Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

IDEA DÍLA:

Z každé pohádky vzejde alespoň jedno ponaučení nebo nějaká rada.

OBSAH DÍLA:

Šťastný princ a jiné pohádky
- Slavík a růže

Mladý student přišel od své milované nešťastný. Na druhý den má být u prince ples a ona mu řekla, že s ním bude tancovat pouze tehdy, pokud jí donese červenou růži. Avšak v jeho zahradě žádná taková není. A tak sklonil tvář do dlaní, ulehl do trávy a začal plakat. V hnízdě na cesmínovém dubu ho slyšel slavík, vzlétl skrze listí a zvědavě čekal, co bude dál. Student litoval, na jakých to maličkostech závisí štěstí. Pronikl do záhad filosofie a pochopil i to, co psali moudří lidé a teď ztroskotá na tom, že nemá červenou růži. Slavíkovo srdce pookřálo. Vždyť každou noc co noc vypráví hvězdám o pravé lásce, o opravdovém milenci, kterého nikdy nepoznal, a teprve teď ho vidí. Vlasy má tmavé jako květy hyacintu a rty rudé jako růže, po které touží. Mladík čím dál víc ztrácel iluze o přenádherném tanci se svou milovanou. Slavíkovi se zželelo mladého studenta, rozhodl se mu pomoci. To, o čem slavík zpívá, to studenta rmoutí - láska. Ještěrka, která byla tak trochu cynik, se rovnou rozchechtala, když se dozvěděla o jeho "růžovém" trápení. Ale slavík rozuměl tajemství studentova žalu, mlčky seděl na dubu a přemýšlel a tajích lásky. Náhle dostal nápad. Rozlétl se a jako stín proplul houštinou i zahradou. Usedl na růžový keř a poprosil ho o červenou růži, že mu na oplátku zazpívá svou nejlíbeznější píseň. Ale keř jen zavrtěl hlavou. Má jen růže bílé, jako mořská pěna, bělejší než sníh na horách. Poslal tedy slavika za svým bratrem, který obrůstá staré sluneční hodiny. Zaletěl k němu a poprosil ho, zda-li on mu dá červenou růži. Ale keř opět zavtěl hlavou. Má jen žluté růže, jako vlasy mořské panny, co sedí na jantarovém trůně, žlutější než narcis, co kvete na louce. I tentokrát ho strom poslal za svým bratrem, který rostl pod studentovým oknem. Ale i tento keř zavrtěl hlavou. Míval červené růže, ale zima mu zmrazila všechny cévy, mráz spálil poupata, bouře polámala větve. Slavík zesmutněl. Copak není jediná možnost, jak získat červenou růži? Ale ano, jedna možnost přece jen existuje. Ale je tak hrůzná, že se jí keř bál vyslovit. Slavík byl statečný, vyslechl i tuto variantu. Červenou růži by získal pouze tehdy, kdyby ji vytvořil z hudby za měsíčního svitu a zbarvil ji krví ze svého srdce. Musel by zpívat s hrudí nabodnutou na trnu. Celou noc musí zpívat a trn mu musí proniknout do srdce tak hluboko, aby se jeho krev rozlila do cév keře a stala se tak jeho krví. Slavik uvažoval. Smrt je vysoká cena za jednu růži. Jak líbezné je pro slavíka sedět na svém cesmínovém dubu, vůně hlohu, milé zvonky. Jenže láska je víc než život, co je ptačí život ve srovnání se srdcem člověka? I rozletěl se zpět za studentem a zvěstoval mu tuto novinu. Slavíkovým posledním přáním bylo to, aby student zůstal opravdovým milencem, neboť láska je moudřejší než filosofie. Student nechápavě poslouchal, co mu slavík povídá, protože znal pouze moudrá slova z knih. Ale rozuměl tomu dub, a zesmutněl, protože toho slavíčka, co si vestavěl hnízdo v jeho koruně, měl moc rád. I dub měl poslední přání. Přál si, aby mu slavík naposledy zazpíval, protože až tu nebude, bude dubu po něm teskno. Když student uslyšel slavíkův zpěv, pomyslel si, že mu sice v hlásku zní pár hezkých tónů, ale co že znamenají oproti jeho trápení. A vešel do svého příbytku, ulehl na postel a myslel na svou milovanou. A když na nebesích zazářil měsíc, slavík přeletěl k růžovému keři a nabodl se hrudí na trn. Celou noc zpíval s trnem v hrudi a chladný křišťálový měsíc se sklonil blíž a naslouchal. Nejprve zpíval o zrození lásky v srdci mladého muže a dívky, poté o zrození vášně v srdci muže a panny a ke konci noci, k brzkému svítání, když už měl celý trn v srdci a na nejvyšší větvičce vyrostla překrásná červená růže, tak zpíval o lásce zocelené smrtí, o lásce, které neumírá ani v hrobě. Růže byla nádherná, slavík zemřel. Do poslední melodie se zaposlouchal i měsíc a omeškal se na obloze. Student byl velmi překvapen, když zpozoroval růži, rudou jako krev, na keři ve své zahradě. Připadala mu tak krásná, dlouze přemýšlel o jejím dlouhatanánském latinském jménu. Vyklonil se z okna ven a růžičku utrhl. Nasadil si klobouk a utíkal k domu své milované. Student chtěl darovat slečně růži, nabádal ji k tomu, aby si ji dnes večer připnula těsně k srdci a až spolu budou tančit, tak ta růže jí vyzradí, jak moc ji student miluje. Slečna se jen zamračila. Odbyla studenta s tím, že tato obyčejná růže se jí nehodí k šatům a ostatně synovec komořího ji poslal pár pravých šperků, a šperky, podle ní, mají mnohem větší cenu než kytky. Student byl zaskočen a dovolil si slečně říct, že je nevděčná. Ona mu na oplátku pověděla, že je jen student a zdaleka že nemá tak krásné stříbrné přezky na střevících, jako synovec komořího. Zvedla se ze židle a odešla. Tím ztratil student veškeré iluze o krásné lásce a proklínal ji. Došel k závěru, že se raději oddá filosofii a začne studovat metafyziku, než aby se pokoušel pochopit lásku.

KOMPOZICE DÍLA:

Kniha je složena ze dvou částí pohádek. Ta první se jmenuje Šťastný princ a jiné pohádky a ta druhá Dům granátových jablek.

JAZYKOVÉ PROSTŘEDY:

Kniha je psaná spisovným jazykem. Mnohé pohádky připomínají bajku, zvířata mluví, mají své názory a z každé pohádky vzejde nějaké ponaučení nebo skrytá moudrost. Převažuje zde spousta metafor a personifikací.

VLASTNÍ NÁZOR:

Například na této pohádce je vidět, kolik hezkých věcí se ztratí kvůli marnivosti druhých. Slavík obětoval svůj život kvůli studentovi, kvůli jeho štěstí, kdyby počkal chvíli déle se svým rozhodnutím, určitě by nemusel zemřít.