Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sokrates se setkává s Iónem, který přijel z Epidauru, kde se konaly slavnosti Asklépiovy. Na počest boha se také konaly závody rapsódů a dalších umělců.
Ión tvrdí, že umí odborně a nejlépe ze všech lidí mluvit o Homérovi. O ostatních autorech však mluvit tak dobře neumí. Ión se Sokrata ptá, jak je to možné, že umí tak skvěle vyprávět o Homérovi a o ostatních ne. Sokrates se snaží "dostrkat" Ióna k jinému úsudku přemýšlením o tom, jak to tedy vůbec je s jeho nadáním a uměním.
Sokrates mu vysvětlí, že nemůže mluvit odborně a vědecky, protože kdyby to uměl, uměl by také mluvit o všech ostatních básnících, neboť básnictví je jeden celek.
Dále je Iónovi vysvětleno, že k jeho dobrému vyprávění o Homérovi a jeho básních ho "ponouká jakási božská síla". Sokrates dává příklad na kameni z Hérakleje (magnet) - tak jako tento kámen přitahuje železné prsteny a jednotlivé prsteny pak získávají jeho sílu, vážou na sebe další prsteny a může takto vzniknout dlouhý řetězec, tak i Múzy i básnící jako Homér jsou touto silou přitahováni a sami přitahují rapsódy, kteří jejich básně opěvují a ti zase přitahují diváky, kteří mohou tvořit dlouhý řetězec. Všichni dobří básnící tvoří své básně v záchvatu božské inspirace, bez odbornosti a oproštěni od rozumu.
Dále básníci mluví o něčem z řemesla vozatajova, něčem z lékařství a o dalších věcech jiných řemesel. To ale nespočívá ve znalosti řemesel, ale v božím vnuknutí, neboť básnící tlumočí svá díla od bohů. Takže znalectví není to samé, co nadšení bohem.
Tento dialog pochází z Platónova mládí stejně jako Hippias. Autor se zde snaží vyčlenit umění rapsódie jako něco podružného. Rapsódové jsou tlumočníci tlumočníků. Je to jako umění malířské, kdy vznikají napodobeniny napodobenin.
Ovšem pociťovat potřebu umění, a to básnického, pokud básník tvoří bez účasti rozumu, pak ho pokládá za božského člověka, kterého inspiroval bůh nebo Múza. Tohoto básníka pak považuje za prostředníka mezi lidmi a bohy a skrze něj bohové promlouvají.
Platón zde jasně ukazuje, že i když si někdo myslí, že je znalec, že tomu tak nemusí ve skutečnosti být. To dokazuje právě na rapsódovi Iónovi, jenž si myslí, že zná všechna řemesla skrz Homérovy básně. Sokrates mu to samozřejmě logicky dokáže, kdy Ión musí přiznat, že znalec není, nýbrž je "poblázněn Múzou či bohem".

Myslím, že zde autor trochu naráží na Sokratův výrok: "Vědění určuje hodnotu skutku a skutek hodnotu vědění." - i když vyřčen nahlas není. Jde o to, aby Ión pochopil a posoudil své možnosti, vědění i skutky. Což by měl pochopit každý člověk, aby se vyvaroval chybám.

Tento dialog byl velmi čtivý. Sokratova jednoduchá řeč i jeho názory mě nijak nemátly, jak je to například v jiných složitých dialozích.
Platón, ačkoliv umění zavrhuje, sám je umělcem. Jeho dialogy jsou ve formě dramatu a jsou velmi dobře napsané.
Ve srovnání s Hippiem mi přišel Ión rozumnější a více nakloněn Sokratovu učení. I když se zprvu naparuje, nechává se pak navést na správnou cestu.

"...myslím, že bych si zasloužil, aby mě Homérovci ověnčili zlatým věncem."

Takto se posuzuje Ión, ale nakonec, po Sokratově vysvětlení, přiznává, že žádný znalec není a je bohem nadšen:

"Ión: V tom je, Sokrate, veliký rozdíl; je mnohem krásnější platit za člověka bohem nadšeného.
Sokrates: Přiznáme ti tedy, Ióne, to krásnější, že jsi totiž jako Homérův interpret bohem nadšen, ale že nejsi znalec."

Když dialog porovnám s Hippiem a Faidrem, přijde mi, že má Ión větší spád a není tak zdlouhavý jako Faidros a není tak směšný jako Hippias. Avšak zase není tak pestrý jako Faidros. Nemohu tedy určit, který dialog se mi líbil nejvíce. Navíc se v Iónovi a Faidrovi neřeší úplně to samé.