Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• výbor povídek z pozůstalosti Oty Pavla, jejichž tématem je příroda, sport a zajímaví lidé
• povídky, prodchnuté hlubokým pochopením lidské existence, podávají osobitý obraz života s jeho poezií, krásou i všedností a jsou zároveň nepatetickou oslavou české země a českého člověka, výrazem obdivu k lidské vytrvalosti a nadání, smyslu pro přátelství a čest
• kniha má 3 hlavní části: O rybách a řece, O sportu a O lidech a zemi

Jak šel táta Afrikou je výbor povídek, které se zaobírají nejrůznějšími tématy - například rybářstvím, sportem či lidmi, které za život Ota Pavel potkal, jimiž se inspiroval a na které rád vzpomíná. V mnohých povídkách jde vtip ruku v ruce se smutným pohledem na věc, což nás donutí o povídkách mnohem více přemýšlet.
Jedná se o posmrtně vydaný výbor povídek, poprvé vyšel roku 1994.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Agentura V.P.K. v Praze roku 1999. Počet stran: 190. ISBN: 80-86081-31-1.

OBSAH VYBRANÝCH POVÍDEK:

O RYBÁCH A ŘECE

Je rybařina sport?
(1970)

Ota Pavel byl během svého života několik dní v nemocnici a jediné, na co myslel a vzpomínal, byla rybařina. Měl ji rád, protože nemá žádné hranice - prostě jdete na řeku a chytáte. Vzpomíná, jak chytal ryby už jako mladý s kamarády, jak spával na rybách u řeky nebo jak jako malý pytlačil - zpětně se na to dívá jako na školu odvahy. Pytláctví vidí jako možnost, jak překonat zbabělost, jak najít odvahu a naučit se porážce - ne každou rybu se podaří chytit.
Rybařinu ve svém životě vnímal jako sport, když se brodil mnoho kilometrů za štikami na Nežárce nebo když se na sumcích brodil v bažinách na Šumavě, kde málem přišel o život.
Obdivuje rybáře, kteří chodí mnoho kilometrů proti proudu, i ty, kteří sedí mlčky celé hodiny na jednom místě.
Rybařinu vnímá jako soupeření - nejen s rybou, ale i se sousedy a kamarády, kdo chytil větší rybu.

Uschlé rybičky

Vypráví o svém tatínkovi, jenž před důchodem již nechodil na ryby tak často jako dříve za mlada, ale když už šel, spal tam přes noc a velmi si to užíval. Míval ve zvyku si z loďky nahodit pruty a sám se na dně loďky uvelebil a spal.
Jednou byl takto tatínek opět na rybách, když přijel Otův bratr Hugo z Kladna. Bylo už poledne, a tak maminka poslala Huga pro tatínka, aby pro něj k loďce doplaval a přišel na oběd. Když však Hugo doplaval k tatínkovi, uviděl, že nahozené vlasce s rybičkami nejsou ve vodě, ale visí nahoře nad nimi, zachycené na mostě. Tatínek už špatně viděl, celé dopoledne spal, a tak si toho nevšiml. Hugovi se tatínka zželelo, neřekl mu, že tímto stylem by těžko něco chytil. Jen tatínka přemluvil, aby už pluli domů na dobré jídlo od maminky.

O SPORTU

Jít do velkých hor
(1970)

Ota Pavel vždy obdivoval a podporoval nadšence vysokohorských turistik. Turistiku chápal jako boj člověka proti horám, výšce i mrazu. Byl hrdý, když se v Himálajích nebo jiných končinách vztyčila naše vlajka. Také se plánoval mnohokrát zúčastnit expedic do hor Ameriky a jinde ve světě, ale expedice vždy ztroskotala na přípravách a plánování. Nikdy se tak nevydal jinam než do Nízkých Tater.
Vzpomíná na přátele, kteří se vypravili do Peru, kde je k největší smůle dostihla smrt. Nejraději měl svého kamaráda fotografa hor v Evropě pana Heckela. Klaní se těmto statečným mužům a vzpomíná na jejich slova, že vstát a umřít k lavině čelem je důstojná smrt.