Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Slovart v Praze roku 1997 (2. české vydání). Z anglického originálu The Happy Prince and Other Tales přeložil J.Z.Novák, předmluvu napsal Zdeněk Beran. Počet stran: 135. ISBN: 80-7209-049-6.

OBSAH SBÍRKY POHÁDEK:

Šťastný princ
Šťastný princ
Slavík a růže
Sobecký obr
Oddaný přítel
Jedinečná raketa

Dům granátových jablek
Mladý král
Infantčiny narozeniny
Rybář a jeho duše
Hvězdné dítě

OBSAH JEDNOTLIVÝCH POHÁDEK:

Šťastný princ
Princ je pozlacená socha s rubíny místo očí a safíru v jílci jeho meče. Všichni ho obdivují, protože je velice krásný. A pak do města jednou přiletí vlaštováček, který míří do Egypta, kde je v tu dobu teplo a kam odletěli všichni jeho příbuzní. Rozhodne se, že se na noc uloží k spánku pod Prince, ale než stačí usnout, začnou na něj kapat slzy sochy. Princ mu vypráví o tom, jak býval šťastný, ale teď, když stojí na náměstí, vidí všechnu bídu svých poddaných a nemůže jim pomoci, a tak vlaštováčka prosí, aby mu vytrhl safír z jílce a donesl ho švadleně, která má nemocného synka, ale nemá na léky. Vlaštováček mu tedy pomůže a další den chce odletět, princ ho ale přemluví, aby s ním zůstal ještě jednu noc. Tu mu přikáže, aby vytrhl jedno jeho oko a přinesl ho mladíkovi, jenž píše divadelní hru, ale už několik dní nejedl a nemůže si ani zatopit, protože nemá čím. Vlaštováček tedy svolí a přinese mu rubín z princova oka. Další den, kdy se znovu ochladilo, ho ale Princ opět prosí, aby zůstal ještě jeden den a přinesl druhé oko - poslední drahý kámen, který Princ má, holčičce, která prodává zápalky, ale upustila je a teď už jsou k ničemu, a když přijde domů bez výdělku, bude bita. Vlaštováček nechce Princovi vzít jeho zrak, ten na něj ale tlačí a tak nakonec Vlaštováček svolí, a protože si Prince opravdu oblíbil, rozhodne se, že s ním zůstane a bude mu dělat jeho oči a povídat o věcech, které viděl na svých cestách krajinou. Princ ale chce slyšet, co se děje ve městě, a tak mu vypráví Vlaštováček o událostech ve městě. Jak jsou chudí lidé nešťastní a bohatí se baví bez ohledu na jejich útrapy. A tak se Princ rozhodne, že každému chudému člověku dá jednu jeho šupinku zlata, kterou má na sobě - Vlaštováček poslechne. Mezitím se pořád ochlazuje a ochlazuje, až přijde sníh, který Vlaštováček nikdy nezažil, a protože na zimu není uzpůsoben, umrzne. Když se tak stane, Princovi pukne jeho srdce a umírá taky. A šlechtic, jenž má na starosti město, jde kolem a říká, že socha se musí strhnout. I když na začátku mluvil o tom, že je Princ krásný a tím pádem i užitečný; jenže poté, co všechno své zlato rozdal, je z něj jen obyčejně ošklivá socha, a tak rozkáže sochu roztavit a místo Prince udělat svoji vlastní podobiznu. Socha je tedy stržena, jedna věc z ní však roztavit nejde, a to Princovo puklé srdce. A tak ho vyhodí na smetiště, kde skončí i mrtvé tělo Vlaštováčka. Odtud jejich srdce vezme anděl, jemuž Bůh řekl, aby ve městě vzal to nejlepší, co tam je.

Slavík a růže
Asi nejznámější pohádka od Wilda pojednává o slavíkovi, jenž byl skrz na skrz romantický. Slyšel naříkat studenta, který chtěl jít na ples s bohatou dcerou, ale ta mu řekla, že s ním půjde jedině tehdy, když jí dá krásnou červenou růži. Je už však pozdě, růže dávno odkvetly. Slavík se ale nevzdává a léta od keře ke keři a prosí, jestli by mu keř nevěnoval jednu jedinou červenou růži. Jeden je bílý, pošle ho za žlutým a ten ho konečně pošle za červeným. Ten ale Slavíkovi řekne, že zmrzl, a tak žádné květy mít nemůže. Je tu pouze jediná možnost: Slavík musí nahradit jeho mízu svou vlastní krví. Musí zpívat celou noc se srdcem propíchnutým trnem růže. A slavík souhlasí, protože věří v lásku. A tak umře a vykvete ta nejkrásnější růže, kterou kdo kdy viděl. Student se probudí a běží za svou láskou, aby jí ukázal, co pro ni našel. Ta nad obyčejnou růží ale ohrne nos, protože dostala náhrdelník od bohatého ctitele a nehodí se, aby nosila něco tak podřadného, jako je obyčejná květina. Student se naštve a pochopí, že láska je cosi naprosto zbytečného a méněcenného, a tak zahodí růži na cestu, kde ji přejede vůz a jde radši znovu studovat.

Sobecký obr
Jedna z mála pohádek, kterou bych svému dítěti přečetla jako pohádku.
Byla jednou jedna zahrada, krásná a velká. Patřila obrovi, jenž ale odjel na dlouhou návštěvu ke svému příbuznému a na zahradu si tak chodily hrát děti. Obr se však vrátí, a když uvidí, že na jeho zahradě jsou děti, všechny je vyžene, protože je to jeho zahrada - a postaví kolem ní vysokou zeď, aby do ní nikdo nemohl. Pak přijde zima, všechny stromy a celá zahrada uschne. Vše povadne a přikryje sněhová peřina. Sníh a vichřice mají obrovu zahradu rády, protože tam nikdo nechodí. A tak obr marně čeká na jaro a léto, které se jeho zahradě vyhýbá obloukem. Jednou, když se tak krčí ve svém domě, zavane k němu vůně a teplo a říká si, že to už určitě muselo přijít jaro, vykoukne proto a vidí, že se do jeho zahrady dostaly děti. Vyběhne ven, a když ho děti uvidí, polekají se a utečou. Jen v tom nejvzdálenějším koutě zahrady stojí chlapec, který se marně snaží vyskočit na strom a pro samé slzy si obra vůbec nevšiml. Obr mu pomůže na strom, a když to udělá, chlapec mu dá pusu. Jakmile děti uvidí, že obr již není zlý, vrátí se do zahrady a s nimi přijde i jaro. Od té doby to byla zase moc krásná zahrada se spoustou květin a plodů, ale malého chlapečka, kterého obr vysadil na strom, už nikdo neviděl. Nikdo ho neznal. A když se obrův čas naplnil, najednou se chlapec znovu objevil. S tím rozdílem, že v rukou i nohou měl velké krvácející rány. Obr se naštval a ptal se ho, kdo mu to udělal, že ho pomstí, ale chlapec odpovídá, že jsou to rány lásky, a protože byl obr tak hodný, že ho přijal do své zahrady, vezme ho teď on do svého ráje. A když si děti odpoledne přijdou hrát, najdou obra, zasypaného lístky ze stromu, pod kterým umřel.

Oddaný přítel
Vypráví o Honzíkovi, který má svoji vlastní zahrádku a malý domeček, kde pěstuje spoustu krásných květin, které tvoří je živobytí. Má ale přítele mlynáře, jenž je jeho "nejlepší přítel". Mlynář je prostě naprostý debil, Honzíka jenom využívá a zaobaluje to do slov, kterými říká, že to dělá kvůli Honzíkovu dobru. Takže například když přijde zima, z jeho zahrady nejde nic vytěžit a Honzík málem umře hlady, mlynář se za ním ani jednou nepřijde podívat, protože nejlepší přítel se nemůže dívat na to, jak jeho nejlepší přítel trpí. Ale jakmile přijde jaro a Honzík začne pracovat na zahrádce, přijde si mlynář pro petrklíče, které chce Honzík prodat a koupit si za ně nějaké jídlo a trakař, a tak mlynář navrhne, že mu daruje svůj, který je ale naprosto nefunkční. Pak začne Honzíka využívat ještě víc s tím, že vždycky řekne: ale Honzíku, takhle se nechová nejlepší přítel, já ti tady daroval trakař a ty mi nejsi schopný oplatit ani takovou maličkostí... Jedné noci, kdy je strašná bouřka, mu mlynář zaklepe na dveře a žádá ho, aby zaběhl pro doktora, že jeho synek je nemocný. Honzík souhlasí, ale prosí, aby mu půjčil aspoň lucernu, aby si nesrazil po tmě na dlouhé cestě vaz. Mlynář ale odmítá se slovy, že je nová a že nechce, aby se s ní něco stalo, a tak Honzík běží po tmě až k doktorovi, který pak nasedne na koně a Honzíka předjede. Honzík bloudí, až přijde k bažinám, kde se utopí. A mlynář, když se dozví o Honzíkově smrti, prohlásí: "Rozhodně znamená nesmírnou ztrátu pro mě," pravil mlynář. "Já už mu skoro věnoval svůj trakař, a teď nevím, co s ním. Doma mi hrozně překáží a je v tak bídném stavu, že kdybych ho chtěl prodat, tak bych za něj nic nedostal. Však mě taky příště ani nenapadne, abych někomu něco věnoval. Na štědrost člověk vždycky doplatí."
A tak končí příběh a Honzíkovi, který na štědrost rozhodně doplatil.

Jedinečná raketa
Je o raketě, která je lepší než ostatní. Na počest svatby prince a princezny má být uspořádán velký ohňostroj a všechny rachejtle a světla se o tom baví. Raketa jako nejlepší a nejctihodnější říká, že pro ni bude čest vystřelit na počest této svatby, i když to znamená tolik smutku, protože, co když budou mít syna, který se pak ztratí a umře, království zůstane bez dědice... A tak roní slzy pro něco, co se vůbec stát nemusí. Ostatní rakety se baví o tom, jak to bude úžasné a ona nechápe, jak ji nemůžou poslouchat a ještě k tomu se tolik bavit, když je to přece tak nešťastná událost! A když přijde čas vystřelit, kvůli jejímu pláči celá navlhla, a tak je nefunkční. Zahodí ji proto a skončí v bahně u potůčku, kde se snaží zapůsobit na tvory, které tam žijí, nikdo ji ale moc neposlouchá a raketa se těší, až se vrátí se svého odpočinkového pobytu a vystřelí pro prince. Pak přijdou dva chlapci a vezmou ji společně s ostatními klacíky, aby si mohli udělat ohýnek. Rozdělají ho a usnou, raketa se pomalu vysuší a vystřelí. Nikdo se na ni ale nedíval, a tak končí příběh namyšlené rakety.

Mladý král
Je o královi, jenž vyrůstal jako obyčejný pastevec, dokud nezemřel panovník a zjistilo se, že on je jediný žijící potomek, a tak ho dosadili na místo krále. Král má rád všechno hezké, proto si nechává ušít krásné šaty, udělat žezlo a korunu, které jsou velice drahé. Noc před korunovací usíná a zdají se mu sny o tom, co všechno za utrpení obyčejným lidem způsobil kvůli své touze po krásných věcech. A tak si nevezme nic z těch krásných věcí a místo toho si vezme svoje staré pastevecké oblečení a na hlavu si nasadí trnovou korunu, vydá se tak na korunovaci. Všichni se mu ale smějí a papež ho nechce uznat králem, chce, aby se nejdřív slušně oblékl. A když tomu chtějí šlechtici udělat přítrž, ozáří mladého krále paprsek, který na něj utká to nejkrásnější oblečení a nikdo už se ho neodváží napomenout, protože teď jeho tvář vypadá jako tvář anděla.

Infantčiny narozeniny
Infantka, dcera španělského krále, slavila narozeniny. A protože to byly její narozeniny, mohla se bavit a hrát si a s dětmi, které nebyly tak urozené jako ona. Pro její pobavení se nachystala spousta her a vystoupení, jedno takové vystoupení bylo s ošklivým trpaslíkem. Otec se ho rád zbavil a trpaslík měl tančit pro pobavení princezny a jejích kamarádů. Trpaslík se toho ujal ochotně a myslel si, kdovíjak není dobrý. Nakonec jeho vystoupení mu infantka dokonce hodila květinu - jenom z legrace. Trpaslík se do ní hned zamiloval a těšil se na další vystoupení, které mělo být za pár hodin. Mezitím šel do zahrady, kde byly květiny, které nad jeho ošklivostí ohrnovaly nos a nemohly uvěřit, že někdo takový může vůbec existovat. Naopak zvířátka jako ptáčci a ještěrky ho měla ráda, protože trávil většinu času s nimi. Trpaslík se nemohl dočkat, až infantku znovu uvidí, a tak se vydal do paláce, aby ji našel. Místo toho se dostal až do korunní místnosti, kde objevil zrcadlo. Dlouho nemohl pochopit, že ten šereda, co stojí naproti němu, je ve skutečnosti on. Když mu to ale došlo, pochopil i to, že princezna všechno dělala jenom z legrace a velice ublížený se odplazil do rohu, kde sténal. V tu chvíli ale přišla infantka se svými kamarády a dožadovala se dalšího tanečku. Kopla do něj, ale trpaslík se ani nepohnul. Nakonec k trpaslíkovi přistoupí komoří a řekne, že trpaslíkovi puklo srdce a princezna tak pohrdavě odpoví: "Pro příště si zapamatujte, že ti, co si přijdou se mnou hrát, nesmějí mít srdce."

Rybář a jeho duše
Byl kdysi jeden rybář, který chytal ryby. Místo nich ale chytil mořskou pannu. Ta jej však uprosila - protože je jediná dcera podmořského krále - aby ji pustil. Rybář souhlasil pod podmínkou, že na jeho zavolání vždy přijde a bude mu zpívat, což přivábí ryby do jeho sítí.
Od té doby měl rybář vždycky plné sítě, ale postupem času už se nestaral o ryby - do mořské panny se zamiloval. Ta ale na jeho návrh žít společně odvětila: "Máš lidskou duši," odvětila. "Mohla bych tě milovat, jen kdybys poslal pryč svou duši."
A tak se rybář vypravil za čarodějnicí, která mu slíbila, že ho jeho duše zbaví za to, že si s ní zatancuje. Za úplňku proto přišel rybář na mýtinu, kde byl slet čarodějnic a tancoval s ní, dokud nepřišel ďábel. Každá z čarodějnic před ním poklekla, ale než se ho měl dotknout rybář, pokřižoval se a tím ho od sebe zahnal. Všichni začnou prchat, ale rybář zachytí svoji čarodějku a nechce ji pustit, dokud mu nesplní to, co slíbila. Čarodějnice se vykrucuje a varuje ho, že je to velice nebezpečné, ale rybář nedá pokoj. A tak mu dá nůž, kterým si od sebe za úplňku zády k měsíci může odřezat svůj stín, protože to je jeho duše. Když se to chystá udělat, jeho duše prosí, ať si to ještě rozmyslí, nebo ať jí dá s sebou i své srdce, mladý rybář ale neposlouchá a svou duši od sebe odřeže. Ta mu slíbí, že se každý rok bude vracet a povídat mu o tom, co viděla.
Láká ho k sobě různými příběhy, až jednou, když se zmíní o nožkách jedné tanečnice, se rybář konečně rozhodne na chvíli vyrazit na souš se svojí duší. Ta do něj vstoupí a od té doby ho navádí k samým špatnostem. Rybář brzy pozná, že jeho duše je zlá, a proto se rozhodne se duše zbavit. Ta mu ale sdělí, že podruhé se svojí duše už zbavit nemůže. Nešťastný rybář se vypraví zpět za svojí láskou a neustále na ni volá. Duše ho přemlouvá, aby se vydali na cestu, nejdřív kvůli špatnostem, ale když ani ty nezabírají, tak zkouší ty dobré věci - marně. Nakonec mrtvou mořskou pannu vyplaví moře a rybáře, jenž ji ve vlnách objímá, utopí. Kolem jde kněz, který už předtím rybáři kázal, že věci z moře jsou nečisté, a tak poručí lidem, aby je pohřbili na nesvěcené půdě. Z té půdy pak vyrostou ty nejkrásnější květiny, a to donutí kněze přehodnotit svůj názor a místo nenávisti káže o lásce a jde i k moři, aby mu požehnal. Z místa, kde pohřbili pannu a rybáře, už ale nikdy žádné květiny nevyrostly.

Hvězdné dítě
Dva dřevorubci se vrací z práce domů a stěžují si, jak je k nim život nespravedlivý, když vtom vidí spadnout hvězdu. Rozběhnou se tam a najdou miminko, zabalené v překrásné dečce s řetízkem. První dřevorubec říká, ať ho tu nechají, protože sami mají starostí nad hlavu, druhý to ale odmítá a dítěte se ujme. Jak kluk roste, stává se z něj náfuka, všechny trápí a ostatní děti v něm vidí velký vzor, protože je krásnější než kdokoliv další. Jendou do vesnice přijde žebračka, kterou samozřejmě dítě začne hned šikanovat, jeho otec to ale uvidí a pozve žebračku, jako omluvu, k nim domů. Když jí povypráví příběh hvězdného dítěte, žebračka se rozpláče a tvrdí, že je to její ztracený syn. Když to ale řekne dítěti, to ji nařkne z lhaní, protože jeho matka přece musí být nějaká kráska a vyžene ji. V tu chvíli se ale začnou všichni stranit, protože už není tak pěkný, jako býval, postihla ho kletba. Díky tomu si uvědomí, co svojí matce provedl a začne ji hledat. Potřebuje pomoci, a tak se ptá zvířátek, která předtím trápil, ta se jej ale také straní. Přijde až k městu a strážných se ptá, jestli neviděli jeho matku. Místo odpovědi ho ale prodají jako otroka čaroději. Čaroděj mu dá první den úkol, aby z lesa přinesl minci z bílého zlata, jinak ho zbije. Nemůže ji ale najít, a když se nešťastný vrací k čarodějovi, potká zajíčka, jehož osvobodí z pasti. Ten mu za to prozradí, kde je mince ukrytá. Cestou ale potká malomocného, jenž ho přemluví, aby mu minci dal, protože jinak by umřel hladem. Kluk mu ji s těžkým srdcem dá. Tohle se opakuje ještě 3x, když se potřetí vrací s nepořízenou, tentokrát s vidinou své smrti, všichni ve městě se za ním otáčí a klaní se mu. Kluk je zmatený a myslí si, že je to nějaká forma výsměchu. Lidé ho označí ale za jejich ztraceného prince. On v tu chvíli uvidí svoji matku žebračku a vedle ní malomocného. Matka mu odpustí, jak se k ní zachoval a princ se tak stává králem.