Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ještě než přistoupím k samotné pohádce, myslím, že je také třeba povědět si něco málo o samotném autorovi. Oscar Wilde byl anglický spisovatel, básník, dramatik, esejista, kritik a estét žijící a tvořící v 19. století. Byla to kontroverzní osobnost své doby, nazývána také "prvním moderním mužem". Sklonek života prožil v bídě a to paradoxně díky svodům a pokrytectví společnosti, které ve svých dílech kritizoval. Jeho pohádky jsou zcela odlišné než jeho život.

Pohádky Oscara Wildea nevycházejí z lidových pramenů a ani se k nim nehlásí. Jedná se o čistě literární a umělou tvorbu. Tyto pohádky jsou kromě zřejmé kritiky společnosti, ve které žil, i pohlazením. Každá je spíše než próze blízká poezii a propracovaná do nejmenšího detailu. V jeho pohádkách nevítězí vždy dobro a ani zlo není pokaždé potrestáno. Je však vždy souzeno autorovým jemným výsměchem a ironií. Jsou v nich také oceňovány nejvyšší lidské hodnoty.

Šťastný princ je nádherná socha pozlacená tenounkými plátky ryzího zlata. Oči má ze dvou safírů a v jílci meče prince je zasazen veliký rudý rubín. Každý tuto sochu obdivuje a má před ní úctu.
Jednoho dne se mezi chodidly prince usadila malá Vlaštovička. Její přátelé už před tím odletěli do teplých krajů skrýt se před zimou a ona se chystala za nimi. Jak se tak připravovala k spánku, padla na ni velká krůpěj a za ní další, ale na nebi nebyl jediný mráček. Plakal to Šťastný princ.

"Oči Šťastného prince byly plné slz, slzy stékaly po jeho lících. Tvář měl v měsíčním svitu tak krásnou, že ho Vlaštovka litovala."

Vyprávěl Vlaštovičce o tom, jak - když byl ještě živý a měl lidské srdce - nikdy nepoznal smutek a nářek. Žil pouze z radovánek v paláci a byl šťastný. Tak žil a tak také zemřel. Ale nyní však stojí tak vysoko, že vidí všechnu ošklivost a bídu jeho města, a proto, ačkoli má srdce z olova, přece musí plakat.
Princ začal Vlaštovce vyprávět, co všechno teď nahoře nad městem vidí, kolik bídy a utrpení. Proto ji prosí, aby postupně vyklovala a roznesla všechny drahokamy i zlato z jeho sochy chudým lidem. Vlaštovička musí odletět za svými druhy do Egypta, ale nakonec službu princi přeci jen vykoná. A když je potom princ slepý, protože safíry, jež měl místo očí, vlaštovka vyklovala a odnesla, řekne si Vlaštovka, že ho přeci nemůže nechat samotného a rozhodne se, že s ním zůstane napořád. Brzy však přišla zima, sníh a mráz a Vlaštovka mrzla víc a víc. Nemohla však Prince opustit, tak ho měla ráda. Posléze cítila, že umírá. Vlaštovička umrzla a padla Princi k nohám.

"V té chvíli zazněl z nitra sochy podivný praskot, jako by něco puklo. A vskutku, Princovo olověné srdce se roztrhlo vedví."

Druhý den ráno šel kolem starosta a nechal sochu strhnout, protože už nebyla zlatá, a tudíž ani pro něj krásná. Sochu dali roztavit a na její místo postavit sochu starosty. To puklé srdce se však roztavit nepodařilo, a tak je vyhodili na smetiště, kde ležela také mrtvá Vlaštovka.

"Přines mi dvě nejdražší věci z města!" řekl Bůh jednomu ze svých Andělů. A Anděl mu přinesl olověné srdce a mrtvé ptáče. "Dobře jsi zvolil," děl Bůh, "neboť v mé rajské zahradě toto malé ptáče bude zpívat navěky a v mém zlatém městě mi Šťastný prince bude vzdávat chválu."

Když se podíváme na hledisko jazykového zpracování této pohádky, musíme říci, že pohádka je napsána krásným jazykem. Autor používá hodně básnických prostředků, například personifikace nebo přirovnání, používá též symbolů. V pohádce se objevují velice často souvětí, ne však příliš složitá.
Pohádka je vyprávěna er-formou v prostředí velkého města, v čase, který není zcela určitý. Předpokládáme však, že se odehrává někdy v období autorova života. Vypravěč je zde nadosobní - vševědoucí. Objevuje se zde nepřímá (situační) charakteristika postav, zapojuje také čtenáře, který o charakteru postavy soudí z toho, jak se postava chová, co říká a jaké má názory. Princ i Vlaštovka jsou postavy, které se vyvíjí - vývojové. Vlaštovka překonává sebe sama, aby pomohla, Princ až teď vidí, že ne všichni lidé žijí bezstarostně a v radovánkách, v jakých žil za jeho života on a snaží se jim pomoci alespoň teď - přehodnocuje své názory na život a na svět.

Pohádky každý z nás vnímá jako věrné průvodce dětstvím. Příběhy se šťastným koncem, příběhy, kde dobro nakonec zvítězí nad zlem, pravda nad lží. Toto je idealistický náhled zcela opačný realitě, ve které děti žijí. Tato pohádka od Oskara Wildea je však jiná. Skrývá se v ní mnohem více poučení než v klasické pohádce, kde vždy vyhraje chytrý hloupý Honza a drak nemá proti prostému človíčkovi žádnou šanci. Nejsem si také jistá, jestli tato pohádka a i ostatní jeho pohádky jsou určeny pro malé děti. Oscar Wilde napsal tuto a jiné pohádky pro své děti a tyto jistě mohou poskytnout dětem do jejich budoucího života mnoho poučení, s možným pomocným výkladem dospělého. Dospělý čtenář se však může v myšlenkách obsažených ve Wildeových pohádkách snáze zorientovat a pochopit jejich hluboký význam. Tato pohádka učí děti a právě i dospělé přemýšlet o životě hlubším způsobem.
Možná spíše než o pohádku jde o bajku spojenou s filozofickým zamyšlením nad podstatou věci. Také smrt zde není nutně špatným koncem, zvlášť když jí předchází dobrý život. V tomto příběhu stojí za to zemřít pro lásku. Příběh je protkaný pravdou jen zdánlivě skrytou, přátelstvím, které se ukáže až v nouzi. Je to příběh, který ukazuje pozadí krásy a nádhery. A nebyl to i nyní plačící Šťastný princ, co chudým za svého života k jejich bídě a strádání dopomohl? Wilde s ironií a výsměchem ukazuje na pýchu, která se honosí leskem, který stvořily ruce bídy a chudoby.
Konec pohádky je sice nešťastný, ale vidíme, že přestože jsou Princ i Vlaštovička mrtví, jejich činy jim zajistily ráj. Je to vlastně určitý paradox a ironické obracení obvyklého nazírání na věci ve všech pohádkách.