolog, který vede žena ležící v posteli a který je určen pro jejího milence. Svěřuje se mu se snem, který se jí často zdá - plátky růží plavou po vodě, aby z nich vítr po chvíli znovu složil polouvadlou růži. Z té růžové lázně vystupuje její milenec, sklání se nad růží a ptá se jí, kam se poděl její nach. Růže mu v náhlé zlosti probodne trnem krkavici a poté z květu vystoupí zsinalá žena, která začne pít milencovu krev. Pak se bezvládně zhroutí na bílé lůžko. Žena pokračuje ve vyprávění dál a svěřuje se milenci se strachem, že i ona ztratí svůj nach a udělá něco strašného.

Vídám pak plátky,
plátky růže, plovoucí po vodě,
tak bezmocně, tak odevzdaně,
ale zase jako by uhlazovaly hladinu
nad čímsi strašným - tam vespod...
...v hluboké matečné vodě
medúz a třaslavých lamp.

MEANDRY
Poslední část sbírky je nejdelší a obsahuje sedmnáct básní nejrůznějšího ladění. Moje nejoblíbenější báseň této sbírky je také z tohoto oddílu, je nazvána Fantastický déšť a věnována Vladimíru Justlovi (jedná se o editora, který uspořádal mnoho básnických sbírek a především překladů). Příznačná je pro ni krásná zvukomalba využívající zvuku písmeně Š, což v nás evokuje pocit šumícího deště.

Prší tak, že v uších prší.
Prší tak, že v stromech šustí
hedvábíčko, které mužští
slyší v husté chůzi žen -
a ten déšť je neopustí.
Nikdy už je neopustí.
Svět je stále zatažen.
A zataženo je i v duši.

***

Prší tak, že koni mému
mému grošákovi groše
stříbrem blyští se a zhoustly.
Smutno je mu samotnému.
I mně, když už ze strážního koše
déšť se valí na palubu
a potom i do mých houslí
stéká po smyčci a lubu.

Sbírka Agogh je expresivně velmi drsná - Mikulášek využívá velmi živoucích obrazů, abstraktních výrazů a symbolů, aby nás dokázal vtáhnout do své teskné melancholie. Sbírce dominuje silně pesimistický ráz čišící z každého verše, skoro jako by Mikulášek nedoufal, že se něco může obrátit k lepšímu.
Někdy se v souvislosti s touto sbírku hovoří o moderním žalmu. Verše v Agoghovi mají občas biblickou symboliku (údajně jméno celé sbírky patřilo pohanskému králi, který vystupoval ve Starém zákoně, ale to se mi nepodařilo nikde potvrdit ani vyvrátit) a také teskný ráz, což vysvětluje použití výrazu žalm.
Místy jsou básně až sociálně laděné, viz např. Metafora sedmá, kde Mikulášek opakovaně upozorňuje na trpký úděl hladovějících dětí, který je postaven do ostrého kontrastu se zbytkem světa žijícím v přepychu.
Připadá mi, že básník v této sbírce hledá podstatu. Nenachází však nic jiného než prázdnotu, nicotu, zoufalství a beznaděj, což se odráží v pesimističnosti veršů. Sbírka je to každopádně zajímavá - upoutá především pestrým a živoucím jazykem plným naléhavých obrazů. Rozhodně stojí za přečtení.

Čtenářský deník	-	Agogh
	-	Ortely a milosti

Čítanka

-

Černý triptych (Šokovaná růže)