Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• podtitul: Román z doby stěhování národů

Zkušený autor historické a fantastické literatury zasadil tentokrát svůj román do raného středověku a jeho hlavním hrdinou učinil skutečnou postavu langobardského následníka trůnu Hildigise.
V temném 6. století našeho letopočtu se odehrává příběh prince Hildigise z kmene Langobardů, neprávem obviněného z vraždy. Po strastiplném útěku z Moravy najde útočiště u Slovanů. Doufá, že právě oni mu pomohou navrátit ztracenou čest. V dramatickém putování plném bojů a intrik poznáme zblízka tehdejší rozvrácenou Evropu. Vyhnanci se stávají rukojmími ve hře mocných; z pocitu neustálého ohrožení v nich roste nenávist hrozící krveprolitím...

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství MOBA roku 2016 (1. vydání). Počet stran: 310. ISBN: 978-80-243-7182-5.

STRUČNĚ O AUTOROVI:

Otomar Dvořák je český spisovatel, novinář, scenárista, textař a publicista. Narodil se 14. ledna 1951 v Praze. Mezi jeho nejčastější díla patří literatura faktu, zabývající se historickými a přírodními záhadami či tajemnými místy (např. Soutěskami Českého krasu; Démonické pasti). V beletrii, která také tvoří značnou část jeho tvorby, se zabývá žánry historie, sci-fi, fantasy a hororu (1848! - Rok hrdinů, milenců a zrádců; Oči baziliška; Vzpoura mrtvých). Mimo to také píše scénáře k seriálům, divadelní hry a texty písní.

OBSAH:

Ocitáme se v 6. století n.l. na Moravě. Hlavní hrdina Hildigis, princ kmene Langobardů, čelí obrovské zradě. Jeho otec-král právě zemřel, pravděpodobně byl otráven. Už na jeho pohřbu musí dle tradice symbolicky absolvovat souboj se svým bratrem, následníkem trůnu. Jenže kopí, které bylo připravené pro souboj, někdo potřel jedem. Samozřejmě Hildigis, nevěda o ničem, v souboji, jenž měl prohrát, lehce škrábl svého bratra a ten se mrtvý skácel k zemi...
Hildigisův strýc Wacho ho obvinil z vraždy nejen bratra, ale i otce, jehož přitom zabil sám Wacho. Hildigis utíká před rozsudkem smrti.

Na svém útěku potká putující kmen Sklavenů (Slovanů). Díky několika šťastným náhodám u nich najde útočiště. Sklavené mají zálusk na úrodné území v Panonii, ostatně jako hodně kmenů. Panonii jako území Východořímské říše jim může zajistit pouze císař Justinián, a tak mu slíbí, že se připojí k jeho tažení na Řím a pomohou mu tak znovuobnovit západní část říše.
Další šťastná náhoda pomůže Hildigisovi, když Sklavené překračují Dunaj. Kmen Gepidů je přes mohutnou řeku převeze pouze s ním jako vůdcem. Proto všechny bitvy a cesty podniknou Sklavené s ním v čele.

Bohužel celé tažení dopadne, i přes nadějný průběh, neúspěchem. Už je jasné, že císař Justinián dohodu nedodrží, Sklavené se vrací. Když dorazí ke Gepidům, což docela trvalo, dozví se, že Langobardi vyplenili gepidské město, kde čekaly rodiny Sklavenů, než se bojovníci vrátí z Říma. Za to všechno mohl Justinián, protože to on je na Gepidy poštval, chtěl totiž zpět město Sirmium. Proto Sklavené vytáhli na Konstantinopol. Než se tam ale dostali, propukl mor, a tak od útoku upustili, místo toho vysvobodili příbuzné kmeny Sklavenů z avarského otroctví.

Druhý Hildigisův strýc Audoin zabil Wacha i jeho syna, prohlásil Hildigise nevinným, ale zároveň se ujal trůnu. To způsobilo rozkol mezi Langobardy. Část z nich podporovala Hildigise.

Justinián slíbil Gepidům i Langobardům Panonii. Potřeboval Langobardy na další tažení do Říma. Hildigis tak jede opět do Itálie, tentokrát proti Římanům, v čele Gepidů, Sklavenů a hrstky svých Langobardů. Toto tažení nedospěje ke svému konci. Hildigise v jenom z dobytých měst vyzvedla římská loď. Byl pozván na audienci k Justiniánovi.

Justinián se ukázal jako rozumný muž, velmi zbožný, skromný, jen v nelehké situaci. Chtěl z Hildigise udělat velitele své armády barbarů s rozkazem porazit Gepidy. To nemohl Hildigis přijmout, protože by to byla zrada, ale nemohl odmítnout, neboť tak velkorysé nabídky od císaře se neodmítají. Proto utekl až k Dunaji ke Gepidům.

Gepidé už mezitím podepisovali smlouvu s Římany. Dostanou Panonii, ale budou muset platit. Také jejich dospívající chlapci budou odváděni do římské armády. V podstatě se jedná o protektorát. Langobardi mezitím odtáhli do Itálie a chtějí tam založit říši. Hildigis je v Římské říši hledaný. Zkrátka jeho sen o pomstě a trůnu už nemá naději. Je prohlášen za mrtvého, jeho vražda byla přesně vymyšlena. Sám odchází na rodnou Moravu, jež by měla být prázdná.

Na Moravě se opět nečekaně setkává se Sklaveny. Chce zde navštívit otcův hrob, omluvit se mu, že se nedokázal pomstít, vykoupit ho. Mimo jiné se dozvídá o dalších zvratech v Panonii. Avaři na popud Langobardů vyhladili Gepidy. Král Audoin umřel a nastoupil jeho syn Alboin. Sklavené se bojí Avarů, předpokládají, že budou chtít Moravu pro sebe. Proto odchází do Bojóhajmu (Čech). Jen Hildigis nejde. K němu se připojilo několik desítek, možná i stovek lidí. A to i Sklavenů a Langobardů. A především i Miloduna, dcera sklavenského vojvody, do níž se zamiloval. Všichni se připraví na příjezd Avarů. Ti, překvapeni, že vůbec na někoho narazili, ocenili Hildigisovu připravenost a zmateni jeho langobardskou totožností jej jmenovali vládcem Moravy.

VLASTNÍ NÁZOR:

Ihned, jak jsem knížku viděl, okamžitě jsem věděl, že to bude skutečný klenot. A nemýlil jsme se. Doba stěhování národů je neskutečně dobrodružné období. Nic není stálé, všechno se rychle mění, přelévá. Kmeny cestují, bojují a na nikoho se nemohou spolehnout.

Hlavní postavu Hildigise jsem si velmi oblíbil. Po celou dobu se choval jako rozumný a čestný člověk, jeho rozhodnutí dávala smysl. Také obdivuji, že jakožto Germán se naučil plynně slovanským jazykem a dokonce i trochu latinsky.

Nejlepší na příběhu je, že je celý postaven na Prokopiově kronice, kde Hildigis skutečně vystupuje a "hledá útočiště u Slovanů", protože jeho životní příběh není veselý. Otomar Dvořák svou imaginací dokresluje Hildigisův příběh a spojuje ho s langobardským hrobem na Moravě, jenže z dob, kdy už byli Langobardi v Itálii. Znamená to tedy, že langobardský princ Hildigis byl jedním z prvních sjednotitelů Slovanů na našem území?