Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Torst v Praze roku 2010 (1. vydání). Počet stran: 207. ISBN: 978-80-7215-388-6.

OBSAH:

Hlavní hrdinka (v díle nepojmenovaná) vypráví o svém životě i o své rodině. Vyprávění začíná rokem 1976 ranými vzpomínkami na místo narození - malou obec Louč, ze které se rodina záhy odstěhovala do Krakova, nově vybudovaného města, jež mělo být chloubou prosperující socialistické republiky. Krakov byl vlastně jedním velkým sídlištěm, šitým horkou jehlou, nedodělaným a nefunkčním. Místo hřiště sloužily dětem k hraní jenom neodklizené skruže a kusy betonu, místo plánovaného lesoparku si děti pojmenovaly Sahara, šlo totiž o suchou drnovitou pláň, na níž se dalo akorát tak hrát na indiány.

"Poklad na jezeře byl vachrlatej jakbysmet. Pierre Brice indoš nebyl a točilo se v Jugošce, na polopravdách jsme vyrostli," vzpomíná v této souvislosti vypravěčka.

Její pohled na husákovské období ale není odsuzující. Přese všechny absurdity, nedodělávky a nesplněné sliby, kterými byl Krakov prosycen skrz naskrz, právě normalizační režim utvářel osobnost mladé dívky, která si doma se zájmem četla Spisy Klementa Gottwalda a vzhlížela se v myšlence marxistického kolektivismu. Její tatínek se živil jako instalatér, maminka pracovala ve sběrně surovin. Do Krakova se s vidinou lepší budoucnosti stáhli lidé z různých koutů země, dokonce i cizinci z východu a "ošklivá menšina cikánů", také sem byli přesídleni "nosálové" (odpůrci režimu, kteří do všeho rádi strkali nos) na převýchovu. Zkrátka "sebranka, guláš" občanů, který se spolu musel naučit žít.

Už ve škole vypravěčka vnímala rozdílné ideové směřování některých spolužáků, už jako dítě odsuzovala hlavně souseda Standu Vidličku, syna nosálů, provokatéra a individualistu. Ve škole si Standa hrával o přestávkách na Jana Husa, v hodinách si pod lavicí četl, později se vyčleňoval punkovou imagí a neskrývaným odporem k autoritám, až po pádu režimu skončil jako squatter a rádoby umělec ve vybydlené městské čtvrti. Na svou stranu strhl také Miladu, mladší sestru vypravěčky, což mu nemůže hlavní hrdinka zapomenout.

Také maminka se výrazně proměnila pod vlivem nosálského spolupracovníka ze surovin, Šrámka, s nímž měla poměr. "Když jsem se svěřila Miladě s tím, že se máma chová občas málo komunisticky, tak mi vynadala do buzerantek a mrštila po mně mojí čapkou lodičkou z Pionýra," stěžuje si vypravěčka. (str. 44)

Komunistická vlast nemůže vzkvétat, pokud ji rozvrací její občané zevnitř, lidé jako Vidlička, vlastní matka nebo Milada. Demokratický idealismus "vypadá pěkně, ale chutná zle jako gumový jablko z výlohy Ovoce-zelenina...a duch družnosti sklízí výsměch, zatímco bezostyšnost sólových hráčů dechberoucí kapitál." (str. 45)

Už jako malá si vypravěčka stanovila jako hlavní cíl nápravu poměrů a dohled nad dodržováním pravidel, proto často slídila kolem sběrny surovin, lustrovala vlastní matku a domlouvala sestře. Ve zmíněné době však některá pravidla ještě fungovala. Po sametové revoluci ale padla i ta a pro vypravěčku započala doba totálního duševního i hmotného úpadku. Nenávidění nosálové, kdysi příživnické existence, se nyní cítili jako na koni. Umaštěný Šrámek ze surovin, jenž kdysi s knihou v ruce sledoval vypravěččinu maminku, jak místo něj přemisťuje těžké balíky papíru, rychle vybudoval kariéru politika a z Krakova se odstěhoval, stejně jako spousta dalších lidí, pro které zde už nebylo uplatnění. Podniky se zavíraly, město stárlo, v panelácích byla zima a na zateplení nebylo dost peněz. Lidé přicházeli o zaměstnání, ale i o "směřování". Svoboda přinesla nutnost volby, což bylo pro Krakovany něco nového a ne každý se s tím uměl vyrovnat.

"Jednou to táta přirovnal ke kocovině... Najednou se ráno probudili, vykoukli z okna a všechno bylo pryč." Lidé by prý rádi vyměnili všechny ty mikrovlnky na dálkové ovládání a nákupní koše Alberta za "jedinej rok mírumilovnýho pracovního tempa, víkendů strávenejch doma a sociálních jistot." (str. 86)

Někteří porevoluční podnikavci se ale brzy vypracovali, protože se neštítili ani třeba vyrabovat prázdné byty po vystěhovalcích a prodávat jejich oděv coby partiové zboží z dovozu.
Úpadek morálky vypravěčka líčí také na příběhu své jediné kamarádky Anděly, kterou si vydržuje o generaci starší, navíc ženatý podnikatel z jejich paneláku.

Také její vlastní rodina se ocitá v hluboké krizi: po prozrazení maminčiny nevěry spolu rodiče přestávají zcela komunikovat, Milada uteče se Standou neznámo kam, byt začíná hnít pod nánosy nikým neodklízené špíny.
Vypravěčka se snaží Miladu najít a vydává se za ní do "černé čtvrti", oddělené od slušných obyvatel města závorou. Mezi cikány a "existencemi" Miladu nachází a několikrát ji tu navštíví, aby ji přiměla se vrátit. Vždy se ale setká s odmítnutím i s výsměchem. "Existence" v čele se Standou se cítí být výjimečnými a chvástají se svou nezávislostí, za tou se však skrývá rabování v prázdných bytech, anarchie, poflakování se bez práce, bujaré pitky a fetování. Později se "existence" spojí ještě s cikány a na tento sociální paskvil se dokonce přijíždějí dívat turisté, o černé čtvrti se mluví i v zahraničí.

"Cikáni tu vyhrávali na skřipky, vařili kočičí guláš a existence jim chodily s lasičkovejma holkama stejně jako černý hroudy smilnily s černočtvrťskýma umělkyněmi, rozdrbanýma dredařkama a fetkama, co po barácích cákaly svý vidiny a v ulicích stavěly barikády z popelnic, barelů skruží." (str. 173)

V této době již Standa s Miladou vychovávají syna, Standa je dokonce černočtvrťskou celebritou. Jako syn nosála a místní umělec-fotograf se ocitá v zájmu médií. Dokonce konečně doceňuje i vypravěččiny kvality, když chválí její úsilí o zlepšení podmínek minoritní krakovské společnosti. Vypravěčka s Andělou totiž provozují pro děti místních Vietnamců Pionýra, jakousi dětskou komunistickou domobranu na ryzím socialistickém ideovém základě se vším všudy - s pionýrskými šátky, písněmi i pochody. Standa si však špatně vysvětlil jejich motivaci - nejde jim o poskytnutí volnočasové aktivity přehlíženým dětem, jde jim o zformování "zdravého jádra" ve zkaženém městě, poskládaného z malých Vietnamčat jen proto, že o podobnou činnost nikdo jiný nejevil zájem. Malí pionýři měli držet hlídky u závory do černé čtvrti a dbát o veřejný pořádek, černočtvrťským totiž docházejí zdroje a chtěli by se rozpínat za své hranice.

Jednoho dne dojde u závory k potyčce, při které je zraněna vypravěčka i Miladin synek.
K jakémusi usmíření mělo dojít během oslav nového milénia. Vietnamci obsluhovali bílé, přijelo i pár turistů, zvědavých na nejbizarnější české město, v černé čtvrti se pořádaly přednášky o multikulturalitě a o tom, že toto místo hrůzy je vlastně "světovej unikát soužití český a romský komunity, který každá po svým odmítaj konvence a maločeskou přetvářku..." (str. 188)
Pionýrská parta o sobě dala také vědět, když včas přivolala pomoc pro pár pomatenců, kteří očekávali konec světa a chystali se skočit z balkónu ve vyšším patře jednoho černočtvrťského paneláku. K pionýrům se začali hlásit noví zájemci, zároveň však jejich pověst špinily různé pomluvy.

Vypravěččiny myšlenky na "revoluci v zájmu občanského dobra" však přeruší nová situace, která paradoxně stmelí rodinu zpět dohromady. Maminka totiž neunesla, že se Šrámek znovu oženil, utekla z domova, zřejmě dokonce postřelila Šrámka během svatebního obřadu. Rodině o sobě nedala nijak vědět. Milada se Standou nyní vypravěčku s otcem zvou na výstavu svého díla do Prahy, kam se ještě s některými dalšími Krakovany nakonec vydávají autobusem. Je třeba uznat, že Praha je velkolepá a krásná, vypravěčku ale zajímá spíše to, co se právě odehrává doma - během telefonátu s Andělou slyší rány a pláč dětí, Krakovem zmítá "občanská válka". Co poradit dětem, které se před nepřítelem zabarikádovaly ve sklepě? "Poslední možnost je jen jedna a pionýráci se o ní učili," nechá nás domýšlet vypravěčka.

Poslední řádky textu nás informují o tom, že za poslední peníze vypravěčka pro svého otce vysoudila Miladina syna, pro něhož plánuje velkou budoucnost: "A první, co Vojta dostane, až mě pustěj, bude můj pionýrskej šátek. Začneme znovu. Jinde. Nedáme se ničím oblbnout." (str. 207)

O KNIZE:

Děj je nutno chápat s humorem a nadsázkou. Próza kratšího rozsahu (207 stran formátu A5) zaujme hlavně vtipným a nápaditým výrazivem. Soudružský slovník kombinovaný obecnou češtinou, lidové vyjadřování a nespisovnost kontrastuje se spořádaností vypravěčky. Pamětník socialismu rád zavzpomíná také na dobové rekvizity (připlétané rukávy na svetrech, karafiát k MDŽ, průvod s mávátky nebo školní soutěže ve sběru bukvic...).