Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hra lásky a náhody je převlekovou komedií právě s tématem nerovnosti společenského postavení a de facto nesmyslnosti striktního rozdělení společnosti do vrstev. Dokazuje to na příbězích o lásce, která si razí cestu navzdory tom, že rozum káže nemilovat nikoho, kdo je pod naší společenskou úrovní.

Pan Orgon očekává příjezd nápadníka své dcery Silvie Doranta, syna svého přítele. Dcera není nadšená z toho, že by se měla provdat, protože kolem sebe vidí mnoho mužů, kteří jsou na veřejnosti a před ženitbou milí, usměvaví a společenští, a po svatbě svou ženu buď zanedbávají, nebo jsou na ni dokonce zlí. Nezáleží jí proto ani na kráse, ani na vnějším chování, chce muže rozumného, s dobrou povahou. Otec jí ale slíbí, že nebude-li se jí nápadník líbit, může ho odmítnout, stejné právo má i Dorant. Silvia přijde s nápadem, že si se svou služkou Lizetou vymění role, aby mohla Doranta řádně poznat. Orgon je tím pobaven, protože ví, že stejný nápad pojal i Dorant, svěří se s těmito záměnami jen svému synovi, Silviinu bratrovi Mariovi. Dorant přijíždí převlečený za sluhu Bourguignona a okamžitě si padnou s Silvií převlečenou za Lizetu do oka. K tykání a důvěrnosti je též popichuje Mario. Silvia cítí, že se jí Dorant-Bourguignon líbí, mluví duchaplně, což jí imponuje, ovšem nechce si zalíbení v něm připustit. Dorant se ovšem do ní zamiluje bez ohledu na podřadné postavení služky a uchází se o ni stůj co stůj. Silvia ale i ve chvíli, kdy ji Dorant dožene k tomu, že se přizná, že nebýt jeho sluhovského postavení, mohla by ho milovat, přísahá, že by tu lásku k muži jí společensky podřízenému sama před sebou schovala, nepřipustila by si ji. Dorant jí prozradí tajemství svého převleku, Silvia se tentokrát vymlouvá za postavení služky, kterým by si on udělal ostudu, kdyby si ji vzal. Vyruší je Mario, s nímž Silvia dohodne ještě jednu zkoušku. Dorant je zdrcen, když má pocit, že se o Silvii-Lizetu uchází Mario. Už by odešel, nakonec se ale vrátí. Teprve poté se Silvia vyzná nepřímo ze své lásky a nechá se před Orgona poslat. Sluha Harlekýn a služka Lizeta se do sebe taktéž zamilují, zatímco Dorant a Silvia v době, kdy si myslí, že tito dva jsou jejich nastávající, k nim pociťují odpor. Harlekýn se raduje, že bude boháčem, neboť Orgon, ovšem vědoucí, slíbí Lizetě-Silvii, že bude-li ji Harlekýn-Dorant chtít, může si ho vzít. I když se jeho iluze vysvětlí a Lizeta a Harlekýn si odhalí svou identitu, stále si ji chce vzít, stále je pro něj stejnou pěknou tvářičkou.

Marivaux očividně nesouhlasí s klasicistním kultem rozumu a přesného třídění a jejich nadřazování soukromým záležitostem, konkrétně lásce a manželství. Vždyť Silvia miluje navzdory společenskému zařazení a navzdory rozumu, který jí káže nemilovat, ale zároveň je u ní tak silný, že jí nedovolí dát lásce průchod, ba si ji přiznat. To, že Dorantovi na tom nakonec nezáleží a chce pro lásku obětovat i rodinu její čest a pohodlný život, nebo alespoň věří, že jeho otec ji pochopí, je navíc znakem toho, že soudobým normám se jako ostatně dodnes museli daleko více podřizovat ženy než muži. Možná tím i naznačuje, že jsou to muži, kdo má možnost posunout historii dál, k romantismu. Normu tvoří vládnoucí skupina, a tou jsou mimo jiné muži. Velkým vzbouřením se proti klasicistní racionalitě je též Marivauxovo bití na poplach proti lhostejnosti, tedy absenci citu. Silvia totiž říká o svém bratrovi, který podle ní nezvládl dostatečně citlivě, přiměřeně podat roli jejího nápadníka: "Lhostejní lidi všechno zkazí." A Dorantovi pak říká: "Bojíte se jen mé lhostejnosti a nejšťastnější jste, když mlčím." Nejvíc se Dorant opravdu bojí toho, že je Silvii lhostejný, že k němu tedy necítí nic, ani hněv, ani zášť, ani lásku, ale vůbec nic. Silvia se ale naopak bojí být lhostejná ke světu vnějšímu, jeho hodnotám, ke světu veřejnému, říká totiž: "Uvědomujete si, že kdybych vás milovala, všechen lesk světa by se pro mě stal lhostejným?" Slova lhostejnost se tak objevuje třikrát na třech stránkách za sebou a vždy je spojeno s obavou. Lhostejnost je obavou Marivauxovou. Lhostejnost, kterou plodí odmítání citu.