Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Argo v Praze roku 2000 (1. vydání). Z portugalského originálu Veronika Decide Morrer přeložila Pavla Lidmilová. Počet stran: 159. ISBN: 80-7203-270-4.

O AUTOROVI A DÍLE:

Brazilec, oceněný řadou cen a titulů, se proslavil prózou Alchymista z roku 1988.
Román Veronika se rozhodla zemřít vyšel v originále v roce 1998, česky pak roku 2000; podle předlohy byl natočen i film (2009, režie Emily Young).

DĚJ:

Veronice je 22 let, žije od svých 18 let sama v Lublani, hlavním městě Slovinska, a ačkoliv vystudovala práva, živí se jako knihovnice. Její příběh se odehrává v roce 1977, tehdy se rozhodla k dlouho plánovanému činu a spolykala několik balení léků, aby si vzala život. K tomuto rozhodnutí ji nevedlo nic konkrétního, měla milující rodiče, nějaké přátelé, občas milence, stálý plat... Ale právě tento stereotyp, každodenně se opakující všednost a průměrnost ji zbavil chuti dál žít. Nezanechala žádný dopis na rozloučenou, pouze zvolila takový způsob odchodu ze světa, kterým by se nezohyzdila a kterým by příliš netrpěla.

Snažila se zabavit, dokud prášky nezaúčinkují, z okna mrkla na kolemjdoucího chlapce, v časopise ji rozčílil článek s provokativním titulkem "Kde je Slovinsko?", dokonce stihla napsat odpověď jeho autorovi.

Veroničin plán se zhroutil, byla kýmsi zachráněna a probrala se ve Villete, nové a moderní psychiatrické léčebně. Zlobila se, že byl překažen její záměr, bylo jí však sděleno, že si požitím léků poškodila srdce natolik, že do několika dnů stejně zemře. Ve Villete nepanují přísné poměry, pacienti se volně pohybují po areálu, někteří mohou i na vycházky do města, vždy se zatím dobrovolně vrátili. Naopak se proslýchá, že ve Villete žijí nadále i vyléčení lidé jen proto, že jim toto prostředí vyhovuje.

Veronika se tu seznámí se Zedkou, která jí výhody pobytu zde vysvětluje: jde o osobní svobodu, kterou zde pacienti nalézají, prostor bez omezení a bez pravidel zbavuje studu, pocitu viny a ostatních negativních emocí, jež nás trápí v "normálním světě". Zedka Veronice vysvětluje fenomén "bláznovství" a otevírá jí nový pohled na svět. Blázen je ten, kdo žije ve svém vlastním světě, odlišném od všeobecné normy.
Byl ale bláznem Einstein, když prohlásil, že neexistuje čas a prostor, nebo Kolumbus, když tvrdil, že na druhé straně světa není propast, ale světadíl? ptá se Zedka.
Záleží na úhlu pohledu. Přikláníme se ke způsobu života většinové skupiny, přijímáme její pravidla, ať jsou užitečná, nebo hloupá. Okolí předurčuje způsob našeho života, a to může být zdrojem psychických problémů.

Zedka trpěla silnou depresí. Měla zavedený život a hodného muže, její život byl ale planý, chyběl v něm cit. Vzpomněla si na svou dávnou lásku a tato vzpomínka ji pomátla. Rozhořela se milostnou posedlostí, která značila počátek deprese, po tomto muži začala pátrat, psala mu dopisy, dokonce prodala šperky a zakoupila letenku do Ameriky, z cesty však nakonec sešlo. Její neúspěch ji porazil, dny trávila zamčená v pokoji, přestala se mýt, jíst a trápila rodinu hysterickými záchvaty několik týdnů, než byla převezena do Villete. Její léčba je úspěšná, pomáhají zklidňující terapie, jimiž je Zedka zklidňována do stavu komatického bezvědomí a prožívá své očišťující "astrální" výlety.
Zedka má být propuštěna domů.

Další postavou, která Veronice otevírá oči, je Mari, starší dáma, významná členka tzv. Bratrstva. Má jít o skupinu pacientů, kteří ve Villete chtějí nadále zůstat, ačkoliv by mohli být dávno propuštěni. Zabývají se meditací, filosofií, užívají si osobní svobody v tomto prostředí bez pravidel. Mari byla advokátkou, výkonnou a váženou, měla starostlivého manžela, ale v hlavě se jí zrodila touha pomáhat, a to tak, aby výsledek její pomoci byl viditelný okamžitě. V advokacii přestala vidět smysl, protahování případů, překrucování pravdy právnickými kličkami, pravidla a zákony postrádající smysl...
Jednou v kině při sledování filmu o drastických životních podmínkách v Salvadoru ji přepadl záchvat úzkosti a udělalo se jí silně nevolno. Tento záchvat panického strachu se nejen opakoval, ale i stupňoval, takže se Mari rozhodla nechat hospitalizovat ve Villete.
Mari Veronice rovněž poskytuje několik námětů k úvahám. Její verze příběhu Adama a Evy poukazuje na možnosti pohlížet na věci neotřelým způsobem: Proč Bůh umístil strom poznání doprostřed rajské zahrady a nikoli za nějaké hradby, pokud nechtěl, aby porušili jediný zákon a ochutnali jeho plodů? Mari by byla Boha obvinila z "omisivního deliktu", že strom umístil na nesprávné místo, neobehnal plotem, neučinil žádná bezpečnostní opatření a tím vystavil Adama a Evu hrozícímu nebezpečí. Kdyby chtěla případ vyhrotit, obvinila by ho navíc z navádění k trestnému činu, když upozornil Adama a Evu na místo, kde strom stojí, zatímco v opačném případě by v množství ostatního porostu zůstal nejspíš nepovšimnut. Chtěl Bůh, aby dvojice okusila? Aby mohl spravedlivě trestat? Aby Adam pocítil vinu? Potřeboval exemplární příklad, aby se již nikdo nepokoušel protivit jeho záměru? (str. 84-85)
Na jednu věc můžeme pohlížet různě a vyvozovat z ní různé závěry a důsledky pro svůj život. Mari pod vlivem Veroniky přehodnocuje svůj vlastní život, její příběh ji motivuje Villete opustit a začít znovu žít (rozhodne se pomáhat potřebným v poválečném Sarajevu). V dopise na rozloučenou, adresovaném Bratrstvu, své rozhodnutí vysvětluje: život ve Villete byl bezstarostný, ale izolovaný a dokonce ve své podstatě stejný jako život tam venku: "Buď jako pramen, který přetéká, a ne jako nádrž, v níž je pořád stejná voda." (str. 151)
Mari se snažila "nepřetékat", aby neškodila svému okolí, chovala se jako ta nádrž, a to ji dostalo do Villete. Život tady se ale nyní podobá životu venku, jen se řídí jinými pravidly. Mari se rozhodla opět "proudit", zažít dobrodružství a být užitečná.

Dalším, kdo se nechal přítomností Veroniky ovlivnit natolik, aby odstartoval nový život, je mladík Eduard. Otec, diplomat, do něj vkládal veškeré své naděje, očekával, že se jednou stane také diplomatem, neboť Eduard pro to měl téměř všechny předpoklady. Dobře se učil, měl zájem o politiku, měl talent na řeči. Jen jediné mu chybělo - nerad navazoval kontakty. Při pobytu v Brazílii se seznámil s Marií, se kterou četli filosofické i okultní knihy a kouřili marihuanu. Rodiče ji přijímali hlavně proto, že vytrhla jejich syna z dřívější apatie vůči čemukoliv. Bláznivý výlet na kole za minerály, jež prý vyzařují pozitivní energii, skončil nehodou, Eduard se léčil se zlomeninami a Marie na něj zapomněla. Eduard se rozhodl věnovat naplno malířství, rodiče ale zdrtilo jeho rozhodnutí nedostudovat, Eduard tedy musel rozhodnout mezi svým snem a láskou k rodičům, které nechtěl zklamat. Jeho řešením byl únik, odborníci u něj diagnostikovali vzácný případ schizofrenie. Ve Villete s nikým nemluvil již několik let, své postoje vyjadřoval pouze pohledem. Nemluvil s nikým než s Mari a o tom nikdo nevěděl. Oblíbil si Veroničino hraní na klavír a každý večer na ni čekal. Také Veroniku fascinoval, obdivoval ji jen tak, aniž by očekával něco na oplátku. "Hodně lidí si netroufne milovat právě proto, že je ve hře příliš mnoho věcí, příliš mnoho budoucnosti a minulosti. Ve tvém případě existuje pouze přítomnost," domlouvá Veronice Zedka, aby se nebála milovat schizofrenika. (str. 126)

Veroniku ovlivnilo těchto několik lidí natolik, že získala znovu radost ze života, nyní - pár dní před smrtí - zalitovala, že musí zemřít.

Eduard udělal něco nečekaného - promluvil na Veroniku. Ještě předtím promluvil také na vedoucího lékaře, doktora Igora, aby mu sdělil, že chce opustit Villete. Pár se rozhodl utéct, aby strávil Veroničiny poslední hodiny naplno a svobodně. Pojedli v luxusní restauraci, posilnili se vínem na lublaňském náměstí a vystoupali k malému hradu na nedalekém kopci. To již bylo Veronice hodně zle a usnula Eduardovi v náručí. Místo předpokládané smrti se však opět probrala.

Později se ukázalo, že jí byl doktorem Igorem záměrně podáván lék Vitriol, který způsobuje tělesnou slabost, aby uvěřila nepravdivé informaci - prognóze blízké smrti. Dr. Igor na Veronice zkoušel tuto novou metodu, která měla v momentu vědomí blízké smrti aktivovat její vůli žít. Pokus vyšel, příznivě navíc ovlivnil také jiné osoby, proto se doktor usmívá, ačkoliv tuší, že jej útěk dvou pacientů bude nejspíš stát místo. Trápí ho jen pochybnost, zda Veronika dokáže žít s vědomím hrozící smrti. Odpovídá si sám: "Nebude to tak zlé. Každý den pro ni bude znamenat zázrak."