Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

BŘEZINA, Otokar. Ruce. In Básnické spisy. 4. vyd. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1926, s. 155-191.

FORMA:

20 básní, každá má svůj vlastní název, nejsou číslované; básnický druh: chórická poezie (+ příznačné žánry - sborová píseň, kolozpěv, dithyramb = starořecká lyrická oslavná poezie /píseň/ k poctě boha)

OBSAH:

Březinova poslední ukončená básnická sbírka Ruce vyšla v roce 1901. Převládá v ní kolektivní poezie (typické množné číslo při oslovení adresátů, pojmenování předmětů, událostí, lidí...).

Klade důraz na mnohost/mnohonásobnost - často používá slova jako nesčetný, nesčíslný nebo milióny.

Opakovaný motiv vysněného triumfu lidství a světového sjednocení. Milióny se měly spojit v jediný celek. Cesta k ideálu už pak není záležitostí výjimečných jedinců, ale má do ní být zahrnuta veškerá skutečnost a všichni lidé.

Podobně jako ve sbírce Stavitelé chrámu (1899) chce mít básník otevřené oči pro vše bolestné, tíživé a kruté, co se vzpírá vidině sjednocení v dokonalosti.

Sbírka došla velkého ohlasu v dělnickém hnutí. V roce 1908 byla Emilem Saudkem přeložena do němčiny.

VYBRANÉ BÁSNĚ:

Chvíle slávy (první báseň)
Básník vidí krásy země, o které dokáže mluvit láskyplně, i když ho stihne pohroma. Vznešenými slovy popisuje jara, zimy, večery a noci. Pak ale přiznává, že viděl i zem bolestnou a chudou, plnou krve, smrti, pýchy. Při pohledu na bídu svých bratří zapomíná na slavnou krásu země. Přesto o ní zpívá s nadějí k útěše ostatních.

Vedra
Velmi dramatická báseň. Slova, jež vyjadřují horkost/vedro, nejsou spojena pouze se sluncem. Vře to v utlačovaných, plane pochodeň hněvu, vedra krve a touhy, požáry pýchy. Hvězdy ozařují cestu do království "tvého", on však mluví tiše, takže jej není slyšet přes hlučné oslavy lidské.

Ruce
Symbol rukou jako znak sjednocení lidstva. Ruce mohou brát život, ale i ošetřovat, sepnou se k modlitbě, slouží k těžké práci, která však člověka/lidstvo může povznést k bytostem vyšším. Život je drsný a přesto zápasíme o jeho zachování, protože existuje naděje. Následující básně Zpívaly vody, Zpívaly hořící hvězdy, Kolozpěv srdcí a Dithyramb světů mají odpovědět na "otázku bolestnou", položenou v závěru básně.

Kolozpěv srdcí
Opakující se refrén "sladko je žíti" je přiřazován i k životním porážkám a tragédiím - poezie kladného přijetí života. Všechno nás zve k životu: radost, smrt, tajemství, setba, vybojovaná země, krása i vina.

Šílenci
Lyrický subjekt vypráví o lidech, kteří dokáží milovat, i když se jiní s hrůzou odvracejí, modlí se, doufají a pracují ke slávě Věčného. Přesto jsou zoufale osamělí, jen mrtví a jejich následovníci jim rozumí. I ti, které milují a pohlíží na ně s něhou, je přijímají jen s bázní. Míru nepoznají. Až přijdou do bodu, kdy jejich myšlenky umlknou před majestátem vlády Věčného, poznají nepopsatelné.

Čas (poslední báseň)
Čas plyne a lidstvo čeká na tajemný příchod vládce. Znamení už jej ohlašovala tolikrát a přesto nepřichází. Nepřichází a mlčí. Čekají s touhou, pláčí a jejich slzy stékají do srdcí, kde se ozývá vzlykot lásky.

JAZYK:

Starší podoba některých slov: rythmus, thymián, kathedrála

Nezvyklá spojení s názvy měsíců: v dráždivém červnu tvé vůle (Šílenci); v červenci pohledu svého (Chvíle slávy)