Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Faidón vypravuje Echekratovi onen den, kdy Sókratés vypil ve vězení jed. Echekrates chce vylíčit dopodrobna, co všechno Sókratés řekl a co se dělo (kromě Faidóna byli u Sókrata i Apollodoros, Kritobulos a jeho otec, Hermogenes, Epigenes, Aischines, Antisthenes, Ktesippos z Paianie, Menexenos, Simmias z Théb, Kebes, Faidondes, Eukleides z Megar, Terpsion a ještě další; Platón byl nemocen).

V rozhovoru (nebo spíš monologu Faidóna) se řeší, proč psal Sókratés ve vězení básně, proč se těšit na smrt, nesmrtelnost duše (což je hlavním tématem), vztah duše k tělu a naopak, že vše vlastně probíhá v kruhu, protiklady, jak by se měli filozofové chovat...

Zaujalo mě několik pasáží, které budu citovat a komentovat.

...Myslíme něco slovem smrt? (Sókratés)
Ovšemže, odpověděl hned Simmias.
Snad něco jiného než odloučení duše od těla? A býti mrtev, že znamená to, že tělo, odloučeno od duše, se dostane zvlášť samo o sobě a zvlášť je sama o sobě duše odloučena od těla? Jest snad smrt něco jiného než to? (Sokrates)
Ne, právě toto.

Z toho vyplývá, že v nenarozeném stavu jsme vlastně mrtví, protože duše není v těle. Teprve při narození duše "vpadá" do těla, neboť duše je ve světě idejí, kde poznává. Při porodu zapomíná a během života se zase rozpomíná. Toto je uvedeno v citaci:

...Nuže jestli nabyvše ho před narozením, při narození jsme je ztratili, ale později při vnímání počitků o těch věcech znova nabýváme oněch vědomostí, které jsme měli kdysi již dříve, zdali pak neznamená to, čemu říkáme učení, znova nabývati vlastního vědění? A kdybychom tomu říkali vzpomínati si, snad bychom to nazývali správně?

U teorie opačné vzniká z opačného mě napadlo, jak to je asi u světla a tmy?

...Tak například, když se něco zvětšuje, není-li nutno, že se to stává větším z toho, co dříve bylo menší?

Jak může být světlá tma nebo tmavé světlo? A když rozsvítíme, je tento přechod o to rychlejší.

...kdykoli přichází vědění jistým způsobem, že to je vzpomínání? Mám na mysli asi tento způsob: kdykoli někdo něco buď uvidí nebo uslyší nebo nějakým jiným smyslem pojme a při tom pozná nejen onu věc, nýbrž mu vstoupí na mysl i něco různého, co není předmětem téhož poznatku, nýbrž jiného, zdali pak tomu právem neříkáme, že si na to, co pojal do mysli, vzpomněl?

Díky tomu jsem si vzpomněla na J.A.Rimbauda a jeho Opilý koráb, kde je toto vzpomínání nazváno synestézií, což je prolínání smyslových požitků. Je to tedy rozpomínání nebo prolínání?

...Mysleme si tedy dva druhy věcí, jeden viditelný, druhý neviditelný; chceš? (Sókratés)
Ano, mysleme si. (Kebes)
A ten neviditelný, že je stále stejný, viditelný však není nikdy stejný. (Sókratés)

Jak to, že můžeme porovnávat viditelné s neviditelným, když to neviditelné nevidíme? Můžeme si to tedy myslet. Ale jak si můžeme myslet neviditelné, když jsme to předtím neměli ve smyslech? A jak tedy vůbec víme, že to neviditelné je neměnné?

Dále mám námitku: rozum i duše se přece mění. Dejme tomu, že když bylo Sókratovi osm let, neprohlašoval, že ví, že nic neví. Na to přišel s postupem věku. Tudíž s postupem věku se změnila duše i rozum. A pokud ne duše, tak aspoň rozum. Neboť rozumem chápeme. Malé dítě nechápe, jak co dopodrobna funguje, ale když je starší, pochopí to. Je to jako číst Malého prince od Exupéryho v osmi a ve dvaceti letech. V osmi nevidíme to, co vidíme ve dvaceti. Náš rozum se tedy změnil a není neměnný. Měl by být v tom případě hmotný a viditelný?

...Že duše každého člověka při citu silné slasti nebo nelibosti, něčím způsobené, zároveň je nucena souditi, že při čem nejvíce zakouší takové city, že to je nejskutečnější a nejpravdivější, ačkoliv tomu tak není. Při tom jde nejvíce o věci viditelné; či ne?... Že každá slast i nelibost jakoby měla hřeb a tím přibíjí duši k tělu a připíná a činí tělesnou, takže se domnívá, že to je pravdivé, cokoli i tělo prohlašuje za pravdivé... (Sókratés)

Slast je podle mě nehmotná, tudíž neviditelná, avšak je cítěná tělem, ale nezachytitelná. V Hádu pociťuje duše "slast", ale jak duše ví, že to je slast, když ji ještě neprožila. Mohla ji prožít skrze tělo, ale to je hmotné, tudíž lživé. Takže co když nakonec duše vlastně nic neprožívá? Nebo prožívá něco jiného, než slast?

...Je to po této stránce, pravil Simmias, že by bylo možno pronésti touž myšlenku také o harmonii i o lyře a strunách, že totiž harmonie u naladěné lyry je něco neviditelného, nehmotného, překrásného a božského, ale lyra sama a struny jsou tělesa a věci hmotné, složené, zemité a příbuzné s tím, co je smrtelné. Mysleme si tedy, že někdo buď rozbije lyru nebo přeřízne a přetrhne struny, a že by tu někdo tvrdil podle téhož soudu jako ty, že ona harmonie nutně ještě trvá a nezanikla. Vždyť by patrně nebylo nijak možno, aby lyra ještě trvala postrhání strun a aby trvaly struny, když jsou smrtelné přirozenosti, avšak harmonie aby zanikla, jež je stejné přirozenosti a sourodá s tím, co je božské a nesmrtelné, a aby zanikla dříve než věc smrtelná.
...harmonie je věc složená, duše pak že je jakási harmonie skládající se ze stavů napjatých po těle... (Sókratés)

Lyra je věc hmotná, tedy složená a smrtelná. Harmonie je věc nehmotná, nehmatatelná, tedy jednoduchá. Je však hmatatelná smysly, tedy by měla být lživá a duše by si ji neměla připouštět, neboť to, co je vnímáno smysly, ne rozumem, je klamné. Dále: i když je lyra věc hmotná, musel ji někdo vymyslet. Zde se objevuje idea lyry, a to je věc nehmatatelná a nehmotná.
Navíc si Sókratés protiřečí:

"Nuže pozoruj, Kebete, zdali nám ze všeho, co bylo řečeno, vychází tohle, že duše je zcela podobna božskému, nesmrtelnému, rozumovému, jednoduchému a nerozbornému, tomu, co je neustále v témž stavu a stejné samo se sebou, kdež to tělo zase že je zcela podobno lidskému, smrtelnému, složitému, nerozumnému a rozbornému, tomu, co nikdy není samo se sebou. Můžeme snad, milý Kebete, říci něco jiného proti tomuto, že tomu v jistém smyslu tak není? (Sókratés)

Na jedné straně tvrdí, že duše je jednoduchá, na straně druhé, že duše je složená. Je tedy duše podobna harmonii? Když obě jsou božské, měly by být jednoduché a nesložené, ale harmonie je věc složená a duše je přirovnána k harmonii.

Ba spíše snad, Simmio, podle správného úsudku žádná duše nebude účastna špatnosti, ač jestliže jest harmonií; vždyť přece harmonie, když je dokonale právě tímto, harmonií, nikdy by nemohla být účastna neharmoničnosti. (Sókratés)

Jenže harmonie je závislá na strunách lyry. Podle toho, jak se naladí struny lyry, je harmonie krásná a čistá. Je tedy duše závislá na tělu? Podle toho, jak ji tělo ovládá, je duše krásná a čistá?
To je v naprostém rozporu s předchozím. Jenže tento rozpor vyplývá z řeči samotného Sókrata. Dále jsem si všimla, že Sókratés, ač nenápadně, vnucuje své názory těm, kdo s ním hovoří. Jsou nuceni vždy říci ano, nebo ne ve tvaru podobá se, je nutno nebo nesouhlasí atp., aniž by jakkoli argumentovali, protože Sókratés postaví otázku tak, aby z ní nebylo úniku. To se mi moc nelíbí, protože Sókratés nenápadně dovede všechny tam, kam chce on. A nikdo si nevšimne, že si protiřečí.