Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• antiutopický sci-fi román z roku 1953

Hlavní postavou románu je Guy Montag - požárník, jenž nemá na starosti hašení požárů, ale jejich zakládání. Požárníci změnili svoje řemeslo, neboť v blízké budoucnosti se vše vyrábí z nehořlavých materiálů. Nyní se starají o pálení knih, které jsou protizákonné. Každý, kdo je vlastní, oficiálně porušuje zákon, na který požárníci dohlížejí. Bez knih je svět plný bezduchých lidí, posedlých popkulturou. Požárníci bojují proti všem lidem, kteří chtějí vlastnit nebo číst knížky. Ty jsou zdrojem neštěstí, protože svět problematizují.
Guye Montaga vyprovokuje k zásadní změně náhledu na život přátelství se dvěma dalšími protagonisty příběhu - s jeho sousedkou Clarissou a starým profesorem Faberem, kteří oba žijí na okraji společnosti, neboť přemýšlí tvořivě a váží si knih...

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Baronet v Praze roku 2009 (2. vydání tamtéž). Z anglického originálu Fahrenheit 451 přeložili Jarmila Emmerová a Josef Škvorecký. Počet stran: 159. ISBN: 978-80-7384-176-8.

HLAVNÍ POSTAVY A JEJICH CHARAKTERISTIKA:

Montag - ničím zvláštní; žije monotónní život
Mildred - Montagova manželka; nestarostlivá
Clarissa - přemýšlivá, zvědavá, zvláštní; společností odvržená
Beautty - sršící informacemi; přesvědčivý, rázný
Faber - moudrý, stoický

DĚJ:

Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm. Dny utíkaly pomalu, když byl Montag v práci. Život mu proplouval mezi prsty jako voda sítem. Každý den byl stejný. Každý nudný, nezáživný. V práci neměl moc přátel, vlastně ani nikde jinde. Jediný, koho měl, byla jeho manželka. Ale ta byla tím posledním, kdo by se o něj zajímal. Většinu času totiž Mildred trávila koukáním na telestěny. 'Stupidní Rodinka,' říkal si Montag, 'zase ta stupidní Rodinka, kouká se vůbec někdy na něco jiného?' Rodinka byla dokonalým ideálem soužití v dobrých příbuzenských vztazích. Mildred ji hltala. Viděla snad všechny díly, zná všechny jejich trable a strasti. Montag děti neměl, Mildred je nechtěla. Chtěla si "užívat" život, dokud je mladá. A teď jsou tady. Oběma je jim přes třicet let a jediné, co spolu skutečně sdílí, je dům.
Mildred si každý večer nasadila do uší mušličky, pustila si zvuky moře a šla spát. Montag jen koukal do stropu a poslouchal letadla. Pořád létala. Asi bude válka.

Jednoho dne, když šel Montag domů z práce, potkal nějakou mladou dívku. Jmenovala se Clarissa, přistěhovala se. Oslovila jej. Byla docela zvláštní, ale Montag na sobě nedal nic znát. Ptala se ho zvláštně. Prý když si dáte pampelišku pod krk, uvidíte, zda jste zamilovaní, nebo ne. 'Hloupost,' říkal si. I přesto se nad tím později zamyslel.
Další den ji potkal znovu. Byla zase tak šťastná a mluvná. "Všiml jste si, jak jsou dnes billboardy u dálnic už sedmdesát metrů dlouhé? To aby se v té rychlosti dali vůbec přečíst. Lidé jsou zvláštní..."
Clarissa nechodila do školy, učila se doma od dědečka hlavně o přírodě a zvířatech. Jednoho dne se Montaga zeptala na knihy...

Měl to být jen obyčejný výjezd. Ta žena tam zůstala. Proč? Za těch let, co Montag pracuje jako požárník, zažil už tisíce případů, ale tenhle byl jiný. Když už se chystali k pálení, zůstala tam. Uhořela. Pro knihy. Jen pro knihy. Proč? Na tuhle otázku mohlo být možná brzo, a tak to udělal - ukradl knihu. Později jich vzal víc. Jestli se to někdo dozví, všechno se jen v popel obrátí...

Další den nepřišel do práce. Někdo zazvonil. Byl to Beautty, Montagův nadřízený, hlavní požárník. Dozvěděl se to o té knize. V životě každého požárníka nastane tenhle moment. Je jeho povinností knihu do čtyřiadvaceti hodin vrátit.
Když Beautty odešel, Montag začal zběsile v knihách listovat. Nerozuměl jim.
Zavolal svému starému učiteli literatury, který zažil dobu před cenzurou, dobu, kdy domy ještě hořely. I bez jeho pořádného svolení za ním Montag vyrazil a již nastupoval do metra.

Přemýšlel nad Clarissou. Mildred mu řekla, že zemřela, někdo ji měl přejet autem. Pryč s tou myšlenkou, běželo Montagovi v hlavě. Nechtěl si připustit, že ji měl radši než vlastní manželku, kterou snad ani neznal. Žil jako vedle cizí ženy. Několik let. Bez smyslu.

Zaklepal. Starý profesor jménem Faber zvedl hlavu, aby mu viděl do obličeje. Montag doma schoval asi pět knih. Jestliže Beautty ví, že jich má víc a on vrátí jenom jednu, je konec. Faber ho vyslechl. Dal mu malé sluchátko do ucha. Bude mu říkat, jak má postupovat s Beauttym. Jestli tohle stojí za záchranu pár zbylých knih na světě, se ptát nemusejí. Odpověď je jasná - ano.

Další den bylo vše v práci normální. Montag přinesl knihu, Beautty ji odhodil do domácího spalovače.
Za pár minut měli výjezd. Vyjeli tak jako vždycky. Beautty zastavil u Montagova domu.
'Co to má znamenat!?' křičel v duchu Montag.
"Nikdy jsem si o tobě nemyslel, že jsi něčeho takového schopný. No, jak se říká, tichá voda břehy mele. Jsi zatčen."
Montag se naposledy běžel podívat dovnitř. Z okna viděl odjíždějící Mildred. To ona ho prozradila. Neměl tušení, co ho to popadlo. Vzal plamenomet a namířil jej proti Beauttymu. Vzal knihy a utíkal. Kde to stihl, ukryl je svým starým kolegům domů. Jestli se mu povede vymýtit alespoň pár z nich, stálo to za to.

Doběhl k Faberovi. Naposledy se s ním rozloučil. Měl běžet za město k řece. Sledovali ho vrtulníky. Šel několik hodin. Dostal se tam. Vydechl uspokojující dávku diktatury, které se teď navždy zbavil. Nadechl nový pocit svobody. Nakonec je potkal. Poslední intelektuálové, lidé, co si snaží zapamatovat znění a interpretaci knih. Zatím je to jediná možnost, jak jejich moudrost přenést i do dalších generací. Jediná možnost, jak zabránit jejich konci, konci těch nebohých knih...

MYŠLENKA:

Knihy se stanou zakázaným ovocem, ke kterému lidé prakticky nemohou mít přístup. Při porušení zákazu knih budou spáleny a všechna slova a věty, které někdo napsal za účelem něco předat, budou navždy zničeny a zapomenuty. Všechny hodnoty, poznatky a zkušenosti, které člověk za svůj věk nasbíral, přijdou vniveč.

Období, v němž Ray Bradbury 451 stupňů Fahrenheita psal, bylo temné a prosáklé strachem. Do díla Bradbury promítá děs právě z postupné cenzury, kterou mohl vidět kolem sebe, dostávajíc se například i k nám do České republiky.
Avšak hlavní myšlenkou je postupná primitivizace lidských požadavků na jakýkoli konzumní materiál. Z knih se staly zkrácené verze, ze zkrácených verzí se staly výcucy a z výcuců půlstránkové shrnutí děje, které nakonec stejně nikdo nečetl. Většina společnosti se přeorientovala na banální televizní pořady a reality show. Už nerozumí komplexnějším dílům, a tak postupem času zaniknou. Jsou příliš složitá, a kdyby došlo k jejich nepochopení, lidé by si připadali hloupí.

Nekontrolovatelné šílenství v podobě hltání nereálných a umělých životů můžeme vidět v postavě Montagově manželky Mildred. Lidé, jako je ona, se neptají proč, zkrátka žijí v představách skvělé utopie. Lidé jako ona jsou dokonalými občany, dělají přesně to, co jim vláda řekne, poslechnou to, co vláda řekne, stanou se těmi, o kterých vláda sní - nepřemýšlivými jedinci, kteří svou moc mozku a inteligence zaprodají levné a prvoplánové zábavě bez žádné přidané hodnoty nebo vyššího smyslu.

UKÁZKA:

"Té chudince je líp, jestli je mrtvá."
"Ano."
"Takových podivínů není naštěstí moc. Víme, jak je zastavit včas, v zárodku. Bez hřebíků a bez dřeva dům nevystavíš. Když tedy nechceš, aby dům stál, schovej dřevo a hřebíky. Když z politických důvodů nechceš, aby byl člověk nešťastný, neukazuj mu rub i líc otázky, aby se tím netrápil, ukaž mu jenom jednu stránku. Anebo ještě lépe, neukazuj mu žádnou. Nech ho zapomenout, že je na světě něco takového jako válka. A i když je vláda neschopná, tvrdá, z úzkých si pomáhá šroubováním daní, nevadí to, hlavně že o tom lidé nepřemýšlejí. Hlavní je klid, Montagu. Pořádej pro lidi soutěže, ve kterých dostanou cenu za to, že se naučí zpaměti slova populárního šlágru, nebo hlavní města států USA, nebo kolik tun obilí sklidili loni v Iowě. Napěchuj do nich údaje, které nejsou nebezpečné, zahlť je tolika 'fakty', až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že doslova srší informacemi. Potom se jim bude zdát, že myslí, budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou. A budou spokojení, protože fakta tohoto druhu se nemění. Jenom jim nedávat nic tak ošemetného jako filozofii nebo sociologii, aby si uměli dát dohromady dvě a dvě. To je cesta k nespokojenosti. Každý, kdo dovede rozebrat a zase složit telestěnu - a dnes to dokáže většina lidí -, je šťastnější než člověk, který se pokouší s logaritmickým pravítkem vypočítat, změřit nebo dát do rovnic vesmír. Ten nemůžeš změřit nebo dát do rovnice, pokud nechceš, aby se člověk cítil nelidsky osaměle."