Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Albatros v Praze roku 1978 (1. vydání tamtéž). Text k vydání připravila, vysvětlivky a ediční poznámky napsala Libuše Daňková. Doslov napsal Jaromír Tomeček. Ilustroval Stanislav Lolek. Počet stran: 230.

OBSAH:

Jednou šel revírník Bartoš z hospody a řekl si, že si v lese chvilku zdřímne. Obtěžoval ho komár a zelený skokan. Najednou se probudil, a aby mu doma žena nenadávala, rozhodl se, že se vymluví na jejich vnoučka Pepíka, protože vždycky, když bylo něco pro Pepíka, manželce to nevadilo. Našel tedy v lese liščí noru, v níž byla mláďátka. Podařilo se mu jedno chytit, a tak ho vzal domů vnoučkovi.

Lištička si časem na lidskou společnost zvykla a skamarádila se se zdejším hlídacím psem, jezevčíkem Lapákem. Byla u lidí moc spokojená, ale přece jenom jí jedno vadilo. Byl to malý Pepík, jenž ji neustále dráždil. Bystrouška to jednoho dne nevydržela a Pepíka kousla. Revírník ji přivázal k boudě, ale ona překousla provaz a utekla do lesa.
Pomocí své chytrosti a lsti se zmocnila jezevčího doupěte.

Žila sama a moc se jí to líbilo. Občas si sice vzpomněla na Lapáka a na myslivnu, ale v lese se cítila svobodně.

Jednou na podzim se opět setkala s revírníkem Bartošem a Lapákem, jenomže jen na dálku, zrovna když šel revírník z hospody a nohy už ho nechtěly poslouchat.

Po podzimu nastala studená zima a jí se začalo po myslivně stýskat čím dál víc. Díky hladu se to ještě zhoršilo, a tak se vydala do myslivny. Tam všichni spali, tak si řekla, že by mohla pár kuřátek uloupit. Lup se jí povedl a spokojeně pelášila domů. Část kořisti sice musela nechat na dvoře myslivny, ale nebylo toho mnoho. Když se Lapák probudil, Bystrouška už tam nebyla a on uviděl ještě teplá kuřátka. Myslel, že je to přichystáno pro něho a s chutí se do toho pustil. Ráno pak od revírníka dostal pořádně za vyučenou, protože Bartoš si myslel, že Lapák sám napadl kurník. Revírník ale uviděl ve sněhu liščí stopy a moc ho mrzelo, co Lapákovi provedl.

Další den na lišku políčil a rozhodl se, že na ni bude na dvoře číhat s puškou. Bystrouška přišla, ale protože je chytrá, nedala se chytit do pasti. Když se revírník vzbudil ze spánku, všiml si, že je liška za plotem. Vystřelil z pistole, ale co čert nechtěl, kulka zabila bezmocného pašíka v chlívku. Lapák se s Bystrouškou chvíli honil, než pejsek sám vběhl do nalíčené pasti. Revírník se i se psem raději vydal domů.

Další den se ze zastřeleného pašíka dělala zabijačka, na níž se sešla půlka vesnice. V noci se tam vydala i Bystrouška. Přišla si taky vzít kousek masa, ale najedla se tak, že celou noc nemohla usnout. Revírník zjistil, že tam liška byla a políčil na ni další past. Když se zase liška vydala do komory na jitrničky, zaklaplo za ní okno a ona se už nemohla dostat ven. Revírník ji ráno našel. Původně ji chtěl zastřelit, ale nakonec ji jenom pořádně přetáhl sukovicí, aby mu nakonec liška utekla dveřmi ven a cestou si ještě stihla ulovit kohoutka.

Revírníka tím začala liška rozčilovat čím dál tím víc. A tak jednou na ni zase nalíčil past. Liška mu to ale prokoukla. Na chvíli však přestala dávat pozor a kleště sevřely její ocas. Rozhodla se tedy k bolestivému řešení. Ukousla si svůj vlastní ocas, i když měla strach, že už se žádnému lišákovi nebude nikdy líbit.

Zanedlouho tu byl máj, měsíc lásky, a ona potkala úžasného lišáka, jenž se jí na první pohled zalíbil. Lišák se jmenoval Zlatohřbítek. Další den se potkali znova, Zlatohřbítek jí přinesl jako dárek králíka a šli spolu na procházku, kde si vyznali svou lásku.
Pak už Zlatohřbítek u Bystroušky nocoval a pořád ji navštěvoval, protože se měli rádi víc a víc.

Jednou přišla Bystrouška k Zlatohřbítkovi a usedavě plakala. Zlatohřbítek později pochopil, co se stalo a okamžitě začal organizovat jejich svatbu. Bystrouška se přestěhovala k Zlatohřbítkovi do Zapadlého údolí a byla svatba, na jakou se dlouho vzpomínalo.

Kteréhosi dne šel revírník Bartoš na procházku do lesa a našel tam prázdnou liščí noru. Byl neskutečně rád, že už se Bystroušky zbavil. Lehl si do mechu a zdál se mu barvitý sen. Viděl liščí svatbu a nemohl spustit z očí lišku, kterou už znal. Byla to Bystrouška obklopená kupou liščátek. Oháněček, Peřiderka, Zlatohřbítek a maličká Bystrouška. Revírník si slíbil, že si jedno to lišče uloví, ale vychová si ho lépe než tu jejich matku. Najednou postřehl, že nespí, ale bdí. Tu mu po ruce skákal malý skokánek tak jako před rokem, kdy ulovil Bystroušku, ale tento skokánek byl vnouček toho minulého. A tím končí naše prostá historie.