Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dialog Faidros začíná setkáním Sókrata a Faidra, který se vrací s Lysiovou řečí o lásce. Faidros Lysia velmi vychvaluje, vyzdvihuje jeho řečnické schopnosti, což Sókrata zaujme natolik, že svého společníka požádá, aby mu řeč při procházce přečetl. Lysius ve své řeči tvrdí, že člověk by měl dávat přednost nemilujícímu před milujícím. Ukazuje rozdíly mezi lidmi zamilovanými a nezamilovanými, které jednoznačně hovoří pro citově chladné jedince. Především upozorňuje na nerozumné chování zamilovaných.

Faidros očekává, že Sókratés bude z Lysiovy řeči nadšen minimálně stejně tak jako on sám, ten však řeči vytkne spoustu kompozičních nedostatků, například to, že Lysius neustále omílá dokola to samé, jen tomu dává pokaždé trochu jinou formu. Aby Sókratés přesvědčil Faidra o své pravdě, přednese vlastní řeč na stejné téma, která stejně jako řeč Lysiova uráží boha Érota. Aby si myslitel boha opět naklonil, vymyslí novou řeč, která jej naopak vychvaluje. Tvrdí, že nadšení pramenící z lásky není zlem, nýbrž naopak darem od boha, který nám dává spoustu dobrého.

V další části své řeči se Sókratés dostává k problému poznání. Nechává lásku vystupovat v různých jevech, které směřují k jediné pravdě, nepodmíněné lásce, dosahující pravdivého poznání. Podnětem k těmto úvahám je tělesná láska, která je s filosofií v přátelství i v nepřátelství. V přátelství s filosofií je tehdy, když se stává podnětem k hledání krásy jako takové, tedy k filosofování. V nepřátelství je s ní tehdy, když se spokojuje sama se sebou, ochromuje chuť do filosofování a zakrývá pravdu bytí. To je dokázáno na metafoře vozataje řídícího dva koně. Jeden z koní je poslušný, vedoucí duši k nadsmyslovému bytí; druhý je naopak neposlušný, svádějící duši k tělesným požitkům. Pokud vozataj neposlušného koně nedokáže odvládnout, pyká za to celá duše tím, že padne k zemi a vtělí se do člověka. Duše tak zapomíná na krásný svět idejí, ve kterém předtím žila a ke kterým se chtěla přiblížit. Poznání je rozpomínání na tento svět.

V další části dialogu se Platón ústy Sókrata věnuje rétorice - pokouší se stanovit pravidla řečnického umění. Považuje sice za důležitou znalost techniky přednesu, ale není pro něj tím nejzákladnějším. Primární znalostí rétora má být znalost lidské duše, jež mu poskytne schopnost odhadnout účastníky diskuse a dané situace tak, aby zvolil tu nejsprávnější cestu k cíli. Aby mohl rétor poznat podstatu lidské duše, musí nahlédnout do říše idejí, která je předobrazem pozemského světa.

Dalším předpokladem dobrého rétora je znalost pravdy. Pravdu je třeba znát, aby se řečníkova řeč neminula účinkem. Dobrý řečník sice není ten, kdo říká jen pravdu, ale ten, kdo dokáže své posluchače účinně klamat, k čemuž potřebuje mít schopnost rozlišit pravdu od nepravdy. Platón tedy staví rétoriku velmi vysoko, výše než umění, na něž má velmi nejednoznačný názor. Tvrdí, že například malíř, jenž maluje obraz, pouze kopíruje tento svět, který sám je kopií světa idejí. Umělec tedy podle něj nemůže postihnout krásu samu o sobě.