Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• cyklus sci-fi povídek z roku 1950
• celá kniha je souborem dvaceti šesti volně navazujících povídek, které popisují postupnou kolonizaci Marsu lidstvem v letech 1999 až 2026

Utopický román je chmurným pohledem do budoucnosti. Lidem se podaří zdolat meziplanetární prostor a dosáhnout Marsu.
Vymírající obyvatelstvo je zatlačeno do hor a výtvory jeho vyspělé kultury jsou vandalsky ničeny pozemskými kolonisty. Mezitím vypukne na Zemi atomová válka, jež veškeré lidstvo vyhubí. Zachrání se pouze dvě rodiny, které tajně uprchnou na opuštěný Mars a stanou se základem nového pokolení.
Podobně jako kdysi Karel Čapek vzal na sebe i Ray Bradbury úkol varovat lidstvo před nebezpečím války.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Baronet v Praze roku 2010 (1. vydání tamtéž). Z anglického originálu The Martian Chronicles přeložila Jarmila Emmerová. Počet stran: 255. ISBN: 978-80-7384-366-3.

DĚJ:

(z náhledu na celek díla s prvky jednotlivých povídek)

Na celé Zemi zavládl tlak, který na vědce a širokou společnost působili vysoce postavení lídři v podobě hrozby možné nastávající atomové války. Lidstvo tedy nemá na vybranou, namísto vyřešení zdejšího konfliktu se snaží utéct.

První expedice se nedařily. Původní obyvatelé-Marťané se s přistávajícími kosmonauty nijak nepárali, zkrátka se jich zbavili. Lidé začali hledat jiné cesty, jiné způsoby, jiná východiska - druhou stranu planety.

U následující posádky, které se na Marsu povedlo přežít několik týdnů a bezpečně se vrátit, vznikla rozepře. Jednoho z kosmonautů - Spencera - přepadl pocit viny. Vytratil se. Našel několik pradávných marťanských knih, naučil se jejich řeč a hltal všechnu moudrost, na kterou přišli. Spočívala v náboženství. Příliš častá lidská otázka "Jaký to má smysl?" zabíjí. Našel oblibu v to žít, neboť to a nic jiného mu nebylo předurčeno. Zavraždil skoro polovinu posádky v domnění, že se pokusí alespoň na chvíli zabránit té otřesné zkáze hrnoucí se i na tak nevinnou a zatím lidstvem neposkvrněnou a zborcenou planetu jako Mars.

Lidská pýcha ale nakonec stejně zvítězila. Na Mars přilétaly starší osamělé páry, rodiny a později i odpovídající úředníci. Na celé planetě již nebyl znám jediný marťanský život. Lidstvo začalo budovat města, sázet stromy, stavět domy.

Jeden starý pár se rozhodne na Mars přistěhovat také. Na Zemi je především tížila smrt jejich mladého syna Toma.
Jednoho večera se dědeček šel podívat dolů do kuchyně. Skrze celou chodbu na něj přes vchodové dveře zíral malý chlapec. Nevěděl, co dělat. Nevěděl, jestli se mu to jenom zdá. Chlapec ho prosil, aby se o něj postaral. To je Tom, říkal si dědeček. Nakonec ho raději odvedla jeho žena do postele. Měla strach. Dědeček však ten večer nechal odemčené dveře. Ráno ho probudil smích linoucí se společně s vůní upečeného koláče z kuchyně. Viděl svou ženu, jak si hraje s Tomem. Ničemu nerozuměl, a tak podlehl emocím. Dělal, jako by vše bylo naprosto normální. Večer se Toma zeptal, kdo je zač. Odběhl. Jeho žena si ničeho zvláštního nevšímala.
Jednoho dne, když se rodina rozhodla jet do města, se Tom ztratil. Dědeček ho šel hledat. Nebyl sám. Viděl ho, jak vešel do nějakého domu, najednou z něj byl někdo jiný, ten někdo večeřel s jinou rodinou. Když Tom vyšel, odchytl ho. Ale on to vlastně nebyl. Přišel za ním otec z jeho druhé rodiny. A pak další. A další otec. Malý Tom se začal proměňovat každou vteřinou na někoho jiného, až nakonec zemřel. Byl to Marťan.

Čas plyne. Mezi lidmi se občas vyskytnou poslední přeživší původní obyvatelé Marsu, ti jsou však tolik k nepoznání díky svým schopnostem hypnózy a telepatie, že se jim nakonec dostane zacházení stejného jako od člověka k člověku - strašného. Čím víc lidé o Marťanech vědí, tím víc vědí, že o nich nic nevědí.

Ve válce na Zemi začíná jít do tuhého. Lidé jsou odvoláni a nuceni k návratu zpět na Zem. K některým se zpráva nedostala, zůstali na Marsu. Jeden z nich je Walter Gripp žijící v odlehlých horách. Pokusí se navázat kontakt přes vysílačku. Ozve se mu nějaká žena. Vezme člun a pokusí se k ní co nejdříve dostat. Když ji však poprvé vidí, lituje. Obtloustlá žena s cukrem kolem úst se za něj chce provdat, žadoní. Walter se otočí a odjíždí pryč.

Jednoho dne, když celá rodina večeřela, se na obloze objevil rudý výbuch. Otec svým synům řekl, aby si co nejrychleji sbalili. Matka připravila jídlo. Všichni nastoupili do lodí a vyjeli. Synové nerozuměli. Nevěděli, kam jedou. Nevěděli proč. Nic. Otec jim řekl, že všechno vysvětlí, teď musí bezpečně dojet. Jeli pár hodin. Schovali se do jeskyně. Otec začal. To, co viděli na obloze, byla Země. Nyní už je konec. Ale tím začíná nová šance pro ně. Je konec s nemravnými a sebedestruktivními hodnotami lidí, které je dovedly jenom ke zkáze. Teď začnou znovu.

MYŠLENKA:

Ray Bradbury v povídkách vyobrazuje určitý strach, který v něm i jeho celé zemi převládal, hlavně spojený s následky druhé světové války - atomové bomby, která dokáže zničit vše, co jí přijde pod ruku. Vše, co člověk vytvořil, zničí za několikrát menší čas. Najdeme zde všechny vlastnosti a emoce, kterými člověk může disponovat a které může pociťovat po objevení něčeho zásadního: nadřazenost, pýcha, nulový respekt, rasismus a xenofobie, radost, motivace anebo i výčitky, provinilost a bezmoc vůči věcem, co již nejdou vrátit zpět a které měly drastické následky.

Na první dojem mohou všechny příběhy působit jako nějaký nesmyslný mix - jdou od hlubokých filozofických myšlenek až po tak zvláštně přihlouplé, jako je kupříkladu povídka o muži, jenž se raději vzdal kontaktu s ohyzdnou ženou jako s posledním přeživším na planetě, aby mohl strávit své poslední dny na Marsu sám. Díky tomu je ale dílo tak výstižné. Lidstvo se jako celek bere příliš vážně, ale když jej rozeberete na menší skupiny a vrstvy lidí, jejich myšlenky a názory mohou být až bizarní, a přesto mají v naší civilizaci místo. Lidstvo není jednotné, nikdy nebylo, a proto zde můžeme vidět, kam až můžou zajít touhy a cíle jedince, které nakonec ovlivní život nejen všech pozemských příslušníků, ale i těch meziplanetárních, a to bez jakéhokoli respektu, úcty a empatie k ostatním.

OSOBNÍ NÁZOR:

Nejvíce mě zaujala autorova kreativita a psychologie postav v jednotlivých povídkách. Desetistránkové náhledy do budoucnosti v sobě ukrývaly příběh, zápletku a myšlenku, jakou by jiní autoři rozprostřeli do dvě stě a více stránkových románů, ale tady vás Bradbury nechá tak trochu osud hrdinů domyslet ve vaší vlastní hlavě.

Dílo vzniklo před více než 70 lety a stále v sobě zachovává problémy současnosti jako rasismus, diskriminaci a postupnou industrializaci společnosti vedoucí k záhubě. Třešničkou na dortu byla poslední povídka, která zachycovala zánik Země jako takové a příběh otce, co chtěl začít znovu. Učil své syny k postupnému převzetí vlády nad Marsem, jako jeden z posledních lidí jeho generace ve vesmíru. Dostali novou šanci se poučit z chyb. Tohle všechno zní jako jedno velké klišé z většiny nových fantasy knih typu Harryho Pottera - jedinec se sebestředně snaží dokázat vše bez pomoci ostatních, ale v Marťanské kronice tomu tak vůbec není. I přes to, jak tenhle zdánlivě "trapný" ego výlev (který v současnosti vidíme všude kolem sebe nejen ve filmu) na první pohled vypadá, má v sobě něco víc, stejně tak jako celá kniha - dobový kontext. Tím Ray Bradbury naprosto vynikal, předběhl svou dobu.