Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Argo v Praze roku 2009 (2. vydání). Z portugalského originálu Onze minutos přeložila Lada Weissová. Počet stran: 221. ISBN: 978-80-257-0211-6.

OBSAH:

Již samotný začátek této knížky mě velice překvapil: "Byla jednou jedna prostitutka." Text stvořený pro pohádku a ono tohle slovo. No a v tu chvíli mi došlo, že o žádnou pohádku nepůjde. A opravdu nešlo. Když jsem zkoumala, co vedlo Coelha k napsání románu s touto tematikou, zjistila jsem, že ho inspiroval skutečný příběh jedné brazilské prostitutky.

V dospívání snila Maria o úplně běžných věcech. Bílý kůň, na něm samozřejmě princ. Pak skvělé děti, spoustu peněz, dům s výhledem na moře a tak.
Když bylo Marii jedenáct let, poprvé se s takovým svým mini princem potkala. Neměl tedy bílého koně, vlastně neměl žádného koně. A ani nebyl princ, ale pro ni ano. Potkávala ho každý den cestou do školy. Nikdy spolu nemluvili, nikdy se nepozdravili, nikdy se jim nestřetly pohledy, zkrátka nic. Ale pro Marii to byla ta nejlepší rána, a kdyby mohla, chodila by s ním takhle do školy až do konce svého života. Přemýšlela, jak moc super by bylo, kdyby spolu mohli prohodit pár slov. Až se to jednou stalo. Chlapec ji oslovil - trochu neobvykle tedy: "Nemáš tužku?" Tak strašně zpanikařila a neřekla nic, jen přidala na kroku a utekla. Celý den jí pak vrtalo hlavou, proč se musel tak nemožně zeptat. Vždyť přece tužku měl, rýsovala se mu v kapse, ona moc dobře věděla, že je to jen záminka ke konverzaci. A taky si to vyčítala sobě, mohla se zachovat jinak. No a pak už jen každý den vymýšlela nové odpovědi, připravovala si monology a věty, které by mu mohla říct, až ji příště osloví. Akorát to se již nikdy nestalo. Celý zbytek školního roku jí už nevěnoval nejmenší pozornost a co hůř, po prázdninách už ani nepřišel do školy. Od spolužáků si zjistila, že se odstěhoval z města. První láska.

Od té doby už skoro žádná láska nebyla takhle nešťastná. V patnácti letech si našla prvního opravdového kluka a pak už to šlo samo. Nabírala nové zkušenosti, učila se novým věcem, poznávala samu sebe.
V 19 letech, když dodělala školu, začala pracovat v obchodě s látkami. Protože byla opravdu krásná a inteligentní, všichni muži si ji hned zamilovali a snažili se ji získat. Včetně jejího vedoucího. Jenže ji to nebavilo. Všechno to kolem lásky jí přišlo nudné, zbytečné, stereotypní. Chtěla odejít. Učit se novým jazykům, poznat opravdovou svobodu, mluvit s cizími lidmi. A tak taky učinila, vydělala si dost peněz, aby navštívila svoje vysněné město Rio de Janeiro a vyrazila. Původně jen na týden, ale její pobyt tam se relativně protáhl.

Jednoho dne se na pláži v Riu, jen několik okamžiků poté, co si od místní prodavačky koupila chlebíček, seznámila s jedním mužem. Nabídl jí kokos, usmála se, nemluvil portugalsky, a to jí bylo moc sympatické. Nemuseli si totiž povídat. K jejímu překvapení ale vyndal slovníček a řekl "hezká". Opět se usmála, už trochu s obavami. "Večeřet dnes? Švýcarsko?"
Nejdůležitější moment první části knížky. Shrnu-li to do jedné věty, nabízel jí práci, peníze.

Maria tak odletěla za prací do Švýcarska. Tajemný neznámý věřil v to, že z ní udělá hvězdu svého klubu, hvězdu z Brazílie; Brazilky jsou smyslné a prý skvěle tančí Sambu. Nabízel jí celkem dost peněz, to neznala. Aby vydělala tolik, musela by v obchodě s látkami pracovat několik hodin. Ale upřímně se po odečtení všech těch daní, stravy, peněz za letenku, peněz za šaty a podobně dostala na o dost nižší částku. A vlastně celé to nějak nebylo takové, jak si představovala. Jak si oba představovali. Svou práci opustila dřív, než myslela, a protože teď byla sama ve Švýcarsku, zjistila, že se líbí mužům i mimo Brazílii, že má talent a energii poznávat nové, tak začala hledat jinou práci.

Podala si různé inzeráty do modelingových agentur. Začala mezitím hodně číst, pravidelně navštěvovala místní knihovnu. Knihovnice, která ji pravidelně obsluhovala, se nakonec stala její nejlepší kamarádkou. Pak se jí konečně ozvali z jedné agentury. Dohodli si spolu schůzku, ale z arabského šejka nakonec vypadlo ve zkratce toto: "Tisíc franků za noc!" No a to byl počátek její pracovní dráhy...

Maria se stala prostitutkou. Zjistila totiž, že se dá za poměrně krátký čas vydělat velká spousta peněz. A Maria začala opět snít. Chtěla překvapit rodiče svými novými poznatky, znalostmi, chtěla sebe i je zabezpečit finančně alespoň na několik let dopředu, chtěla mít farmu a spokojený život. Na to všechno si ale musela vydělat. Skončila v jednom luxusním baru Copacabana. Toto místo se stalo jejím útočištěm. Naučila se rychle, jak to v tomhle světě chodí. Jejím vedoucím se stal Milan, majitel baru. Vysvětlil jí, že tu jsou dva typy klientů, obyčejní a exkluzivní, ale na ty exkluzivní že si ještě musí počkat. Že musí za jednu noc stihnout 3 zákazníky. Jo a taky že když ji klient pozve na drink, musí si objednat ovocný koktejl, je totiž nejdražší. Pak spolu musí tančit a během 45 minut se musí odebrat na pokoj.
Jednoduchá pravidla. Maria se rychle učila, byla šikovná, krásná, chytrá a stala se obrovskou hrozbou pro ostatní prostitutky v Copacabaně, nebyla tu tak žádná z dívek, která by se s ní chtěla přátelit.

A pak to přišlo. První exkluzivní klient. Nevěděla, co má od něho očekávat. Nevěděla o nich nic, jen to, že platí víc a že mají jiné požadavky. Ale pochopila rychle. Platil hned, zavezl ji drahým autem do drahého hotelu...a poroučel. To bylo to, co exkluzivní klienti dělali. Byli dominantní, rozkazovali a používali netradiční prostředky a pomůcky. Bičíky, pouta, provazy. Všechno to bylo tak rychlé, strašidelné, zvláštní. Měla strach, byla spoutaná, ale zároveň se cítila svobodně jako nikdy předtím. Poprvé to bylo těžké, musela si zvyknout, ale hned při druhé schůzce s takovým klientem dosáhla svého prvního orgasmu s mužem.
Ano, slyšíte dobře. A vlastně celá tato knížka je propletená romantickými scénami, promlouváním do duše a taky naprosto dokonale popsanými erotickými momenty až do detailů.
Takže toto byl první muž, jenž zásadně otřásl jejím životem. Nosil sako, pod ním bílou košili a byl velice pohledný, jmenoval se Terence. A pak tu byl ten druhý. Nebyl ani zdaleka tak pohledný, ale byl zhruba stejně finančně zajištěný, slavný a umělecky nadaný. Na rozdíl od hudebníka Terence byl Ralf Hart malířem. Opět trochu zvláštní člověk. Sbližovali se, sbližovali. Až se do sebe bezhlavě zamilovali. K prvnímu fyzickému kontaktu došlo docela rychle. Ale k tomu skutečnému soužití dvou těl došlo až poslední den Mariina pobytu v Ženevě.

Tak strašně se bála zamilovat se, až se to stalo. Ralf ji odnaučil to, co ji Terence naučil. Přestože bylo Marii všechno to násilí strašně příjemné, ukázal jí, že ve skutečnosti bolest nepředstavuje žádnou rozkoš. A tím si ji definitivně získal. Bála se totiž, že v násilí našla sama sebe.
Člověk by čekal, že když v posledních chvílích svého pobytu potká lásku svého života, neodjede. Nebo že si ten pobyt mimo své území alespoň prodlouží. Anebo že si ho vezme s sebou, aby ho představila doma.
Jenže ani jedno se nestalo. Poslední možný den se krásně rozloučili, vyznali si lásku a Maria odjela na letiště...

Jsme na konci. Ale přece jenom se tu najde trochu pohádky. Maria celou tu dobu doufala, že těsně před tím, než ráno opustí Ralfův byt, se on vzbudí a řekne jí, aby neodcházela. Tak to v těch romantických filmech bývá. Nevyšlo to. A tak doufala, že až bude zbývat posledních pár vteřin před vstupem do letadla, zastaví ji, zkrátka ji překvapí na letišti a zabrání v odletu. A ani toto se nestalo. Takže pak už jen skutečně zůstala sedět v letadle a doletěla až do Paříže, kde musela přestoupit. Vyšla z letadla, pozorovala ty šťastné lidi kolem, jak se objímají s těmi, co je přišli vyzvednout, a dělala, že se jí to netýká.
"Vždycky to bude Paříž..." Za ní stál Ralf s kyticí růží.
A jak to bylo dál? Nevíme, ale prý kdyby chtěl někdo její příběh někdy vyprávět, přála by si, aby to začalo: "Byla jednou jedna..."