Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydal Československý spisovatel v Praze roku 2013 (5. vydání). Ze starořečtiny přeložil Ferdinand Stiebitz. Počet stran: 126. ISBN: 978-80-7459-106-8.

ČESKÉ VYDÁNÍ:

Písně z Lesbu je jedno z českých vydání (sbírka vyšla i pod názvy Z písní lásky či Písně) dochovaného odkazu aiolské básnířky Sapfy, který na počátku 20. století přeložil klasický filolog a literát Ferdinand Stiebitz. Jedná se o:

1. překlad všech rozsáhlejších zlomků Sapfina díla,
2. část nazvanou Evokace, kde Stiebitz tyto zlomky převádí do rýmů, propojuje a dobásňuje, aby vytvořily souvislý celek - jsou tedy společným dílem překladatele a řecké básnířky
3. obsáhlou životopisnou předmluvu (v některých českých vydáních je přemístěna na konec knihy jako doslov)

VÝPISKY Z ŽIVOTOPISNÉ PŘEDMLUVY (F. STIEBITZ):

• na Lesbu byla podle pověsti pohřbena lyra a hlava bájného pěvce Orfea, proto tamní slavíci zpívali nejlíbezněji
• Sapfó pocházela z aristokratické rodiny z Lesbu, její bratr byl páže-číšník na radnici v hlavním městě ostrova Mytiléně
• jeden z bratří se v Egyptě, kdy obchodoval s vínem, zamiloval do hetéry a promrhal s ní jmění, Sapfó se proto modlí k Afroditě, aby se šťastně vrátil a znovu neupadl do hetéřina vlivu
• vdala se za aristokrata, společně museli emigrovat na Sicílii před tyranem Pittakem
• měla dcerušku Kleis, s kterou se později vrátila na Lesbos
• vedla hetairii (přátelské společenství) dívek z urozených rodin - na Lesbu totiž aristokracie dbala i o vzdělání žen, učily se kultickým činnostem (zpěv, tanec), obětovaly ("bílou kozičku Afroditě") a ctily bohy prostřednictvím hymnů (zejména Afroditu), dále se učily praktickým činnostem a básnictví (několik Sapfiných žákyň se stalo lokálními básnířkami)
• na Lesbu fungovalo více škol vedených ženami - Sapfó se o nich vyjadřuje jako o konkurentkách
• školu provozovala ve svém domě (Musaion), docházel sem výkvět lesbické aristokracie ("literární salon")
• řecká tradice ji připomíná jako vzrůstem malou brunetku kolem 30 let
• básník Alkaios z Lesbu se o ni údajně ucházel, ale básnířka na jeho slova, že se jí něco stydí povědět, odpověděla, že kdyby šlo o ctnostnou věc, neupadl by do rozpaků, proto ať raději mlčí
• dochovala se pověst, že se zabila skokem z útesu kvůli nešťastné lásce k Faónovi - dle báje to byl starý převozník, jenž přepravil Afroditu a ta mu věnovala mládí a krásu, sama se však do něj zamilovala a nehodou ho připravila o mužství, nato ho proměnila ve Večernici; ve skutečnosti Sapfó asi jen užila přísloví "skočit z bílé skály" (= "zbavit se nesnesitelných útrap") a jinde ve své básni mluvila o Faónovi, což tradice zkomolila a spojila
• skládala písně v aiolském dialektu (stal se jazykem milostné lyriky) za doprovodu lyry
• Platón ji nazývá "desátá múza", Řekové měli rčení "Sapfó první naučila mluvit milující duši"; Solón si prý přál naučit se jistou Sapfinu báseň a zemřít; u Plútarcha ale postava dialogu prohlašuje, že recituje-li se na symposiu Sapfó (a Anakreón), cítí se trapně kvůli její vášnivosti, dle Plútarcha samotného Sapfó zpívá oheň
• učenec Maximos Tyrský ve II. století prohlašuje, že Sapfó se do žaček zamilovávala jako Sókratés z pedagogických důvodů (přičemž ale dle Maxima lásku jen předstírala)
• římský básník Catullus přeložil její báseň pro Lesbii, za Ciceronovy doby recitovaly Sapfu vzdělané Římanky

SAPFINY BÁSNĚ:

• jsou psány sapfickou strofou a nerýmované
• sbírka obsahuje i drobné zlomky, někdy se dochoval jediný verš či dvojverší, např.:
  • Kéž smrtí uniknu stáří!
    Být mlád je nejkrásnější ---
  • Proč mě budíš, roztomilá vlaštovko?
• Sapfó se věnuje především přírodě, různým podobám lásky k žačkám a ke své dceři Kleis, výchově svých svěřenkyň a mytologickým příběhům
• mytologické náměty: jeden zlomek písně pojednává o svatbě Hektora a Andromachy, kterou si hrdina právě přiváží domů, zatímco Trójané se shromáždí, aby nevěstu uvítali slavností; v jiném zlomku je řeč o přátelství smrtelnice Nioby s bohyní Létónou (které, jak víme podle zachovaných verzí báje, skončilo tragicky smrtí všech Niobiných dětí, neboť bohyni urazila, když se jí chlubila, že má více potomků než ona); v dalším zlomku najde Léda vejce, z nějž se zrodí krásná Helena Trójská
• písně, kde Sapfó mluví k žačkám a k dceři: učí je správnému chování a smýšlení, nabádá je k radosti a k vděčnosti za to, že jim bylo dopřáno strávit mládí hrami, tancem, zpěvem a oběťmi, vychovává je a někdy je i kárá, např.:
  • "Charitky božské raději vidí
    dívku zdobenou krásou květů,
    avšak od dívek neověnčených,
    od těch pohled svůj odvracejí..."
  • "Bloudku, jenom se příliš tím prstýnkem nepyšni!"
  • "Neplač! V domě sloužícím Múzám
    nesmí zaznívat nářek - to nám nesluší!"
• dále se Sapfó s žačkami loučí, když odcházejí, a vítá je, pokud se k ní vracejí, např.:
  • "Přišlas - jak je to od tebe hezké, žes u mne zas!
    Přišlas - daleko bylas. Já tesknila po tobě.
    Duši planoucí touhou jsi poskytla úlevy.
    Ó, buď vítána, Gyrinno, tolik buď vítána,
    jak byl dlouhý čas rozluky naší!..."
• žárlí na své sokyně, vedoucí jiné básnické školy, a žákyně, které je upřednostňují; odmítá přijmout do své školy dívku spřízněnou s tyranem Pittakem, jenž Sapfu předtím vyhnal z Lesbu
• básně o lásce: jeden dochovaný zlomek vyjadřuje Sapfinu něhu vůči dceři (Kleis), jiné se týkají jejích svěřenkyň, zejména dívky jménem Atthis; Sapfó přesně líčí fyziologické děje, které působí láska v zamilované osobě; někdy promlouvá velmi vášnivě:
  • "Dcerušku mám hezkou, malou,
    její mladý půvab
    podobá se zlatým květům:
    milovaná Kleis!
    
    Ani za Lydii celou,
    za rozkošný Lesbos
    bych jí nedala -"
  • Jako vichřice vzpurná, když v dubový vpadne les,
    tak zas otřásl Eros mým nitrem...
  • (...) To všechno
    zmatkem naplní vždy mé srdce v prsou.
    Jak jen vzhlédnu nakrátko k tobě, slůvko
    nevyjde z úst mých:
    
    jazyk se mi podlomí, jemný oheň
    rozběhne se pojednou pod mou koží,
    zraky svými nevidím nic a v uších
    dutě mi hučí,
    
    pot se po mně rozlévá, mrazné chvění
    jímá celou bytost, jsem trávy bledší
    - jenom málo schází, bych, Agallido,
    mrtvou se zdála!
• svatební písně tvoří významnou část její tvorby, nejznámější dochovanou skladbou je (vedle Hymnu na Afroditu) právě zlomek svatební písně (Epithalamion čili Svatební hymnus), která začíná veršem "Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte!"
• v několika fragmentech Sapfó uvažuje nad životem, smrtí a svým osudem, např.:
  • Mne však vpravdě blaženou učinily
    zlaté Múzy a závidění hodnou;
    až zemru, nezničí zapomnění
    památku na mne ---
  • "A smrt je zlo - tak bozi uznali.
    Vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali."
• významná část básní je přírodní lyrikou nebo obsahuje její prvky, Sapfó si všímá zejména noci, měsíce, lehkého větříku a stromů, např.:
  • Zvučící zpěv
    vylévá cvrček zpod křidélek svých
    a sluneční žár,
    rozlitý po plochách niv,
    jím okouzluje.
• hudební doprovod Sapfiných básní (původně písní) se nedochoval, ale existují jejich rekonstrukce, např.:
  • Svatební hymnus neboli Epithalamion
  • báseň o fyziologických účincích lásky