Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sokrates se setkává s učeným Hippiem, jenž přichází do Athén jako vyslanec a povídá Sokratovi, jak to chodí s jeho soukromým i veřejným životem. Poté naváží na slavné mudrce, jako byli Pittakos nebo Biás. O těch Hippias řekne, že v jeho době by byli k posměchu, neboť znali nejvíce ve své době, ale Hippiova doba pokročila a dovede spojit veřejný a soukromý život, což mudrci neuměli. Hippias se pak chvástá, jaké vydělává peníze za učení moudrosti, ale že Lakedaimonu nevydělal nikdy nic. To Sokratovi nedá a ptá se, proč to tak je. Nakonec se ukáže, že se tam za vyučování vůbec neplatí.
Pak Sokrates do dialogu "zapojí třetí osobu", která se ptá na to, co je to krása? Osoba je velmi vtíravá, neurvalá a nespokojí se jen tak s nějakou odpovědí. Tou osobou je zřejmě sám Sokrates. Osobu si vymyslel, aby mohl Hippia škádlit jeho nevědomostí, protože hned ze začátku je Hippias chvástavý, ješitný a myslí si, že je nejmoudřejší. Což mu Sokrates následně vyvrátí.
Sokrates zde vystupuje jako prostoduchý člověk, který se chce nechat poučit od moudrého Hippia, ale různými otázkami a námitkami jej dostává do úzkých. Hippiův první argument, že krásno je krásná dívka, je rozbit Sokratovým přirovnáním krásné dívky k bohyni, takže dívka je vlastně ošklivá. Špatně Hippias pochodí, i když definuje krásno jako zlato; bohatství, zdraví a pocty; užitečnost; nebo libost vznikající skrze sluch a zrak. Nakonec Hippias vysloví, že krásné je řečnění na veřejných shromážděních. Ale to se Sokrates podiví a řekne: "Jak můžeš poznat," řekne mi, "zda je jakákoli řeč krásná nebo ne, nebo posoudit jakýkoli skutek, když nevíš, co je to krása?"
Předmětem Platónova zkoumání není jen to, co se zdá být krásným a bývá za krásné považováno, ale to, co je opravdu krásné, hledá krásno samo o sobě a jeho podstatu. Toto krásno však nehledá v "našem" světě, nýbrž ve světě idejí, jež jsou neměnné a věčné.
Duše totiž ideje poznala před vstupem do těla, ale zapomněla, proto se musí rozpomenout a hledat tak ideje skrz filozofii.
Platón se snaží přes Sokrata zprostředkovat postup hledání a jeho důležitost.
Tím, že nechává dialog "nedokončený", dává možnost čtenáři, jak se dopídit konce a co to tedy krásno je.
Feocharij Charlampijevič Kessidi píše, že i když Sokrates takto nevyřeší dialog, v podstatě vyřešen je. Člověk totiž má krásno v sobě, ví, co to je, dovede rozlišit, co je krásné a co není, ale nedovede vyjádřit slovy, co to krásno je v podstatě samo o sobě, stejně jako některé jiné věci.

Dialog, ostatně jako většina Platónových spisů, byl zábavný, poutavý a čtivý.
Zarážející a přitom legrační pro mě byla okolnost, že "učenému" Hippiovi nedochází, co po něm Sokrates chce.
Například když se ho Sokrates ptá, kde vydělal nejvíce peněz, musí to z Hippia "tahat jak z chlupaté deky", protože na to, že je řečník, se neumí jasně, stručně a sám vyjádřit.
Nejenže se Hippias naparuje, ale tímto shazuje sám sebe.

"Sokrates: To se tedy snadno naučím a už mě v debatě nikdo neporazí.
Hippias: Nikdo, Sokrate, samozřejmě, protože jinak by moje věda nestála za nic a byla by pro kočku."

A protože se Hippiovi nedaří zodpovědět tak, aby byl Sokrates spokojen, nadává:

"Ale poznávám hned, že je to nějaký pitomec. ... Hodí se lépe, Sokrate, ale já bych se s tím člověkem o takových otázkách nebavil."
"Co to povídáš? Jdi do háje! ..."

Sokrates hledá vlastně podstatu krásných věcí-krásu - to, co dělá věci krásnými, což Hippias pochopí skoro v polovině dialogu:

"...Zdá se mi totiž, že hledáš pro svou odpověď takovou krásu, která se nikdy, nikde a nikomu nebude jevit jako ošklivá."

Ale stejně odpoví směšně, takže se zdá, že tu podstatu nepochopil. Vyniká takto jeho hloupost a majetnost, když odpoví, že pro člověka je nejkrásnější, když je "bohat, zdráv a těší se mezi Řeky úctě".