Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Nakladatelství Argo, Praha, 2000, z portugalského originálu Veronika Decide Morrer přeložila Pavla Lidmilová, 159 stran

MÍSTO A DOBA DĚJE:

Slovinsko, Lublaň, 20. století, v průběhu asi 6 dní

CHARAKTERISTIKA POSTAV:

Veronika - mladá, krásná, nemá problém najít si partnery a přátele. Je nespokojená, neumí naplno prožít svůj život, trpí tím, že se nechává omezovat společností a nedělá to, co by sama nejvíc chtěla, necítí ani velkou radost, ani velký smutek, jenom nudu a prázdnotu. Její povolání knihovnice, které si zvolila, ji nenaplňuje. Veronika se během 6 dní naučí cítit a žít naplno, plnit si svá vlastní přání a nenechat se utlačovat předsudky společnosti.
Zedka - zralá žena. Má manžela a děti, ale zažila nemožnou lásku ke vzdálenému a nedosažitelnému muži, proto upadla do deprese, a tím přišla do Villete.
Mari - starší žena, bývalá advokátka, přestala vidět smysl v administrativě, právu a zákonech, začala nenávidět tyto zbytečnosti a chtěla změnit svůj život a pracovat pro dobročinnou organizaci. Dostávala ale panické záchvaty strachu, když chtěla změnit svůj stereotyp. Tím přišla do Villete, manžel se s ní rozvedl a šéf ji vyhodil, aby nepoškodil prestiž firmy.
Eduard - hezký, chytrý, syn velvyslance, schizofrenik, rozumí hudbě. Chtěl se stát malířem, ale rodiče z něj chtěli mít diplomata. Rozhodl se splnit přání rodičům, vzdal se svých snů, a tím se dostal do blázince.
doktor Igor - lékař, psychiatr, vědec

OBSAH:

Veronika se rozhodla zemřít. Spolykala prášky, ale byla zachráněna a dopravena do sanatoria pro duševně choré Villete. Lékaři jí oznámili, že si poškodila srdce a zbývá jí nanejvýš 6 dní života. Veronika se snažila zemřít dřív, nechtěla čekat 6 dní. V ústavu poznává opravdové blázny, ale i normální lidi, kteří se za blázny vydávají, aby mohli v ústavu zůstat a být sami sebou. Mají strach jít zase do normálního světa a čelit společnosti. V blázinci si totiž každý dělá a říká, co chce. Každý si může udělat, co ho napadne. I Veronice se tento způsob života zalíbí a i když nechce, objevuje v sobě skrytou touhu žít. Ale je přece pozdě, Veronika umírá. Zamiluje se do Eduarda, který obdivuje její hru na klavír, a celá se změní. Uvědomí si, kde udělala chybu. Měla poslouchat své srdce a dělat vždy to, co milovala - hudbu, klavír. Ale nechala si "poradit" od rodičů a vystudovala práva, která jí vůbec nezajímala, aby si nakonec našla místo v knihovně, kde se cítila nespokojená. To ji dovedlo až k sebevraždě. Během těch málo dní života, které jí zbývaly, se z Veroniky stala upřímná osoba, jež nepotlačuje své touhy, přání a pocity. Lidé v ústavu mají podobné příběhy jako Veronika.

Paralelně s Veronikou se začnou měnit také. Najdou znovu chuť žít a dělat to, co milují, přestanou mít strach před světem a soužitím ve společnosti. Lidé ve Villete se vzájemně pozorují a každý se poučuje na příběhu ostatních. Veronika naplno prožívá lásku k Eduardovi. Když nastal šestý den jejího pobytu v sanatoriu, odešla s Eduardem zemřít na krásnější místo, než je Villete. "...Smrt byla sladká, voněla po vínu a hladila ji po vlasech...", zatímco si doktor Igor ve své ordinaci gratuloval k úspěchu. Konečně se mu podařil jeho lékařský pokus. Už dlouho se snažil přijít na to, jak z lidského organismu vyloučit virus Vitriol (neboli Hořkost), který způsobuje depresi a nechuť k životu. Veronika, která se pokusila o sebevraždu a visela mezi životem a smrtí, se mu náhodně vmísila do osudu. Věděl, že kdo se jednou pokusí o sebevraždu, udělá to znovu, proto použil Veroniku jako pokusného králíka. Uměle u ní injekcemi vyvolával srdeční záchvaty a nalhal jí, že zemře. Vědomí smrti u ní vyvolalo vůli k životu, tím ze svého těla vyloučila virus a už se nebude snažil znovu se zabít...

MYŠLENKY DÍLA:

"Vědomí smrti v nás podnítí vůli k životu..." Nejen Veroničinu vůli, ale i vůli ostatních lidí v jejím okolí. Vědomí, že Veronika zemře, probudilo nové pocity v ostatních lidech, kteří znovu přehodnotili svůj život a začali znovu žít ve skutečném světě, ne v blázinci. Kniha se zaobírá hranicemi mezi normálem a šílenstvím. Až mezi blázny se Veronika naučila nebát se projevit sama sebe, nebát se riskovat, i když hrozí neúspěch, nebát se ptát, i když hrozí, že ji někdo nařkne, že je moc zvědavá, a být šťastná. Člověk se nemá řídit společností, ale vlastními přáními a vlastním srdcem, protože ne všechno, co je ve společnosti zaběhnuté, je to nejlepší a nejlogičtější...

CITÁT Z KNIHY:

"Co je to opravdové já?"...
"To je to, co jste, ne to, co z vás udělali..."

"Co je to realita?"
"To je to, na čem se shodla většina lidí. Ne nutně to nejlepší nebo nejlogičtější, ale to, co se přizpůsobilo obecnému přání. Vidíte, co mám na krku?"
"Kravatu."
"Správně. Vaše odpověď je logická a odpovídá přístupu zcela normální osoby: kravatu! Šílenec by ale řekl, že mám na krku nějaký barevný, směšný, zbytečný a složitě uvázaný kus látky, který mi nakonec ještě omezuje pohyb hlavy a nutí mě k větší námaze, chci-li dostat do plic vzduch..."

Někteří lidé v úsilí vytvořit si svět, kam by nemohla proniknout žádná hrozba zvenčí, příliš zesílí svou obranu proti vnějšku - proti cizím osobám, novým místům, odlišným zkušenostem - a nitro nechají nechráněné. Od té doby začne Hořkost působit nenapravitelné škody. Hlavním cílem Hořkosti (Vitriolu, podle dr. Igora) je vůle. Lidé postižení touto chorobou si postupně přestávají cokoli přát a za několik let už nedokážou vyjít ze svého světa - protože obrovské rezervy energie promrhali na stavbu vysokých hradeb, aby realita byla taková, jakou ji chtějí mít. Současně s tím, jak se vyhýbají vnějším střetům, omezují svůj vnitřní růst. Dál chodí do práce, dívají se na televizi, stěžují si na dopravu a mají děti, ale to všechno probíhá samovolně a bez nějakých silných vnitřních emocí - protože koneckonců vše je "pod kontrolou". Velkým problémem otravy Hořkostí je, že také vášně - nenávist, láska, zoufalství, nadšení, zvědavost - se přestávají projevovat. Po nějaké době už zahořklá osoba vůbec po ničem netouží. Nechce se jí ani žít, ani umřít, v tom je ten problém.

"Povím vám příběh," řekla Zedka. "Jeden mocný čaroděj chtěl zničit jakési království, a tak do studny, z níž si brali vodu všichni obyvatelé té země, nalil kouzelný lektvar. Kdo se té vody napil, ten se zbláznil. Na druhý den ráno se jí napili všichni lidé z království a zbláznili se, až na krále - který měl pro sebe a svou rodinu vlastní studnu, k níž se čaroděj nedostal. Znepokojený král se snažil své poddané nějak zvládnout a nařídil řadu bezpečnostních a zdravotních opatření: ovšem strážníci a úředníci se té otrávené vody napili také, královy příkazy považovali za nesmysl a nehodlali je plnit. Když se pak obyvatelé království o těch dekretech dozvěděli, došli k názoru, že jejich panovník se zbláznil a že teď přikazuje samé hlouposti. S křikem se shromáždili před hradem a žádali, aby král odstoupil. Zoufalý vládce se tedy chystal vzdát trůnu, ale královna mu v tom zabránila a řekla: 'Teď půjdeme k té studni a taky se napijeme. Budeme pak stejní jako oni.'
Tak se také stalo: král s královnou se napili vody šílenství a okamžitě začali říkat nesmysly. Jejich poddaní pak od svého požadavku ustoupili: když král teď prokazuje takovou moudrost, proč by nemohl vládnout v zemi dál? V království potom nastal klid, přestože se jeho obyvatelé chovali docela jinak než jejich sousedé. A král mohl vládnout až do konce svých dní."

VLASTNÍ NÁZOR:

Zajímavé, poučné, překvapivý závěr. Tak sugestivně napsáno, že se dá všemu uvěřit.