Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Odeon v Praze roku 1984 (2. vydání tamtéž). Z anglického originálu Stories přeložil J.Z.Novák, doslov napsal Martin Procházka, ilustrovala Eva Bednářová. Počet stran: 217.

OBSAH:

Šťastný princ a jiné pohádky:
Šťastný princ
Slavík a růže
Sobecký obr
Oddaný přítel
Jedinečná raketa

Dům granátových jablek:
Mladý král
Infantčiny narozeniny
Rybář a jeho duše
Hvězdné dítě

DĚJ VYBRANÝCH POHÁDEK:

Sobecký obr

Děti z vesnice si každé dopoledne chodívaly cestou ze školy hrát do obrovy zahrady. Byla plná barevného kvítí, rozkvetlých stromů, heboučké trávy a ptáčci denně vítali sluníčko. Pozemek byl již 7 let opuštěný, jelikož obr odešel na návštěvu ke svému příteli, cornwallskému lidožroutovi. A protože nikdo nedokáže po tak dlouhou dobu hledat neustále nová témata k diskuzi, odebral se zpět na svůj hrad.

Když došel k brance, uviděl, jak si na jeho zahrádce hrají děti. Osopil se na ně: "Co tady děláte? Moje zahrada je moje zahrada. To by mělo být každému jasné. Hrát si v ní nesmí nikdo jiný než já sám." Načež okolo postavil vysokou zeď a tabuli s výstrahou: VSTUP SE POD TRESTEM ZAPOVÍDÁ. Z obra se stal sobecký člověk. S přicházejícím jarem, kdy okolí bylo samý kvítek, obrova květena ne a ne se zazelenat. V korunách stromů se proháněla meluzína, po zvířatech ani stopy, mráz vykresloval svá kouzla na okna, ale jaro nikde. Nepřišlo ani léto. Podzim se vyhnul té smutné zahradě obloukem.

Až jednoho dne, když obr ještě ležel v posteli, zaslechl líbeznou hudbu. Pomyslel si: "To jistě jde kolem královská kapela." Avšak ve skutečnosti mu zpíval jen jeden zkřehlý ptáček. Vyhlédne z okna a co nevidí: Jaro se už pomalu vrací v plné kráse. Malou dírou ve zdi se do zahrady dostaly děti a všechno, čeho se dotkly obrostlo přenádhernými barvami. Jenom v tom nejzazším rohu pořád panovala vichřice a kroupy. Stál tam jakýsi chlapeček a neustále plakal. Nedosáhl na větev, protože byl ještě příliš malý. Jak měl oči zalité slzami, ani si nevšiml, jak se k němu potichounku přibližuje obr. Vysadil toho malého chudáčka až do vrcholku stromu, zbořil zeď a velmi litoval svého chování.

Celá zahrada se teď zelenala. Děti si denně chodily k obrovi hrát, ale onoho malého chlapečka už nikdo nikdy neviděl. Až jednoho zimního dne spatřil obr v koutku pozemku dětskou postavičku, jak sedí pod rozkvetlým stromem a z ran na rukou a na nožkách jí srší krev. Ihned se tam rozběhl, aby zabil viníka, ale hošík mu povídá: "Jednou jsi mi dovolil, abych si hrál v tvé zahradě. Dnes půjdeš se mnou do mé zahrady, kteráž jest ráj."

Odpoledne si děti přišly opět hrát do obrovy zahrady, ale co nevidí: Obr leží mrtvý pod stromem, posypán bílými, drobnými kvítky s dobráckým úsměvem na rtech...

Mladý král

Dceři starého krále se narodil nechtěný syn z tajného manželství s nuzným cizincem. Neminul ani týden a někdo dítě ukradl a odvezl pastýři, který žil v odlehlých končinách království. Matku zabili a spolu s otcem malého prince pohřbili na pustém hřbitůvku za městskými branami.

Protože panovníkovi zbývalo pramálo života, nechal si pro teď již 16letého jinocha poslat, aby byl korunován a země nepřipadla někomu z jiného rodu.

Den před obřadem se chlapci zdá prazvláštní sen: Ocitl se v nízké podkrovní světnici, kde bzučí a klape mnoho tkalcovských stavů. Ubozí lidé dnem a nocí šijí roucho. Mzda jim nestačí ani na chleba, natož na živobytí. Když se tkalce zeptá, proč má v člunku navinut útek ze zlata, odpovědí mu je, že toto zlatem prošívané roucho bude mít mladý král při korunovaci.

Jinoch se probouzí, ale brzy usne a takový má sen: Stovky otroků veslují na palubě mohutné galéry. Připlouvají k mělčině a kapitán hodí přes bok lodi dlouhý provazový žebřík, důkladně obtěžkaný olovem. Dva jeho černí sluhové popadnou nejmladšího otroka, nos a uši mu zalijí voskem, kolem pasu přiváží balvan a hodí jej přes palubu. Zanedlouho vystupuje potápěč z vody a v rukou třímá perlu. Vše se několikrát opakuje, až naposledy vyplouvá otrok z vody, bledší než kdy jindy. Padá na palubu, z uší a nosu se mu řine krev a zanedlouho umírá. Perla, kterou ulovil, je nádherná. Kapitán sděluje posádce: "Ta přijde na žezlo mladého krále..."

Král opět procitá a potřetí se mu zdá sen: Na kraji lesa vidí nesmírné množství lidí, jak se lopotí v korytu vyschlé řeky. Kopou hluboké jámy a cosi v nich hledají. V ústraní se přou Smrt a Lakota o to, kolik kopáčů dnes zemře. Král se dozvídá, že pátrají po rubínech na korunu jednoho krále. Zbledne a ptá se: "Kterého krále?" Poutník mu odpovídá: "Pohlédni do tohoto zrcadla a uzříš ho." Chlapec uvidí v zrcadle vlastní odraz, vykřikne a probudí se.

Nastává konečně ráno, mladý následník trůnu si odmítá obléci roucho, třímat v rukou žezlo a ani korunu nechce nosit na hlavě. Služebníkům vysvětluje důvod svého myšlení: "Nevezmu je na sebe, třebaže je dnes den mé korunovace. Neboť na tkalcovském stavu utrpení a bílýma rukama bolesti bylo utkáno toto roucho. V srdci tohoto rubínu je krev a v srdci této perly smrt." Dvořané po vyslechnutí jen kroutí hlavami a myslí si, že se určitě zbláznil.

Oblékl se do kožené kazajky, pláštíku z ovčího rouna, na hlavu si posadil větvičku plané růže a do rukou vzal ovčáckou hůl. Takto oděn vyšel z paláce do katedrály. Občané země si z něj tropili šaška a prohlašovali, že tohle není jejich král. Ani sám biskup nechce mladého následníka trůnu prohlásit králem a dědicem. Jinoch přistoupí k obrazu Krista, pomodlí se a hle, co se nestane: Odumřelá hůl rozkvete liliemi bělejšími než perly. Z trní vypučí růže nad rubíny rudějšími. Biskup praví: "Někdo větší, než jsem já, tě korunoval." Poklekl a vzdal hold králi. Ten se vydal vstříc domovu, leč nikdo se mu neodvážil pohlédnout do tváře, neboť to byla tvář jakoby andělská.

VLASTNÍ NÁZOR:

Pohádky - jedna z nejznámějších knih tohoto autora v sobě skrývá plno personifikace, metafor, satiry, ironie, vtipu a kouzla pohádky. Název díla plně vystihuje myšlenku, kterou Wilde chtěl předat světu: Pohádky jsou dostupné všem věkovým generacím, stejně jako by mělo být ponaučení plynoucí z jednotlivých příběhů. Zčásti se nechal inspirovat v Novém zákoně, u Platóna, H.Ch.Andersena či E.T.A.Hoffmanna, ale vše rozvinul svým jedinečným způsobem.

I přes většinu kladných názorů na Wildeovy Pohádky se mi knížka nečetla jednoduše, jelikož jsem byla místy nucena zapojit vlastní myšlení a nebýt jen pasivním konzumentem literatury. "Pouhých" 217 stran mi zabralo celé 4 dny četby, protože jsem se k nejedné větě vracela, abych pochopila hlubší význam a objevila něco mezi řádky. Dílo se stalo díky spisovnému jazyku a osobitosti autora nadčasovým. Oscar Wilde toužil vytvořit knihu, která by se stala "hitem" mezi tehdejší společností, což se mu - zřejmě - podařilo na jedničku. Podobně jako k Malému princi Antoine de Saint-Exupéryho se budu i k Pohádkám ráda vracet.