Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ve Frenštátě žil švec Oldřich Raška. Měl ženu Bedřišku a 4 děti. Když otci Jiřího Rašky v době vojny nevynášel ševcovský obchod, dal se na práci hrobníka. V necelých 40 letech zemřel na leukémii.
Kvůli smrti svého otce musel Jirka už jako malý hodně pracovat. Matka mu dávala 7 úkolů denně. Také často chodíval k tetičce Pravečkové.
Jednou si přinesl od hokynáře sud od slanečků. Poté do něho praštil a sud se rozletěl na prkénka, dvě si vzal, ořezal je nožem a připevnil na boty řemínky a špagáty. A začal lyžovat.
Dal se do učení k mistrům lyžařům. Vyhrávali poháry a další věci. A tak se k nim Jirka dal. Už se učil zámečníkem v Přiboru a měl pravé lyže. Talent na lyžování mu ovšem scházel.
A tak chodil s kamarádem Mikeskou brzy ráno běhat do lesa.
V zimě Jirka vyhrál první sjezdařské závody na Radhošti. Ale ježdění s kopce ho nebavilo. Chtěl skákat.
A tak skákat taky začal. Samozřejmě že začátky byly těžké, ale nevzdával se.
Příští zimu se stále učil zámečníkem. Při skákání mu radili příbuzní - bratranec Bartoš a strýc Rudolf. Sami totiž výborně skákali.
Poté se Jirka vydal na opravdové závody. Nevyhrál, ani neprohrál, byl tak uprostřed. Ale vyhrál koláč s rozinkami.
Vzal si ho do parády ostravský trenér Josef Skrbek, a ten mu panečku dal. Jirka přišel na to, že nejdůležitější je odraz.
Žil skromně. Měl málo peněz. Opravoval obráběcí stroje v MEZ ve Frenštátě a dělal na nich generálky.
Vyhrál první závody. Závodníci mu na nich začali říkat Franto, protože při chůzi se podobal výbornému skokanovi Frantovi Felixovi.
Když skákal v Krkonoších, tak o něj novináři neměli zájem a šli na kafe. Ale pak se museli ostatních vyptávat, jak ten skok vypadal, protože byl nejen nejdelší, ale také nejkrásnější.
V této době byl povolán na vojnu. Nastoupil k vojákům, co střeží hranice na Šumavě. Na Šumavě se mu líbilo, ovšem nestály tam žádně skokanské můstky. Jenže kapitán na ministerstvu obrany přišel na to, že se mezi vojskem pohybuje zdatný skokanský lyžař, nechal si ho zavolat. Dali mu cestovní rozkaz a ukázali, jak se jede do města Liberec. V Liberci na něj čekal trenér Zdeněk Remsa. Když předvedl na můstku, co umí, Remsa ho vzal do kasáren.
Češi v tu dobu neměli ani jedinou zlatou medaili ze ZOH.
Blížily se tenkrát IX. zimní olympijské hry ve slavném rakouském Innsbrucku. V Remsově partě bylo plno nadějných skokanů. Dlouho nestanul Raška první. Dávali mu na frak. Motejlek skočil v Oberstdorfu světový rekord 145 metrů. Dlouholetá práce Remsy přinesla první ovoce.
Na olympijských hrách v Innsbrucku si Raška neskočil ani jednou. I přestože tam jel, řekli mu, že to ještě neumí jako ostatní a že by udělal jenom ostudu.
V Innsbrucku byl největší českou nadějí Josef Matouš - po prvním kole dokonce utvořil rekord můstku, ovšem celkově skončil na 4. místě. Na velkém můstku zase Motejlek skočil na místo deváté.
Po návratu do Liberce našel Remsa Jirku, jak si balí kufr a chystá se domů - vypršela mu vojenská služba. Remsa ho přemlouval, ale Raška chtěl domů.
Jirka se už dříve oženil. Vzal si ženu Věrku a měli spolu dítě - také Věrku. Jirka pořád pracoval v továrně ve Frenštátě. Vyhrával poháry a někdy odcházel poražen, protože skokanů bylo na světě plno a vyhrát chtěl každý.
Rada skoků a pádu ho poslala jako jedno ze želízek do ohně - do samotného Norska na mistrovství celého světa. V Norsku byli jeho největší soupeři-skokani, kteří si mezi sebou rozdělili skoro všechny zlaté medaile světa. Jirka Nory obdivoval a také se začal řídit norským heslem: "Ber to klidně..."
Jiří Raška vyšlapal příští den na lyžích na Holmenkollen a nestačil se divit. Pochopil, že Holmenkollen je pro Nory ještě víc než pro Čechy Sparta či Slavia; pro lyžaře znamenalo: spatřit jednou Holmenkollen a být do smrti spokojen a znepokojen. Holmenkollen nebyl daleko od Oslo, asi jako petřínská rozhledna od Václaváku. Tribuny byly nabité. Na lyžích přijel král Olaf s princem Haraldem, co měl za ženu Soňu. A potom už začaly závody o tituly mistrů světa. Byli tu ti nejznámější sportovci z celého světa. Jirka se potkal i s favoritem Norem Wirkolou. Když vystoupil na skokanskou věž, uviděl 150 tisíc lidí, kteří čekají jen na jeho skok. Skočil krásný skok. Ale nic nevyhrál. Čtvrtý byl. Když se to dozvěděl, skákal radostí. Jenže ve druhém závodě mistrovství byl zase čtvrtý. To ho mrzelo. Oba tituly získal písklavý Nor Björn Wirkola.
Poté co přijel domů, udělal si ve sklepě malou tělocvičnu, každý večer se z ní ozýval třeskot malých a velkých činek, bouchání, tlučení, rány, hekání, sténání. Nazdvihal denně až 27 tun.
V této době se Jirkovi a jeho manželce Věře narodil chlapeček - Jirka.
Jednou si zašel k tetičce Pravečkové. Ta u své chaloupky měla spadlý jasan. Řekla mu, ať si z něho udělá lyže do Grenoblu (do dějiště ZOH). A Jirka se dal do práce. Navečer měl lyže skoro hotové.
Když doletěl na místo konání, do Grenoblu ve Francii, spatřil ono krásné město. Při slavnostním nástupu nesl naši červenomodrobílou vlajku. Poté promluvil premiér Francie a zapálil se olympijský oheň. Ve skoku se bude bojovat najednou o dvě zlaté medaile. O zlatou olympijskou a o zlatou mistra světa.
V ten den pod můstkem diváků stále přibývalo. Jirka si upevnil číslo. Na bílém plátně měl olympijské kruhy, Grenoble 1968 a svoje číslo. Poté se soustředil jen na skok. Již ohlásili: "Raška, Czechoslovakia." Jirka se rozjel, odrazil a letěl. Byl to nádherný let. Malíř a redaktor skoro omdlel, fotoreportér Jarda Skála přestal fotografovat, trenér Remsa si omýval obličej sněhem a písklavý Nor Wirkola přestal pískat. Jirka přistál a zastavil. Nejdříve bylo ticho jako v lese a pak údolí explodovalo. Skočil na středním můstku 79 m. Rozhodčí vytahovali vysoké známky a jeden z nich, Fin Johanson, očistil rychle rukávem tabulku s nejvyšším číslem 18, které se nikdy nepoužívalo. Po prvním kole vedl. Soupeři z Finska a Rakouska vymýšleli jak na Rašku. Očekávali, že ve 2. kole udělá chybu. Jirka skočil ale dobrý skok, i když byl o 6,5 metru kratší než ten předchozí. Poté oznámili: "Olympijským vítězem se stává Jiří Raška, Československo, a zároveň je mistrem světa." Druhou zlatou olympijskou medaili ve skoku na velkém můstku vyhrál ruský bohatýr Vladimír Bělousov. Jirka skočil 100 metrů a ještě jeden k tomu a dobyl druhé místo. Dostal stříbrnou medaili olympijskou a stříbrnou medaili mistrovství světa.
Když přijel domů, všichni se radovali a chtěli Rašku spatřit. Celý Frenštát se radoval a zbytek republiky také. Jirka ovšem nezapomněl ani na tetičku Pravečkovou. A druhý den ráno ji šel navštívit.
Ani nebyl konec sezóny a musel letět do Jugoslávie. Vytvořil tam nový světový rekord - 164 metrů.
Ještě jednu důležitou věc musel Jirka udělat - nebo spíše chtěl. Chtěl před chaloupkou Aničky Pravečkové položit podobný jasan, jaký spotřeboval na lyže. Chtěl, aby ten jasan byl pro podobného kluka, jako byl on. A také tak udělal.