Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

To, co dialogy sjednocuje, je snaha definovat krásno. Faidra můžeme rozdělit na jedenáct kapitol:

1) Úvod

Sókratés a Faidros se setkávají. Faidros jde od Lysia a nese jeho řeč o lásce, kterou chce Sókratés samozřejmě slyšet. Zde není nic, co by mě zarazilo, nadchlo, pobouřilo nebo nutilo k uvážení.

2) 1. část

Řeč Lysia o lásce, jíž Faidros předčítá Sókratovi. Její začátek zní: "Jaký je můj zájem, víš, a slyšel jsi také, že jsem toho názoru, že nám jeho uskutečnění prospěje. Myslím, že nebudu mít se svou žádostí neúspěch jen proto, že nejsem do tebe zamilován. Neboť jakmile zamilované přejde touha, jímá je lítost nad tím, kolik dobrého snad udělali, kdežto u ostatních lidí vůbec nepřichází čas, v němž by měnili své smýšlení. Konají dobro podle svých sil, jak jim nejlépe jejich osobní zájmy dovolují, a to dobrovolně, a nikoli pod tlakem nějaké nutnosti."
Proč by měl mít neúspěch, když ten, komu je tato řeč napsána, bude nejspíše jeho přítel? Pokud zamilované přejde touha a jímá je lítost, tak to snad není láska, ale jen touha. Takže ani nejsou zamilovaní. Konat dobro, jak mi mé zájmy povolují? Nikoli pod tlakem nějaké nutnosti? Když mi matka či otec řeknou, že to není dobré nebo že to dobré je, tak to podle toho neudělám, nebo udělám. A přitom to nemusí být z mého zájmu. Jenže to taky neznamená, že je to nutnost. Ale podle mého subjektivního mínění bych řekla, že poslouchat rodiče nutností je.

"Zamilovaní uvažují, co ze svých záležitostí zařídili kvůli lásce špatně a jaká vykonali dobrodiní; když k tomu připočtou své soužení, dospějí k závěru, že se už dávno předmětům své lásky odvděčili." (to ale není nutně pravda) "...Nadto je snadné poznat, zda mluví zamilovaní pravdu a zda se proto sluší si jich velice vážit, když říkají, že mají nejradši ty, které milují, a že jsou hotovi zavděčovat se jim slovy i činy, i kdyby se tím s ostatními lidmi znepřátelili - protože si nejvíce váží těch, do nichž se zamilují později, a je jasné, že budou se svými dřívějšími milenci jednat špatně, budou-li si to pozdější milenci přát."
Zdá se mi, že z toho nevyplývá, jak poznáme, že milující říká pravdu, či nikoli. Vždyť to může říci i člověk nezamilovaný. A dále: proč by si někdo přál, ať milující jedná proti svým dřívějším miláčkům. Přijde mi to nelogické.

"... sami přiznávají, že jsou spíše pomatení nežli rozumní a že vědí, že smýšlejí špatně, ale nedovedou se ovládnout."
Ten rozum tam je, sice v menší míře, ale je, když dovedou posoudit, že to, jak smýšlejí, je špatné; ale nechápu, že se nedovedou ovládnout, filozof by se měl ovládat, i když je zamilovaný, nebo ne?

"Proto také brání stykům své milované bytosti s jinými lidmi, neboť se obávají, aby je nepřekonali ti, kdo mají majetek, nebo aby ve styku s milovanou osobou nebyli lepší ti, kdo jsou lépe vychováni; tak hlídají sílu každého, kdo má nějakou jinou přednost. Tím, že tě přemluví, aby ses s takovými lidmi znepřátelil, zbaví tě přátel veškerých."
Kdyby milujícího překonal někdo, kdo má majetek, pak by mu muselo nutně dojít, že miláček není poctivý a spíš se zajímá o bohatství hmotné, než o bohatství duše. A pokud brání milovaný svému miláčku, aby se stýkal se svými přáteli, nutně musí dojít zase miláčkovi, že milovník je žárlivý. Což není moc hezká vlastnost.

"Jestliže se mi podvolíš, nejenže ti nejprve posloužím pro tvou přítomnou rozkoš, ale přinesu ti užitek i v budoucnu..." (Není tohle nabídka k tělesnému styku?) "Když člověk pořádá hostinu, nemá zvát své přátele, nýbrž lidi, kteří ho o to prosí a kteří potřebují nasytit. Ti ho potom budou mít rádi a budou ho doprovázet, budou přicházet k jeho dveřím a budou se velice radovat, budou mu náležitě vděčni a budou se modlit, aby se mu dostalo mnoho dobrého. Je přece správné zavděčovat se nejvíce nikoli těm, kdo se toho velice domáhají, nýbrž těm, kdo dovedou být nejvděčnější, nejen tedy těm, kdo milují, nýbrž těm, kdo si toho zaslouží; nikoli těm, kdo se těší z tvého mládí, nýbrž těm, kdo ti dají podíl na svém majetku, až budeš stár; ani těm, kdo se po skutku budou chlubit jiným lidem, nýbrž těm, kdo zachovají ze studu mlčení vůči všem; nikoli těm, jejichž horlivost má krátké trvání, nýbrž těm, kdo ti zůstanou přáteli po celý život beze změny..."
Začátek citace uvádí, že nemám zvát přátele, ale konec říká: kdo ti zůstanou přáteli po celý život. Takže je pozvu jen jednou, a to když ještě mými přáteli nejsou a potřebují nasytit. Pak už je ale pozvat nemůžu, poněvadž jsou mými přáteli, i kdyby to potřebovali. Také mám pozvat ty, kdo se o to prosí, ale ne ty, kdo se o to domáhají.

3) 2. část - Řeč Sókrata o lásce

"Touha, která převládne bez rozumné myšlenky směřující k tomu, co je správné, která vede k rozkoši z krásy a která pod vlivem příbuzných tuh po tělesné kráse mohutně sílí, až získá převahu, od samotné té síly obdržela jméno a nazývá se láskou."
Tato věta mě zaujala a zdá se mi velmi překrásná jak formováním, smyslem i výběrem slov. Několikrát jsem si ji přečetla a nenarazila jsem na to, že by představovala jiný smysl, nežli má mít.

"Pokud tedy milenec miluje, je škodlivý a protivný; když však přestane milovat, stává se pro další dobu nevěrným, pro tu dobu, pro kterou mnoho nasliboval s velikými přísahami a prosbami; v naději na dobrý výsledek jen stěží udržuje styky, které jsou mu v té době již trapné. Přichází však čas, kdy je třeba sliby plnit, a tu on přejde k jinému vládci a předáku, totiž k rozumu a umírněnosti místo lásky a šílení, změní se, aniž to miláček zpozoruje."
Tímto snad říká, že je tedy lepší milovat nezamilovaného. Tudíž to samé co Lysius. (A pokud zamilovaný, jak už jsem uvedla výše, přestane milovat, není to láska.) Toto uvádí přímo zde:
"...neměl asi prokazovat přízeň člověku zamilovanému a tedy nutně nerozumnému, nýbrž daleko spíše nemilujícímu a rozumnému. Jestliže tak neučinil, pak se nutně oddal člověku nevěrnému, nevlídnému, žárlivému, nepříjemnému, škodlivému pro majetek, škodlivému pro udržování jeho těla a daleko nejvíce škodlivému pro výchovu duše..."

4) Palinadia - Sókratovo odvolání minulé řeči

"Jestliže je Éros bůh či láska něco božského (a to ovšem je), pak nemůže být žádným zlem; v obou řečech, které o ní byly předneseny, je však za zlo pokládána a tím se tedy obě řeči proti lásce prohřešily..."

5) 3. část - Velká řeč Sókratova o lásce na filozofickém základě

Mluví v ní o čtyřech druzích poblouznění, nadšení nebo také šílenství (věštecké, mystéria, múzické a milostné). Dále o duši a její nesmrtelnosti, o okřídleném spřežení (duše rozdělena na tří části, vozataj, řídí dva koně - jeden dobrý a krásný, druhý špatný a nepěkný), o tom, jakým systémem se vtěluje duše...

"Zrak je totiž nejbystřejší z našich smyslů, ale moudrost jím nevidíme; kdyby existoval nějaký takový její zářivý obraz, nebo i jiných milování hodných věcí, který bychom mohli vnímat zrakem, byl by pramenem nepředstavitelných lásek. Jen kráse však se dostalo toho údělu, že je ze všech skutečností nejzřetelnější a nejlíbeznější."
Jakpak je to možné, když smysly jsou klamné a neměli bychom je brát na vědomí? Co když je to jen klam a žádnou krásu nevidíme? A navíc: každý si představuje jinou krásu.

6) Teoretická vsuvka

Pojednává o tom, jak má být správně vytvořena řeč.

7) Vsuvka poetická

Sókratés vypráví mýtus o cikádách.

8) 4. část - V čem spočívá krása přednášené a napsané řeči

Řeč má mít základ na pravdě, ne na mínění.

"Sparťané říkají, že řečnictví bez pravdy pravým uměním není a nikdy nebude."
"Ty jsi neslyšel ani o učebnicích řečnického umění od Nestora a Odyssea, které napsali ve volných chvílích před Trójou? Nevíš nic o učebnicích Palamédových?" (Sókrates)
"Při Diovi, nevím nic o Nestorově učebnici, ledaže děláš nějakého Nestora z Gorgia, či z Thrasymacha a Theodóra Odyssea." (Faidros)
"...A neznáme snad elejského Palaméda, který podle pravidel řečnictví dokazuje, že se posluchačům jeví totéž jednou stejným a podruhé nestejným, jednou zase jako jednotlivost, podruhé jako množství, jednou zase jako věcně hybná a podruhé jako věc, která se pohybuje?" (Sokrates)
"Ovšemže známe." (Faidros)
Tak zná Palamédovy spisy, nebo ne? Jednou ne a jednou ano.

9) 5. část - Ústní podání je důležitější než písmo

To vyplývá z pověsti, kterou vypráví Sókrates:
"...Kdo se mu naučí, přestanou si cvičit paměť a tím budou zapomínat, neboť spoléhajíce na písmo nebudou se rozpomínat sami od sebe zevnitř, nýbrž jen zjevně, podle cizích znaků; našel jsi tedy prostředek k upamatování, ale nikoli pro paměť. Poskytuješ svým žákům jen zdání moudrosti, ale nikoli moudrost pravou...."

10)

Vzkaz Lysiovi: "Jestliže někdo z nich sepsal ta věci věda, v čem je pravda, dovede jim pomáhat tím, že se podrobí zkoumání toho, o čem psal, a je svým přednesem sám s to dokázat cenu věcí napsaných, pak mu nemá být přikládán název podle obsahu jeho spisů, nýbrž podle toho, čemu se v nich skutečně věnoval."

Vzkaz Isokratovi: "Nebylo by nic divného, kdyby s postupem svého věku v tom oboru řečí, jimiž se nyní zabývá, vynikl nade všechny, kdo se kdy o nějaké řeči pokoušeli, jako nad malé děti, pokud ovšem se s tím nespokojí a dá se svou božskou horlivostí k větším věcem. Rozum toho muže má, příteli, od přírody náklonnost k filozofii. To tedy vyřizuji od zdejších bohů já svému miláčkovi Isokratovi. Ty pak vyřiď to druhé svému miláčku Lysiovi." (Sókrates)

11)

Modlitba k Pánovi: "Milý Pane a ostatní bohové tohoto místa, dejte mi, abych se stal krásný ve svém nitru a můj zevnějšek nechť je s mým nitrem v přátelském souladu. Za boháče ať považuji moudrého a zlata ať mám tolik, kolik by unesl nebo uvezl jen člověk skromný."
"Máme si přát ještě něco jiného, Faidre? Mně totiž tato modlitba stačí." (Sókrates)
"Modli se o to i za mne, neboť věci přátel jsou společné." (Faidros)
Člověk skromný si nevezme mnoho a zlato je moudrost. Proč si přát málo?