Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kohoutův román Katyně s groteskní nadsázkou líčí poměry v nejmenovaném totalitním státě (nápadně podobném poválečnému Československu). Pokouší se zobrazit odosobněný systém moci, inspirovaný například Kafkou a Orwellem, který rezignuje na etické hodnoty natolik, že je schopen - v rámci budování "lepších zítřků" - vytvořit cosi tak absurdního, jako je učiliště pro mladé katy.

Titulní postavou je Lízinka Tachecí, dcera ctižádostivé matky a ušlápnutého otce, studentka katovského učiliště. Lízinčin popis je prost vší psychologizace - její chování se omezuje na primitivní, dětinské pozorování světa, které kontrastuje s jejím budoucím povoláním. Lízinka paradoxně vůbec nekomunikuje se svým okolím a její jediná slova jsou zároveň poslední větou románu. Je přitom typem femme fatale, osudové ženy, která bez vlastního přičinění rozbíjí životy ostatních postav a stává se katalyzátorem jejich osudových konců (má tedy všechny předpoklady pro výkon katovského povolání). Pozornost vypravěče se brzy přesouvá na dvojici dalších postav - katovského mistra Bedřicha Vlka a jeho pomocníka Pavla Šimsy. Životní příběhy obou jsou ilustrací poválečných dějin střední Evropy: jako kati jsou režimu užiteční v každé době a v každé situaci a totalitní moc tak naoko zapomíná na jejich hříchy (Vlk kolaboroval s nacisty, Šimsa patřil k údajné kontrarevoluci). Přehlídkou bizarních postav jsou Lízinčini spolužáci, pečlivě vybraní Vlkem jako výrazné lidské typy, a příslušníci státního aparátu, jemuž je celá katovská mašinerie podřízena.

Lízinku Tachecí nechtějí přijmout na žádnou ze středních škol, přestože její ctižádostivá matka se snaží ze všech sil, aby její dcera mohla mít maturitu. Lízinka se nakonec dostane do prvního ročníku nové založené školy pro katy, takzvaného SUPOV (Střední učiliště popravních věd). Jde o životní dílo kata Bedřicha Vlka, instituci, která má plně rehabilitovat povolání a oživit slávu a váženost tohoto řemesla. Studium na škole je jednoroční a hlavní příběhová linie románu kopíruje důležité události školního roku. Časté retrospektivy se však vracejí do minulosti některých postav, zejména Vlka a jeho pomocníka Šimsy. Lízinčin půvab zamotá hlavu postupně spolužáku Richardu Mašínovi, Šimsovi a nakonec i Vlkovi. Zatímco pro první dva končí pokusy o získání Lízinčiny přízně tragicky, Vlk se s ní za bizarních okolností tělesně sblíží a román končí velkolepou scénou oslav prvních maturitních zkoušek na katovském učilišti a zásnub Lízinky a Vlka. Text je členěn na kapitoly, jejichž konce či začátky přesahují vždy do kapitoly předchozí či následující. Podobně "rozseknuté" jsou i některé odstavce nebo repliky postav.

Kohout volí květnatý, vysoký styl, který kontrastuje s "nízkou", krvavou tematikou románu. Tato vysoká estetizace textu zvyšuje groteskní vyznění celé základní situace románu: Bedřich Vlk v něm usiluje o vytvoření celého vědního oboru s jeho vlastním jazykem (škola užívá celé řady novotvarů a zkratkových slov, tvořících svérázný katovský slang), přitom ale (záměrně) zcela pomíjí etickou stránku věci. Citáty z krásné literatury se tu proto střídají s odbornými přednáškami z historie, teorie a praxe popravování, aniž by byla jakkoli vážena hodnota lidského života. Kohoutovi se v této maximální nadsázce daří obnažit absurdnost jakéhokoli politického režimu, který nadřazuje požadavky systému potřebám jednotlivce.