Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Theodor představuje Sokratovi hosta, se kterým započínají rozhovor. Přemýšlí, zda mají pokračovat v probírání filozofa nebo překročí k vysvětlení role politika. Domluví se na politikovi. Tématu se chopí host a za doprovodu otázek mladého Sokrata postupně přicházejí k vysvětlení, jaký má být dobrý vládce a správná ústava.

Podle dělení a přirovnávání umění a řemesel přichází k tomu, že král vládne naukou nařizující místo naukou poznávající. Příklad k vládnutí panovníka je stavebnictví. Na rozdíl od stavby, kdy stavbyvedoucí velí neživým, tak královo vedení připadá k živým (lidem), což je ctnostnější vláda než nad neživými. Dále král nevládne jednotlivci, nýbrž celé skupině. Politika tedy náleží do rodu vlády nad krotkou zvěří ve stádě.

Poté následuje vyprávění mýtu o Kronově vládě, kdy lidé žili jako zvířata, pásla se a vše bylo pod nadvládou bohů. Lidé byli posléze zbavení starajících bohů. Bez vlády se z dobrých lidí dobro postupně vytrácelo. Zvířata dříve krotká se stala dravá a požírala lidi. Proto bohové dali lidem dary v podobě vzdělání, ohně, semene a sazenice. Tím je přiřazen bohu a jeho vládě, který je jako pastýř, větší důraz než vládě politiků, kteří jsou podřízení bohům.

Vláda je dobrovolná nebo násilná. U dobrovolné je umění politické, vláda krále a politika. Uměním násilným je tyranie. Po určení vlády se host a mladý Sokrates zaobírají činnostmi, které se řadí do 8 druhů, to vše nepatří k politickému umění, až poslední 8. druh, což jsou věštci a kněží, je spojen s vládou panovníka (jsou mu přímo odkázáni).

Lidé nemají odporovat zákonům. Pokud ovšem někdo zná lepší zákony než ty dosavadní po svých předcích, a získá souhlas všech, může je nahradit. Jinak by se zákony násilně měnit neměly.

Kniha zakončuje rozvahou nad duší člověka, která je buďto příliš odvážná, nebo ostýchavá. Tak se tyto duše mají smíchávat, aby došlo k rovnosti. Král má být právě mezi ostýchavostí a odvážnosti. Tak panovník spojuje odlišné povahy lidí do společnosti, nad kterou vládne a hlídá, aby se jim dostalo veškerého štěstí.

Platón se prostřednictví dialogu snaží přiblížit politické umění a panovníka či politika samotného. Ke konci své práce představí i formy vlády, které rozdělí na formu dobrou a špatnou.

Panovník vládne nikoliv jednotlivci, ale celé skupině. Nemůže tak zařídit zákony a své rozhodnutí tak, aby pasovalo na všechny lidi. Kromě toho je Platón pro neomezenou vládu panovníka, jenž je obdařen rozumem. Poněvadž zákony jsou nedokonalé v tom, že nepokryjí veškeré chování lidí - jsou strnulé, než panovník může dojít k spravedlivému rozhodnutí.

Mýtem o vládě za doby Kronovy Platón poukazuje, že pokud není nad lidmi pevná ruka nebo nějaká vláda, dochází ke ztrátě morálky a k velkému chaosu. Lidé na rozdíl od bohů nebyli pastýři, kteří dohlíží na lid, ale pouhými pečovateli. Pečují o lid prostřednictvím zákonů, jež zůstávají po předcích. Proto by se neměly měnit, pokud není souhlasu všech.

"Rozdělení monarchie vzniká vláda královská a tyranida, a z vlády několika zase, jak jsme řekli, aristokracie, ústava to blahověstného jména, a oligarchie; a co se týče vlády množství, tehdy jsme ji pokládali za jednoduchou a nazývali demokracií, avšak nyní musíme i tuto pokládat za dvojitou."

Monarchie, dle Platóna, která je doprovázená s dobrými zákony, je nejlepší ze všech forem. Vláda několika, oligarchie, je na střední cestě. Nejhorší vidí právě monarchii, která je se špatnými zákony nejhorší, toť tyranida.

Kritizuje také sofisty, kteří jen napodobují politické umění a také kritice neuniká ani aténská forma vlády. Správná ústava se jen napodobuje. Aristokracie tak vzniká, když je napodobena bohatými. Nedodržováním zákonů a napodobením ústavy je oligarchie.

Platón se snaží o vylíčení povahy krále jako nositele pravé moudrosti určeného k vládě nad lidem bez zákonů. Slučuje různé povahy lidí do jedné velké společnosti, v níž - jeho pravou moudrostí - dochází naprostému naplnění štěstí jeho poddaných.

VLASTNÍ NÁZOR:

Tento dialog mě nebavil. Byl nudný a zdlouhavý a naprosto mě mátlo všelijaké zdvojování a vracení se zpět. Myslím, že není zase tak složitý, ale určitě by šel napsat jednodušeji. Vysvětlování, jaký král má být a jaké má dovednosti, mi přišlo velmi zdlouhavé a nezáživné.

Rozdělovat postupně vše na vedví a tím docházet k tomu, že vláda není činností praktickou, ale poznávací, načež to celé jakoby zpochybní tím, že to opět rozdělí na dvě části. A tak touhle taktikou dochází k vysvětlení a obhájení názoru, proč takový panovník má být. Postup, jak k tomuto docházel, byl zajímavý a originální, to se musí nechat. Čtenáře to nutí dávat pozor a uvědomovat si, jestli je to správně. Jenže po delší době se pozornost vytrácí. Ještěže je zde zakomponována "mytická složka", která čtenáře trochu "odreaguje".

Zvláštní je, jak dokázal přirovnat vládu a vliv krále ke tkalcovství. Bral ho jako hlavní článek, který spojuje různé látky a nitě dohromady a tvoří z toho krásný výtvor, jenž znázorňuje právě tu dobře fungující společnost.

Správná ústava je tou, která z horší obce udělá lepší. Podle mě při samém počátku je vše dobré, když nabízí lepší řešení, než je to dosavadní. Obzvlášť u horší vlády. S čím také souhlasím, je to, že panovník musí být rozumný. Rozumný v tom, že dokáže rozumně uvažovat.

Povšimla jsem si také určitou spojitost s Aristotelovou Politikou, kde hovoří o různých ústavách a říká, že nejlepší vládou je monarchie, pak aristokracie a politeia a nejhorší jsou tyranie, oligarchie a demokracie. Platón se zabývá jen třemi "stavy" polis (= městský stát jako základní ekonomická a politická jednotka), a to nejlepší monarchií, střední oligarchií a nejhorší tyranidou. S monarchií a tyranidou je to u nich stejné, pak se jejich názory rozcházejí.