Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• volné pokračování knihy Smrt krásných srnců

Autorův příběh od dětství přes období protektorátu až do autorovy smrti.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství HAK v Praze roku 2002. Předmluvu napsal Ladislav Ducháček. Počet stran: 157. ISBN: 80-85910-45-4.

STRUČNĚ O AUTOROVI:

Kniha Jak jsem potkal ryby patří mezi nejznámější a nejkrásnější knihy spisovatele Oty Pavla. Poprvé vyšla roku 1974. Ota Pavel, vlastním jménem Ota Popper, byl český prozaik a novinář. Žil v letech 1930 až 1973. Narodil se jako syn židovského obchodního cestujícího. Do konce 60. let 20. století byl znám jen jako vynikající sportovní reportér. Na počátku 70. let napsal dvě povídkové knihy: Jak jsem potkal ryby a Smrt krásných srnců. Tato díla ho vyzvedla mezi významné české prozaiky. V únoru 1964 na zimních olympijských hrách v Innsbrucku onemocněl těžkou duševní chorobou.

MÍSTO A DOBA DĚJE:

Děj knihy Jak jsem potkal ryby se odehrává v rozmezí let 1936-1970. Příběhy popisují život v kraji kolem řeky Berounky, v křivoklátských lesích, v Buštěhradu a v Praze.

TÉMA:

Tématem se staly osobní vzpomínky autora. Soustředil se hlavně na osobu svého milovaného tatínka a na vlastní zážitky. Vypráví svůj život od dětství až ke dnům zralosti. Líčí dobu válečného strachu i mírového vydechnutí, hodiny a dny životní síly i těžké choroby, útěky za milovanou řekou a k rybám, jeho mlčenlivým přátelům.

HLAVNÍ POSTAVY:

Hlavními hrdiny povídek jsou členové rodiny v čele s milovaným tatínkem Leem, maminkou Hermou a staršími bratry Jirkou a Hugem. Do autorových vzpomínek dále patří pan Prošek a jeho pes Holan, paní Prošková, porybný Záruba, manželé Fraňkovi, kamarád Honza Dlouhý a doktor Emil.

OBSAH:

Celou knihu provází nádherný a přímo mistrovský popis přírody, hlavně krajiny kolem křivoklátských lesů. Z díla je přímo cítit pokora, láska k přírodě a úcta k člověku.
Vše nejvíce vystihuje kapitola Zlatí úhoři. Tatínek chtěl Otovi oplatit dárek, který od něj dostal ke kulatým narozeninám. Jedenáct vyuzených úhořů. I když se tenkrát nedali jíst, tatínek si daru nesmírně vážil. Chytit jedenáct úhořů bylo jejich společným životním snem. Proto Otu, krátce před svou smrtí, pozval jedenáctkrát na oběd. Vždy se podával úhoř pečený na másle.

Soubor povídek Jak jsem potkal ryby se začíná odehrávat v předválečném období, v povodí řeky Berounky. K Luhu u Bránova jezdil Ota celou rodinou na prázdniny k manželům Proškovým. Otec byl vášnivý rybář a i své syny naučil milovat rybaření. Šťastné dětství překazila válka. Tatínek i bratři byli posláni do koncentračního tábora. Nejmladší Ota zůstal sám s maminkou. Cítil povinnost starat se o ni, aby měli co jíst. I když to bylo velmi riskantní, chodil celou válku pytlačit. Po válce se domů vrátil tatínek i oba bratři. První, co šťastný Ota udělal, byla cesta na Křivoklátsko. Přímo utíkal za panem Proškem a milovanou řekou. S bratry si chtěli vynahradit válečná léta a každý rok jezdili na týden k těm nejkrásnějším řekám. Prožili mnoho nezapomenutelných příhod. Řeku Ota miloval i jako vodák. Také byl několikrát lovit ryby v moři. Spokojený život překazila Otova vážná duševní nemoc. Pět let strávil v ústavu. Při životě ho držela láska k přírodě a touha splnit sobě i tatínkovi životný sen. To se oběma v závěru knihy povedlo. Navzájem si věnovali jedenáct úhořů. Ota tatínkovi splnil i poslední přání. Po jeho smrti vysypal tatínkův popel do jejich nejmilovanější řeky Berounky.

KOMPOZICE A STYL:

V této knize se Ota Pavel projevil jako osobitý vypravěč. Povídky jsou plny nostalgického humoru i poezie, která vypovídá o smyslu a krásách života, popisuje obraz prostředí i doby. Povídky jsou krátké, chronologicky seřazené. Jsou psány spisovnou češtinou, místy protkanou slangovými výrazy. Vyskytují se zde i neznámá slova, která jsou typická pro rybářskou mluvu.

VLASTNÍ NÁZOR:

Kniha Jak jsem potkal ryby se mi velmi líbila. Vyzařuje z ní lidskost a pochopení pro slabosti a chyby jedince, velká láska, pokora a úcta k člověku a k přírodě.

DĚJ:

Děj této knihy začíná v době, kdy bylo Otu Pavlovi kolem 6 let. Jel se svými rodiči, otcem Leem, maminkou Hermou a bratry Hugem a Jirkou na výlet. V Luhu pod Bránovem se seznámili s převozníkem Proškem, jeho ženou Karolínou a psem Holanem. Skamarádili se a Pavlovi k Proškům začali jezdit na letní byt. Převozník byl velký rybář. Měl povoleno chytat vše a všude. Úhoře nosil knížeti na hrad Křivoklát. Když kníže hrad opustil, směl chytat jen na prut.

Bratři byli starší a směli už chytat ryby. Otův první zážitek s rybami byl ten, když ho bratři poprosili o pomoc při lovu velké štiky. Nakonec ji neulovili, ale poprvé zatoužili chytit skutečně velkou životní rybu.

Pan Prošek říkal Otovi "Prdelko". Udělal mu z proutí na košíky první prut - prut dětství. Prvním úlovkem byl okoun. Prošek mu uřízl hlavu a přitloukl ji na vrata stodoly. Později hlava záhadně zmizela. To už se totiž Prošek nemohl dívat na Otovo vychloubání.

Později vzali Otu do party bratři. Chodili spolu chytat malé ryby, kterým říkali "řízky". Na Křivoklátsko také jezdil Béda Peroutka se ženou Vlastou. Byl velkým fotbalovým fanouškem Viktorie Žižkov. S tatínkem si ze sebe dělali navzájem legraci. Chodili spolu na štiky k Čertově skále a na parmy k Šímovi skále. Maminka ryby pekla a hlavně nakládala i pro široké okolí.

Nepříjemným zážitkem byl pro Otu tatínkův nápad s chytáním úhořů. Jednou v noci musel na tatínkův příkaz donést doprostřed řeky kámen uvázaný na konci šňůry. Byla zima, voda stoupala a Ota neuměl plavat.

Další smutná vzpomínka je na výpravu na houby. Bratr Hugo našel stráň plnou bílých hřibů. Museli si dokonce půjčit nůše od tety Karolíny. Ta s maminkou plakala, protože pověra praví, že když roste hodně hub, bude válka. Příští rok nás zabrali Němci. Tatínek a bratři museli do koncentráku. Dětství skončilo.

Oto bydlel za války s maminkou v Buštěhradu. Na zdejším hradě bydleli Němci. Byly zde dva rybníky. Kapry ale hlídal porybný, pan František Záruba. Ota si vše promyslel, připravil se a tajně chodil v noci na ryby. Za čas ho někdo udal. Porybný si na něj počíhal. Při útěku jej zachránil pan Oplt, jenž Otu u sebe schoval. Druhý den šel pytlačit znovu. Záruba zase číhal. Utekl proto do lesa, kde přespal. Když už ho doma hledali i četníci, musel mamince slíbit, že přestane chytat. Začal se věnovat fotbalu a lesu. Láska k rybám stejně zvítězila. Šel zase pytlačit. Němci a udavači ho začali honit. Tentokrát ho zachránil sám porybný. Chytil ho a naoko zbil. Poradil mu, ať chodí chytat na druhý rybník.

Blížil se konec války. Rybníky vypustili. Byl hlad. Vzpomněl si na tajemství bratra Huga. V Koníčkovic mlýně plave zapomenutý kapr. Vypravil se za ním. Mlynář si myslel, že lže, tak mu řekl, že vše, co chytí, bude jeho. Kapr však skutečně ještě žil. Při chytání mu musel mlynář pomáhat, jak byl kapr velký. Otovi pak kapra sebral. Ten zuřil, takový hněv ještě nezažil. Posbíral si alespoň šupiny a hrál si s nimi na vojáky.

Po válce jel hned na Křivoklátsko. Řeku měl rád víc než cokoli na světě. Doslova utíkal za panem Proškem. Zase začal chytat. Hned prvního pstruha věnoval paní Fraňkové, manželce pana Fraňka, rozvědčíka z Indočíny. Ti si u Berounky postavili restauraci "U Rozvědčíka".

Ota řeku miloval i jako vodák. S kamarádem Honzou Dlouhým ji sjížděl na kánoi. Měli ji vypůjčenou od pana Dandy za 10 obrázků slečen z kalendáře. Neměli stan, spali u dobrých lidí nebo pod širým nebem. Cestou chytali ryby, hádali se, sjížděli velmi nebezpečné jezy a seznamovali se s různými lidmi. S panem Dolejškem - rybářem, který vyráběl kávové strojky, s voraři, se zrzavou holkou a jejím přítelem, ke kterým vlezli při velkém lijáku do stanu a nakonec si ji Honza namluvil.

Ota lovil ryby i v USA, Sovětském svazu a Polsku. Tam dokonce dostal pozvánku do vojenské ponorky SUP. Díky kapitánu Obreskimu si ji mohl celou prohlédnou, dokonce si z ní i zachytat. Nic ale nechytil. Jeden námořník proto hodil do vody výbušninu. Námořníci posbírali mrtvé ryby. To byl Ota zklamaný, takhle chytat nechtěl.

Později byl Ota Pavel u Černého moře se svou ženou Věrou. Měli už také syna. I na dovolené chytal alespoň malé okounky dětem do lahví. Seznámil se zde také s rybáři Jakimem, Vaskou a Asinem. Ti oklamali pobřežní hlídku a vzali Otu poslední den na moře chytat palamidy. S Věrou pak ryby na trhu prodali a koupili si na památku slaměnou rohož na zeď bytu.

Tatínek říkal malým sumcům "Pumprdentlich". Jednoho takového chytil a šel se pochlubit do hospody. Ostatní ho chtěli vidět, tak šli k Pavlům. Maminka už léta tatínka znala, hned věděla, co se děje, že se tatínek vychloubal, jak je ryba veliká. Hosty přivítala, rychle je opila a pak jim teprve sumce ukázala. Všude se pak vyprávělo, že sumec měl nejméně 50 kg.

Jak šel čas, tak i bratři zestárli. Po válce se domluvili, že každý rok pojedou na týden sami chlapi k těm nejhezčím řekám. Chtěli si tak vynahradit roky, které jim vzala válka. Hugo je přežil v koncentráku v Terezíně, Jirka v Osvětimi. Hugo po válce bydlel na Kladně, jediný z nich měl auto. Dali si sraz u něj. Ota s Jirkou za ním přijeli taxíky. Museli si vzít dva, co měli věcí. Z Kladna vyrazili autem k Rozvědčíku, k paní Fraňkové. Cestou se však auto pokazilo, zastavili se až o patníky. Do Luhu je dotáhly krávy. Prožili však šťastné dny. Chytali, vařili, nemyli se, jen užívali života. Byl čas návratu. Ota s Jirkou odjeli domů vlakem. Hugovi se nechtělo, vymlouval se na rozbité auto. Zůstal u řeky do dne, kdy si pro něj manželka přijela. Půjčila se ve fabrice náklaďák. Musel domů.

Ota bydlel s rodinou na Vinohradech. Měl také tři syny - Jana, Petra a Jiřího. Jednoho dne mu volal Hugo, ať přijedou do Zbečna, že si báječně zachytají. Udělali si tedy výlet. Ryby však vůbec nebraly. Hugovi s Otou to vůbec nevadilo. Chytali své "řízečky", pouštěli je, smáli se a byli šťastní.

Později zase Ota rybařil na Ohři s bratry, Waldou Freundem a námořníkem Průhoným. Ten plul na zámořských lodích a měl japonské pruty. Moc nechytal, ale s pruty se dost vychloubal. Jednu noc se Ota probudil a viděl u řeky postavu. Myslel, že je to Hugo. Postava skákala, mávala rukama. V horoskopu jednou psali, že v rodině Pavlů se někdo zblázní. Ota se bál, že se tak stalo Hugovi a běžel vzbudit Jirku. Šli k řece. Byl to však cizí chlap. Utekl jim. Zjistili, že se choval divně proto, že ukradl japonské pruty. Za pár dní pruty našla paní Fraňková nedaleko jejich stanů. Ota dostal od pana Průhoného jeden japonský prut na památku.
Oto už pak s bratry na ryby dlouho nejel. Horoskop se vyplnil. Zbláznil se on. Pět let strávil v ústavu pro duševně choré.

Jeli až mnohem později. Do jižních Čech. Chtěli chytit životní rybu. Ota se nemohl dočkat. Chtěl vidět Lužnici, navštívit mlýn Suchomel (on si ho přejmenoval na Mlýnomel). Zde nic nechytili, tak jeli na další mlýn na Nežárce. Jirka tam chytil svého životního kapra. Chtěl ho převézt do Prahy. Slíbil Hugovi, že když kapr přežije, dá mu 100 Kč. Jeli autem jak o život.
Nezastavovali, čůrali cestou do plechovky. Kaprovi nejdříve dávali cukr namočený ve slivovici, později do něj lili rum. Povedlo se. Kapr se ve vaně vzpamatoval, přežil cestu i opilost. Jirka ho chtěl všem ukázat. Tak dlouho se s ním chlubil, až kapr lekl. I přesto ho zařízl a upekl řízky.

Ota vzal také jednou na ryby doktora Emila. To byl velmi uznávaný lékař, elegán a vášnivý kuřák. Jeli do Luhu. Chytali v noci. Nejdříve Ota lékaři zakázal při lovu kouřit, když však stále ryby nepřicházely, postupně vášnivému kuřákovi kouřit dovolil. Nechytli nic. Ota byl velmi naštvaný, že doktor promarnil čas. Že tomu tak nebylo, pochopil, až když mu Emil ukázal od ohně propálené italské body, když věnoval převozníkovi poslední krabičku cigaret a poděkoval Otovi, že tak šťastný den a noc zažil naposledy před 40 lety jako dítě.

Od dětství věřil Ota tatínkovu vyprávění o zlatých úhořích. Ptal se tatínka, jestli je někdy chytnou. To znamenalo, jestli jich chytí tolik, aby stálo za to jít k řezníkovi, panu Franci, a dát je vyudit. Jednou si z Amsterdamu přivezl svazeček uzených úhoříků. Uzení vypadali jako zlatí. Každému, koho měl rád, jednoho dal.

Blížily se tatínkovy kulaté narozeniny. Ota odjel na čtyři dny k panu Proškovi na Bránov. Rozhodl se zlaté úhoře chytit tatínkovi k výročí. Úhoři nepřicházeli. Chtěl už odjet. Šel se rozloučit s panem Proškem. Ten koukl na oblohu a řekl, ať ještě jeden den počká. Ota poslechl. Poslední noc chytal jednoho úhoře za druhým. V Praze mu řezník Franci řekl: "Tak si je přece chytil!" Ota koupil zlatý tác. Přišel 19. červenec. Vše bylo nachystáno na oslavu. Začalo se slavit. Ota řekl: "Mám předkrm." Všichni mysleli že šunku. On však před tatínka položil tác a na něm 11 uzených úhořů. Tatínek plakal štěstím. Hned však první sousto vyplivl. On je totiž Franci přesolil. Ota slané úhoře pověsil do komory. Když vyschli, zakopal je pod břízu. Napadlo ho, že není hrozné rybu zabít, ale nespotřebovat ji.

Časem zemřel řezník Franci Janouch, jenž se o přesolených úhořích nikdy nedozvěděl, pak odešel i pan Prošek. Tatínek koupil malý domek v Radotíně, aby byl blízko Berounce. Dokonce si na zahradě postavil malý bazének na ryby. Říkal, že už nechytá zlaté úhoře, ale úhoře samotáře.

Jednou dostal Ota od tatínka vzkaz, aby přijel do Radotína. Přivítal ho slavnostně oblečen. Přinesl mu dlouhý pergamen opálený svíčkou. Na něm bylo napsáno 42 jídel z úhořů. Ota pochopil, proč úhoři plavou v noci. Mají na ně spadeno ti nejlepší kuchaři. Tatínek pak přinesl Otovi na tácu úhoře a řekl: "41 jídel je vyprodaných, máme jen toho na másle." Ota odpověděl, že toho má nejraději. Tento rituál se několikrát opakoval. Tatínek nikdy nepozval bratry, jen Otu. Jednou zase Ota přijel, vše probíhalo jako při každé návštěvě, jen tatínek byl ten den mnohem šťastnější a slavnostnější. Když Ota úhoře dojedl, tak řekl: "Tohle byl ten jedenáctý úhoř." Ota pochopil. Tatínek chtěl také chytit 11 úhořů - zlatých úhořů. Nechtěl mít dluhy.

Později tatínek zemřel. Ota podplatil pohřebáka, aby mu dal do malé dózičky pár zrníček tatínkova popela. Oto pak popel vysypal do tatínkovy nejmilejší řeky Berounky.