Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství CooBoo v Praze roku 2013 (1. vydání). Z anglického originálu Between Shades of Gray přeložil Petr Eliáš. Počet stran: 287. ISBN: 978-80-7447-167-4.

Datum a místo prvního vydání: 2011, New York

STRUČNĚ O AUTORCE:

Tuto knihu napsala Ruta Sepetysová, americká spisovatelka litevského původu, jež se narodila v Detroitu (Michigan). Inspiraci na příběh si vzala z osudu svého otce a jeho rodiny, kteří uprchli z Litvy před připojením pobaltských států k Sovětskému svazu. Ruta nyní žije v Tennessee se svým manželem.

OBSAH:

Děj knihy začíná v roce 1941 v Litvě, když do domu rodiny Vilkasových vtrhne tajná sovětská policie NKVD. Lina, mladší bratr a matka mají 10 minut na sbalení toho nedůležitějšího. Patnáctiletá Lina si bere oblečení, skicák a tužky. Po letních prázdninách se už těšila na uměleckou školu, to ještě nevěděla, co ji čeká.

Lina a její desetiletý bratr Jonas nechápou, za co je zatkli a co se stalo s jejich otcem. V nákladním autě sedí se samými slušnými lidmi. Jsou tu učitelky, knihovnice, doktoři. Ti všichni čekají před nemocnicí, až porodí jedna žena, která je také na seznamu. Do auta ji naloží i s dítětem, které se provinilo jen tím, že se narodilo.

Na vlakovém nádraží je naložili do vagónů pro dobytek, na kterém bylo napsáno "Zloději a šlapky". Takhle byl označen vagón s ženami a staršími lidmi. Při jízdě byla ve vagónu naprostá tma. Jediné světlo šlo z díry o velikosti talíře v rohu místnosti, která sloužila místo záchodu. Každý den proběhla jedna zastávka, která sloužila k vyházení mrtvol z vagónů. Čím déle byli na cestě, tím více se jich denně vyhazovalo. Příděl jídla představoval jen kýbl vody a kýbl nějaké odporné kaše pro 40 lidí.

Po dlouhých 42 dnech mohli konečně vystoupit z vlaku a dopřát si trochu osobního prostoru a čerstvého vzduchu. Ujeli obrovskou vzdálenost do pracovního táboru Altaj, který se nachází v jižní části Ruska. Lina, Jonas a jejich matka byli ubytovaní v chatrči s protivnou altajskou ženou. Za prázdnou místnost s kamny po nich požadovala nájemné v podobě jídla nebo cigaret.

Byl to kolchoz, kolektivní statek. Každý den pracovali 12 hodin na poli s řepou nebo bramborami. Na konci dne dostal každý podle přídělového systému 300g chleba, zatímco strážní si hodovali na sardinkách a pili vodku. Lina často malovala. Malovala všechno, co viděla a doufala, že ji podle toho otec najde.

A aby toho nebylo málo, každý večer je probudili a nenechali je usnout. Snažili se tím docílit podepsání smlouvy, která by lidi zavazovala k nuceným 25letým pracím a přiznání se k tomu, že jsou zločinci. Někteří se pro spánek nechali zlanařit, plno lidí to ale vydrželo. Bylo jim jasné, že práci musí dělat tak jako tak a nikdo jejich povolení nepotřebuje.

Lina se zamiluje do Andriuse, s nímž cestovala už ve vagónu. Díky jeho lepší pozici pro ni krade jídlo a cigarety, kterými platí Lina nájem. Její bratr onemocní a Andrius pro něj krade rajčata v plechovce. Její bratr kurděje přežil, to se ale nepovedlo mnohým dalším lidem.

Po deseti měsících dojde k transportu. Byl napsán seznam lidí, kteří budou přesunuti do gulagu na severním pólu. Lina svěřila všechny své kresby Andriusovi, jenž zůstal v kolchozu. Cesta trvala další 4 měsíce. Dostávali víc jídla a nemuseli pracovat. Zdaleka ale nenabrali tolik sil na to, co je čekalo.

Když se vylodili, nikde nic nebylo - ani keř, jen holá hlína. Během dvou týdnu postavili z cihel domy pro strážné. A pro sebe museli postavit jurty z toho, co našli. Většinou z bláta, klacků a kamenů. V jedné jurtě žilo asi 30 lidí; kolik tam bylo jurt, se nedalo spočítat. Pro dřevo chodili i tři kilometry, jen aby si měli strážní s čím zatopit.

Při sněžné bouři museli vydržet v jurtách bez jídla i 5 dní. Když někdo během bouře zemřel, museli tam s mrtvým tělem přečkat. Snad ještě horší byla polární noc, kdy přes půl roku nikdo neviděl slunce. To jim na morálce moc nepřidávalo.

K Lině se dostala zpráva, že její otec byl zastřelen. Po této informaci se stav její maminky začal rapidně zhoršovat, odmítala jídlo a skoro pořád jen spala. Nakonec podlehla i její matka. Ze dne na den se z nich stali sirotci.

Lina a její bratr se ze Sibiře dostali po 12 letech. Lina si po návratu vzala Andriuse.

Všichni, co něco takového prožili, byli vázáni slibem mlčení pod výhrůžkou smrti. Pobaltské republiky získaly svobodu skoro po padesáti letech, v roce 1990. Mnoho Rusů dodnes popírá, že by byl deportován byť jediný člověk.