Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

BŘEZINA, Otokar. Větry od pólů. In Básnické spisy. 4. vyd. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1926, s. 85-115.

FORMA:

20 básní, každá má svůj vlastní název

POPIS:

Čtvrtá sbírka Otokara Březiny Větry od pólů vyšla v roce 1897. Převažuje v ní reflexivní lyrika podobně jako ve sbírce Svítání na západě.

Základní myšlenkou je, že spolu s neviditelným světem existuje ještě druhý, jenž je mu hodnotově nadřazený. K tomu směřuje pozemské bytí a nachází tam vyrovnání a ospravedlnění svých rozporů.

Typická je rozsáhlá báseň, která se rozvíjí v řadách samostatných obrazů. Přesto se vždy vrací k hlavní myšlence skladby (např. v básni Polední zrání se v různých podobách objevuje opakující se motiv zrajícího obilí ve výhni léta). Obsahuje intenzivní a reálné zážitky. Odkazy na citovou a smyslovou část básně přesahují základní myšlenkovou osnovu.

Text je členěn apostrofami a refrény. Často mívá charakter kolektivního nebo individuálního rozhovoru s Nejvyšším - tím připomíná modlitbu.

Na vrcholu všeho bývá božská bytost - Nejvyšší, který je zahalen neodhalitelným tajemstvím, nepředstavuje žádného konkrétního boha. Jeho přítomnost prostupuje všechny stránky a části skutečnosti/života a stává se kritériem jejich hodnocení.

Lidské duše ale nejsou připoutány k hierarchii hodnot. Ony směřují výš, prochází pozemským životem s vší jeho bolestí, bídou a slabostí, a tak se přibližují naplnění svého úkolu.

Vrcholným představitelem pozemského života je typ člověka nazvaný Svatým nebo Silným. Svatí jsou výjimečné osobnosti, jež se rozdávají celému lidstvu.

Sbírka představuje vrcholný český symbolismus. Využívá podnětů z nejrůznějších kulturních oblastí: středověká mystika, protikřesťanský individualismus Fridricha Nietzscheho, popis a obraz světce od katolického myslitele E. Hella.

František Xaver Šalda ve svém hodnocení Větrů od pólů zdůrazňuje radostný poměr k životu, což ho vede ke spojení sbírky s proudem tzv. "nové renesance".

Sbírka měla významný vliv na výtvarné umění (František Bílek, Jan Konůpek). Po první světové válce byla celá sbírka vydána v samostatném německém překladu.

VYBRANÉ BÁSNĚ:

Vládnoucí (první báseň)
Vládnoucí k sobě láká duše těch, kteří mu patří. Mluví a jeho hlas se rozléhá v bouřích a vodopádech, ale i v mlčení smrti. Básník se chce pustit po větru od pólu až k rovníku Vládnoucího, kde pochopí, jak Mu záleží na "bratrských duších".

Královna nadějí
Ženský hlas promlouvá k básníkovi. Její řeč je plná nezvyklých pohledů na svět. Ona odpovídala modlitbám Velkých a větry jí na to dávaly dech. Ve všem viděla svůj vlastní odraz, až ji to zmámilo. Chránila básníkovo srdce. Naučila se řečem nadějí. Běžné radosti země oslňovala svým příliš jasným světlem. Když básník zesmutněl v lásce, těšila ho pozdravením zápasících. V poslední strofě vstupuje na scénu lyrický subjekt a říká, že takto k němu mluvila jeho duše a on ji v opojení chvíle nazval královnou nadějí.

Modlitba za nepřátele
Co oslabuje jedny, posiluje jejich nepřátele. Mezi oběma skupinami leží stín Věčného a všichni si v mysli nesou odkazy svých otců (děděná nenávist). I vítězný boj je doprovázen bolestí a lidé v modlitbě prosí za mír a lásku, kterou dříve odmítli, když šli zabíjet.

Bratrství věřících
Seskupení věřících spojuje láska a modlitba k Nejvyššímu. Mluví o ní a žízní po ní a všichni cítí, že se společně přibližují k nějakému tajemství. Společně s ní sladěni v jediný akord čerpají sílu ze spojení duší a hlasů.

Město
Básník vidí podivné město. Je plné života a lidí, kteří přicházejí a odcházejí. Probíhají slavnosti, vracejí se vojáci. Mezi živými bloudí stíny mrtvých, některé přivádí k sobě, jiné rozlučují. I básník sám vešel do města a v davu potkal snad dívku (oslovení ve druhé osobě, nerozlišené pohlaví), jíž vídal a slýchal ve chvílích, kdy byl nejvíce sám.

Když z lásky tvé (Poslední báseň)
Láska je spojena s vůlí a vše činí s jistým záměrem. A bolest Věčného otřese (snad ukřižování) hnízdy ohnivých hadů, jejichž strnulé a hněvivé oči se nezavírají (padlí andělé). To je snem Třikráte Svatého, ke kterému se dlouho blížil. Díky Jeho bolesti jsme nesmrtelní a smíme sdílet Jeho slávu. Avšak s touto radostí často neumíme zacházet a ona se nám ztrácí.

NEZVYKLÁ SPOJENÍ/OBRAZY:

Zrak věčností sesílený (čtenář by očekával spíše sešlost, ale Vládnoucí je výjimečný); nevěrná upřímnost barev (Královna nadějí), růžový déšť polibků mrtvých (Modlitba za nepřátele), věky budoucích smrtí provanou zachvěním Myšlenku tvou (Když z lásky tvé)

XII
Otokar Březina, žel, odkvetl.
Každý ho chválil, nikdo nečetl.
Byl mystik, který k výším zaletí.
My zříme chvíle, on zřel staletí.
Skon zavinila chyba maličká:
pan Bílek četl jeho psaníčka.
Rač před Bílkem nás, Bože, ochrániti!
Světlo věčné ať mu svítí!
(Viktor Dyk - Epitafy)