Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

NÁMĚT:

Námětem Platónova dialogu Ión je problematika vztahu básnictví a vědy. Pochází z doby, kdy se Platón domníval, že se nadobro rozešel s básnictvím (než se stal filosofem, chtěl se stát básníkem; jakmile ale na jedné soutěži tragických básníků uslyšel mluvit Sókrata, spálil údajně všechny básně a stal se jeho žákem).

OBSAH:

V dialogu Ión se Sókratés setkává s rapsódem Iónem (přednašečem básní z povolání) z Efesu, který přišel do Athén po vítězství na slavnosti boha Asklépia. Ión je dle svých slov nejlepším rapsódem v Řecku, jenž se orientuje hlavně na Homérovu tvorbu. Chlubí se tím, že nikdo neumí Homéra přednést a vyšperkovat lépe nežli on. Sókratés po Iónovi chce, aby mu vyložil podstatu svého umění, ale ukáže se, že ji nezná.

Na začátku dialogu se Sókratés s Iónem shodnou na tom, že nejlepším rapsódem není ten, který mechanicky opakuje slova básníka, ale ten, který zároveň chápe jejich smysl. Následně se Sókratés Ióna ptá, zda je znalcem jen Homéra, nebo jestli se vyzná i v ostatních slavných řeckých básnících. Ión odpovídá, že dobře zná pouze Homéra, protože se mu to zdá dostačující. Říká, že všichni básníci mluví v podstatě o tom samém, jen Homér o tom mluví nejlépe - myslí si, že stačí znát pouze Homéra, aby byl nejlepším rapsódem, protože Homér básní nejlépe.
Sókratés odvětí, jak může Ión vědět, že Homér je nejlepším básníkem, když nezná básně jiných autorů. Vyvozuje, že Ión musí být znalcem všech básníků, protože jak jinak by mohl poznat, že Homér básní ze všech nejlépe? Tak mluví Sókratés o problematice komplexnosti, která platí pro všechna vědění - pouze ten, jenž zná všechny autory a všechna jejich díla, může říci, které z nich je nejlepší a které z nich je nejhorší.

Ión se Sókratem sice souhlasí, ale je stále přesvědčen, že o Homérovi umí mluvit nejlépe. Sókratés Iónovi vysvětluje, že básníci nebásní sami za sebe, ale že jejich prostřednictvím promlouvá bůh, proto jsou básně božskými výtvory a proto básník není schopen napsat báseň, dokud ho nepolíbí múza. Jako důkaz podává případ jednoho podprůměrného básníka, jehož jedna báseň se stala všeobecně oslavovanou. Tak dojdou diskutující k tomu, že rapsódi jsou vlastně tlumočníky tlumočníků, protože tlumočí to, co napsali básníci, a ti zase píší to, co jim vnukli bohové.

Dále se Sókratés Ióna ptá, zda je při svém přednesu zcela při smyslech, nebo jestli se identifikuje s příběhem a přenáší se tam, kde se příběh odehrává. Ión přiznává, že pro něj platí druhá možnost a dodává, že to samé prožívají jeho diváci, když jim cituje Homérovy básně. Tento přenos Sókratés přirovnává k magnetickému kameni, který svou silou dokáže nejen přitáhnout kovový prsten, ale dokonce mu umí předat své schopnosti, takže za kamenem se může vytvořit celý řetězec zmagnetizovaných prstenů. V přeneseném slova smyslu je tedy magnetem básník, jenž předává boží výtvor rapsódům, kteří je zase předávají divákům.

I přes rozličné argumenty není Ión stále přesvědčen o pravdivosti Sókratových slov. Sókratés tedy chce, aby mu rapsód řekl, kterou část Homéra zná doopravdy dobře. Ión odpoví, že zná dobře celého Homéra, a jako důkaz zarecituje část o dostihových závodech, o kterou jej Sókratés požádá. Poté se Sókratés Ióna zeptá, kdo pozná, jestli Homér ve svých verších o vozatajství mluví dobře nebo špatně, jestli lékař nebo vozataj. Ión logicky vybírá vozataje. Z těchto tezí Sókratés vyvozuje, že to, co poznáváme lékařstvím, nemůžeme poznat tesařstvím. Z toho Sókratés vyvozuje, že jakmile kdokoli nezná nějaké umění, nemůže dobře poznávat řeči nebo díla tohoto umění. Ión je tedy nucen přiznat, že vozataj pozná lépe než rapsód, jestli Homér mluví ve svých verších o jezdectví dobře, nebo špatně.

Poté Sókratés vyzve Ióna, aby mu vybral věci, které přísluší rapsódovi, tedy kdy bude rapsód nejlepším člověkem k poznání, zda Homér mluví dobře, nebo špatně. Po několika neúspěšných pokusech se dostanou k tomu, že jediný obor, u něhož by byl Ión schopen objektivního posudku, je vojenství. Ión si tedy myslí, že mezi jeho uměním a uměním vojevůdce není žádný rozdíl. Z toho by se dala vyvodit věta, že dobrý rapsód je i dobrý vojevůdce, což však Sókratés odmítne tím, že opačně to rozhodně neplatí. Dobrý vojevůdce není automaticky dobrý rapsód.

Když se po debatě Sókratés Ióna zeptá, proč tedy není vojevůdce, když se ve vojenském řemeslu podle svých slov tak dobře vyzná, snaží se Ión různě vykroutit. Jeho slovy se jen potvrzuje to, že o vojevůdcovství moc neví.

Na závěr rozhovoru vytýká Sókratés Iónovi, že nesplnil, co mu slíbil (tedy že mu ukáže, jakým je odborníkem a znalcem Homéra), ale jen se hloupě vykrucuje. To je Sókratovi důkazem, že Ión není odborník ani znalec, ale že je posedlý boží silou skrze Homérovy básně. Závěrem však Sókratés dodává: "Přiznám ti tedy, Ióne, to krásnější, že jsi totiž jako Homérův interpret bohem nadšen, ale že nejsi znalec."

ZÁVĚR:

Jak jsem již předznamenala na začátku, hlavním dilematem dialogu je to, zda je básnictví věda, či nikoli. Ión se snaží dokázat Sókratovi, že zná Homéra také z pozice odborné nauky, ale nepodaří se mu Sókrata o tom přesvědčit. Podle Sókrata by bylo pěvectví vědou, pokud by existoval pěvec, jenž by znal všechny básníky a všechny jejich básně, tedy kdyby dokázal obsáhnout básnictví jako celek. I tak však básnictví jako celek existuje, což prozrazuje Platón v pasáži, kdy Sókratés říká, že "bůh promluvil a zazpíval skrze nejslabšího básníka úmyslně tu nejkrásnější píseň". Bůh tedy dokáže obsáhnout básnictví v celé jeho šíři, jelikož dokáže určit, která báseň je ta nejkrásnější.