Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Poté co Sokratovi jeho daimonium (= vnitřní hlas, hlas svědomí) dovolilo se přiblížit k mladému Alkibiadovi, řeší s ním jeho budoucí povolání. Alkibiadés se chce stát politikem.
Sokrates mu nejdříve řekne, že chce býti jeho učitelem. Alkibiadés však tvrdí, že všechno umí a již je připraven. To mu ale samozřejmě Sokrates vyvrátí. Ptá se, do čeho bude zasahovat a o čem bude dávat rady Athéňanům. Alkibiadés odpoví, že "až budou uvažovat o svých věcech". Tím myslí, když budou řešit, s kým válčit a s kým se smířit. I to mu Sokrates vyvrátí a dokáže mu, že v tomto není znalý. Někde se totiž musel naučit být spravedlivý. Alkibiadés říká, že se to naučil od lidí. To je Sokratem také vyvráceno. Alkibiadés musí uznat, že nezná, co je spravedlivé a co je nespravedlivé.
Pak Alkibiadés uzná, že je zmatený a že už ani neví, co říká. Tak mu Sokrates vysvětlí, že toto je stav neznalosti. Dobře a správně vypovídá člověk o tom, co ví. Mate se, když něco neví.
Alkibiadés uváží, že všichni politici jsou, až na výjimky, nevzdělaní. Není tedy důvod, proč se učiti, když je svou přirozeností jistě předčí. Sokrates z toho nešťastný mu opět začne vysvětlovat, že nebude soupeřit jen s politiky Athén, ale i s jinými vzdělanými politiky jiných národů.
Sokrates zmíní delfský nápis "poznej sám sebe" a jímá se jej vysvětlovat po probrání problému jak o sebe pečovat. Nemáme pečovat o své věci, nýbrž o sebe. Tak jako je prsten věcí ruky, tak je tělo věcí duše. Kdo poznává tělo, nepoznává sám sebe, nýbrž jenom své věci. Máme tedy pečovat o duši. Sokrates vysvětluje, že pokud se někdo zamiloval do Alkibiadova těla, nezamiloval se do něj, ale jen to toho, co mu patři. Sokrates však miluje jeho duši a tedy i samého Alkibiada.
Pak je vysvětlen princip starání se o sebe. Duše, aby "kvetla", se má stýkat s jinou duší a dívat se na ni tam, kde povstává její zdatnost a moudrost. Aby byla zdatná. Pokud totiž duše něco nemá, nemůže to předat dále. Nemůže tedy vládnout obci.
Tento dialog se liší od ostatních dialogů tím, že nekončí zmatečně, ale snaží se vytyčit ideje Sokratovy filozofie, a je koncipován jako důkazové pásmo. J.L.Fischer říká, že je to tím, protože Platón tento dialog psal po nedávné smrti Sokratově a několika letech Alkibiadovy smrti. Proto zde také jasně vyniká Sokratova filozofie bez obalu.
Autor ve své zasmušilosti chce ukázat, jaké vlastně bylo Sokratovo učení. Že nebylo špatné, jak si někteří mysleli.
Rozhodl se jasně nahlédnout, jak to Sokrates myslel výrokem "poznej sám sebe". Že nemáme poznávat tělo, ale duši a také jak o ni pečovat.
Myslím, že také chtěl, aby Sokratovo daimonium bylo očištěno. To, že Sokratovi nedovolilo se k Alkibiadovi přiblížit do dvaceti let, a pak mu dovolilo jej učit, ukazuje, že nebylo špatné. Sokrates musel nechat Alkibiada dospět k takovému stádiu, aby ho chlapec pochopil a mohl s ním rozmlouvat. Nesměl být příliš mladý, aby ještě nebyl rozumný, ale směl být již příliš starý, aby měl čas se ještě učit a "poznat sám sebe". Sokrates to i sám říká, že Alkibiadés je v nejlepších letech, aby o sebe mohl začít pečovat.
Co se týká přátelství, Sokrates říká, že mezi mužem a ženou není přátelství, protože se neshodnou ve věcech ženských a ve věcech mužských. Alkibiadés to popírá. Ale Sokrates si stojí za svým. Je to však mylné, protože v přátelství nejde o toto, ale o shodu v mezilidských vztazích. Byl to jen Sokratův chyták, takzvaná "léčka Sokratovy eristiky".

Tento dialog se mi líbil, ale čekala jsem více vtipu, protože zde vystupuje mladý Alkibiadés, který je proslulý svým zábavným vpádem do Symposia.
Pokud jde o osobu Alkibiada, je pro mě spjat spíše jako milovník Sokrata, což Platón napsal v Symposiu. Udivilo mě proto, když Sokrates Alkibiadovi projevoval věčnou lásku jeho duši a pak v Symposiu jej najednou odmítá.

"...já jediný jsem byl zamilován do tebe, kdežto ti ostatní do toho, co jest tvé; to tvé však ztrácí svou svěžest, ale ty sám počínáš kvésti. A nyní, nedáš-li se zkaziti od athénského lidu a nestaneš-li se ošklivějším, jistě tě neopustím."

Jinak mi Alkibiadés přišel jako nechápavý hlupák a ješita. Vychvaluje se, říká jak je vzdělaný, ale neumí odvodit slova. Dělá, že si nemůže rozpomenout. Sokrates mu ale trpělivě radí a přivádí ho k nahlédnutí na vlastní skutečnost. V závěru Alkibiadovi dochází, že je otrokem nevědomosti a hodlá se u Sokrata učit. I zde je náznak Sokratovy trpělivosti a také vlídnosti k Alkibiadovi.

"Sókr.: Nuže, nemáme, příteli, unikati otrockosti? - Alk.: Co nejvíce, Sókrate. - Sókr.: A pozoruješ, v jaké stavu jsi nyní? V tom, který sluší svobodnému, či ne? - Alk.: Zdá se mi, že to až příliš dobře pozoruji. - Sokr.: Nuže, víš, jak unikneš z tohoto svého nynějšího stavu? Nechci ho ani jmenovat, když jde o muže tak krásného. - Alk.: Zajisté. - Sokr.: Jak? - Alk.: Budeš-li ty chtít, Sókrate? - Sokr.: To jsi neřekl dobře, Alkibiade. - Alk.: Nuže, jak to mám říci? - Sókr.: Bude-li bůh chtít."