Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• podtitul: Příběh Šírín Gol

Sonda do života žen a prostých vesničanů v Afghánistánu konce 20. století.
Kniha íránské novinářky Síby Šakíbové vystihuje život prostých lidí, vesničanů v současném Afghánistánu. Na pohnutém životním osudu afghánské ženy Šírín Golové vidíme i osudy jiných žen, Šírín Golová je vybraným typem za mnohé. Afghánské ženy znají bídu a osobní omezování, náboženský i lidský útlak. Do jejich života krutě zasahují náboženské předsudky a války a značnou měrou také hnutí Tálibán, jehož stoupenci jsou v knize výstižně a nelichotivě popisováni.
Kniha je sondou do života, myšlení i osudů afghánských vesničanů.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Ikar (Euromedia Group) v Praze roku 2002 (1. vydání). Z německého originálu Nach Afghanistan kommt Gott nur noch zum Weinen: Die Geschichte der Shirin-Gol přeložila Zlata Kufnerová. Počet stran: 269. ISBN: 80-249-0021-1.

ÚVODEM:

Íránská dokumentaristka Síba Šakíbová podnikla více dobrodružných a nebezpečných cest do Pákistánu a Afghánistánu, aby podala pravdivé svědectví o situaci a o způsobu života běžných rodin, zejména pak o osudu afghánských žen. Její snímky pro televizi ARD byly oceněny řadou cen. Předlohou pro její knihu se stalo vyprávění zvláštní ženy, Šírín Golové, energické, silné a odvážné bojovnice za základní práva sebe a svých dětí.

"To je odpor" - asi nejčastější věta v knize je vyslovena v momentech, kdy se žena dopouští něčeho zakázaného, něčeho proti koránu: pohlédne-li muži zpříma do očí; vyjde-li na ulici bez doprovodu; není-li zakryta tak, aby byly vidět pouze její oči. Odmlouvat muži, to je odpor, vzpoura, neposlušnost, v češtině má slovo odpor ještě navíc další významovou konotaci - co je odporné, je hnusné, nechutné a nepříjemné, podobně jako úděl ženy v Afghánistánu...

OBSAH:

Šírín Golová se narodila v tradiční horské vesnici a vyrůstala podle několik staletí fungujících pravidel, která určovala roli muže a ženy způsobem, jenž prostým lidem vyhovoval. Silné rodinné vazby, ochota pomoci člověku v nouzi, úcta k blízké osobě, to jsou hodnoty, na kterých stojí společnost nevzdělaných a nouzí trpících lidí. Šírín Golová vyrůstala v době sovětské okupace a její rané vzpomínky popisují způsob, jakým proti Rusům bojovali obyčejní lidé. Muži museli odejít od rodin do hor bojovat, ženy a děti zůstaly odkázány samy na sebe. Šírín Golová moc toužila zjistit, kam se navečer vytrácejí starší sestry, aby se k ránu vracely unavené, špinavé a zakrvácené.
"Tentokrát byli jen dva...už jsou opatrnější, už se mezi nimi rozkřiklo, jak nebezpečné je chodit do vesnic a zmocňovat se afghánských žen. Alláhovi dík. Už mají strach," říká jedna ze sester doma a sype na zem zbraně, které pobrala ruským vojákům. (podle str. 24)
Teprve později Šírín Golová pochopí, jakou oběť musely sestry opakovaně podstoupit.

Rodina později před válkou musela utéct do hlavního města Kábulu. Šírín Golová na toto období vzpomíná ráda; díky tomu, že měla dva mladší bratry, které tu doprovázela do školy, se i sama mnohému naučila. Za svůj život dokonce přečetla celé tři a půl knihy. Směrodatné pro její život však byly spíše rady její učitelky, jež dívkám vštěpovala, že také ony mají svou cenu a je třeba ji znát. V Kábulu se Šírín Golová seznámila se svým budoucím manželem. Morád se jí představil jako válečník, společník jejího bratra, který mu ji kvůli prohře v kartách přislíbil. Šírín Golová měla štěstí, Morád se jí totiž zamlouval a čas ukázal, že i Morád její vzdělanost nepovažuje za hřích, mnohdy se jim totiž Šírínina rozumná rozhodnutí vyplatila.

Šírín Golová měla vždy dobrou intuici, pokud šlo o blížící se nebezpečí. S příchodem Tálibánu do Kábulu rodina nezaváhala a včas se vydala na cestu do neznáma. V Kábulu propukla bratrovražedná válka, cesty byly plné uprchlíků, výběrčích mýtného, zlodějů, stoupenců Tálibánu nebo mudžáhidů, bylo třeba mít se na pozoru, lhát a chránit se. Šírín Golová musela například předstírat šílenost, aby odradila vojáka, kterému se zalíbila, byl by ji odvlekl od rodiny, "použil a odhodil". Rodina na strastiplné cestě potkala další osoby s velice pohnutým osudem: válečný mrzáček jim poskytl občerstvení, ačkoliv sám pro sebe neměl dost, na hranicích jim pomohla žena, jež prodávala své tělo, aby uživila sebe i své děti. Šírín Golová se slzami v očích sledovala, jak malé děti přes hranice tahají železné roury, motory a jiné věci, nechají se bít a popohánět pohraniční stráží. Běžným výjevem třeba bylo, že chlapec bez ruky a nohy, které mu utrhla válečná mina, se vleče s kanystry plnými naftou, jež má přivázané kolem pasu. Je bit, o berlích totiž není dost rychlý a zdržuje tím provoz...

Uprchlický tábor v Pákistánu není žádnou výhrou. Lidé tu žijí ve špíně, nedostává se jim v potřebné míře jídla, léků, ošacení. Živoří. Morád ale nalezl způsob, jak rodinu dobře zabezpečit - stal se pašerákem a přes hory z Afghánistánu pašoval elektroniku a opium. Také Šírín Golová stoupla mezi lidmi na ceně, nejdříve ji haněli za schopnost číst a zkaženost, posléze ji však leckdy sami využili, když potřebovali přečíst dopis či sepsat žádost. Morád ale jednou v horách upadl i s nákladem (lednicí na zádech) a ošklivě si ublížil. Rodina tím přišla o jediný příjem a Šírín Golová neměla, z čeho by živila děti, natož zaplatila ošetření v nemocnici. Řešení se nabídlo samo. Morádův šéf, náčelník pašeráků, se rozhodl rodinu finančně podporovat, pokud s ním stále krásná a navíc od jiných žen tolik odlišná Šírín Golová bude spávat. Šírín Golová neměla na vybranou, pokud chtěla rodinu udržet naživu. I když se pak Šíríino třetí, pákistánské dítě od svých sourozenců velmi lišilo svými rysy, Morád nikdy nedal najevo žádnou výčitku. V této době ležel v chatrči bezmocný, zraněný a opiem omámený. Zdálo se, že jej z opiového omámení nedokáže už nic vytrhnout. Jednoho dne byl ale vyzván, aby svou ženu, kterou poslal pro opium na trh, vyzvedl z vězení. Šírín Golová byla při nákupu zatčena pákistánskými policisty, byla zbita a několikrát znásilněna. Nyní sedí v koutě chatrče, apaticky, bez hlesnutí, bez pohybu, zneuctěná a ponížená. Zrovna když se dostane z nejhoršího, rozkřikne se vesnicí zpráva, že tři policisté byli zabiti. Nikdo neví, kdo je zabil, ale tržiště je plné vyšetřovatelů, krámky jsou zavírány, lidé vyslýcháni. Je na čase utéct. Morád už nemá opiový výraz ani pěnu u úst a rodina prchá pryč včas.

Vřelého přijetí se rodině dostalo v horách. Ve vesnici na kraji světa ocenili Šíríinu moudrost, ta hned po příchodu pomohla 13leté Abíne porodit její druhé dítě, když už to vypadalo, že porod nezvládnou ani ona, ani dítě. Zanedlouho se narodilo dítě také Šírín Golové, dítě, jehož otce Šírín vlastně ani nezná. Ve vesnici se rodině žilo nějaký čas dobře, jednou však lidem nad hlavami přelétl železný pták. Zakroužil a zase odlétl. Šírín Golová se marně pokoušela lidem vysvětlit, že válka právě dorazila také k nim a že je třeba zavčas utéct. Lidé v životě neviděli vrtulník a odmítli opustit rodnou vesnici, takže rodina Šírín Golové mohla jen zpovzdálí sledovat zkázu, kterou zanedlouho přinesly rakety a bomby. Jejich novým útočištěm se měl stát Írán, země, v níž měly ženy přeci jenom větší práva a podmínky pro život byly obstojné.

V Íránu rodinu Šírín Golové skutečně přijali lidé dobře. Dostalo se jim pomoci ve formě darů i možnosti práce. Děti směly chodit do školy. Starší Šíríin syn zde dokázal dobře vydělávat prodejem hraček, pro které cestoval do přístavních měst. Dokonce i Šíríin mladší syn si přivydělával prodejem zmrzliny. Po čase však pro přistěhovalce začala platit různá omezení - byli vyloučeni ze škol, zboží mohli zakoupit za čtyřnásobnou cenu, práce se pro ně našla zřídkakdy. Morád se situaci pokusil řešit po svém, hazardními karetními hrami. Několikrát sice vyhrál slušnou sumu peněz, několikrát taky do Íránu propašoval opium, brzy jej však nelegální způsob obživy dostal do vězení. Rodina opět živořila a po propuštění Moráda se rozhodla pro návrat domů.

Íránská vláda návrat Afghánců podpořila. Byli převezeni autobusy zpět do země zpustošené válkou. Četné hroby mužů jsou opatřeny útržky látek, jeden za jednu modlitbu, která má zabránit zlým duchům mrtvého rušit. Hroby žen jsou prázdné. Afghánistánu tvrdě vládne Tálibán. Šírín Golová se vrací do rodného domu, aby nalezla svého slepého a němého otce, o něhož je třeba pečovat jako o batole. Matka zemřela, z bratra se stal mrzák: "Přišel o nohu i o dítě, které vedl za ruku, když šlápl na minu. Zmrzačený bratr tu teď živoří, nemá práci, křičí bolestí, chtěl by být radši po smrti, než si vybavovat, jak noha i dítě, roztrhané na kusy, letí vzduchem a s plesknutím dopadají na zem...otcovská ruka a dětská ručka se utrhly, leží v blátě, ale stále se pevně drží jedna druhé." (str. 221)
Bratrova žena je šílená. O zbytku rodiny nikdo nic neví. Také první dcera Šírín Golové, jež se kdysi provdala za mladého tálibánce, prý o muže záhy přišla a její osud je neznámý.

Šírín Golová se rozhodla svou dceru najít, také se dozvěděla, že její bratr je váženým vůdcem bojovníků v horách. Vydala se opět na cestu, tentokrát bez jakékoliv podpory svého "opiového Moráda". Bylo nutné, aby nejen ona byla velice opatrná v době, kdy se nesmí zpívat, tančit, vycházet bez doprovodu muže či studovat. Muži nesměli nosit saka, kalhoty, museli si holit hlavu, pěstovat vousy a na ulici vycházet jen s pokrývkou hlavy - na ulici plné trosek, žebráků, zmrzačených dětí, mrtvol zavěšených na lampy pro výstrahu, hnijícího masa i ran, zkažené vody, splašků... Tálibánci si dělají, cokoliv se jim zachce. Vtahují malé děti do aut, aby na nich ukojili svůj chtíč. Popravují ženy (ženou už je dívka od 9 let, dívka v období pohlavní zralosti musí plnit manželské povinnosti a plodit svému muži děti), které se vzepřely, které se prohřešily, které se prodávaly za kousek chleba. Obratně zastrašují obyvatelstvo ve jménu víry a zbavují se vzdělanců, kteří by mohli popřít jejich tvrzení, že pro své jednání mají oporu v koránu.
Šírín Golová si prohlíží v Kábulu místa, jež dříve znala. Místo trhu, vonícího skořicí i kardamomem a hrajícího barvami nabízeného zboží, vidí jen zkázu a zmar. Šírín tu ale narazila na spřízněné duše, potkává právnicky vzdělaného muže a hovoří s ním o nutnosti bojovat proti režimu zevnitř, setkává se s Ázádíne, lékařkou, které kdysi pomáhala v ordinaci. Na pokraji psychického i fyzického vyčerpání nachází naději ve spolku žen, které o něco usilují, pomáhají potřebným.
"Vzali nám všechno...práci, děti, muže, otce a matky. Připravili nás o domy, pole, o domov, čest a hrdost. Sebrali nám sny. Ale něco nám přeci jen vzít nemůžou... Naši naději...pokud budeme drže při sobě...pomáhat sobě navzájem i jiným ženám. Dokud dýcháme a žijeme," promlouvá k Šírín Golové přítelkyně bioložka. To odpoledne je ani nenapadne, že o pár měsíců už mnohé z nich nebudou živy, protože je zasáhnou bomby Američanů, kteří je přišli zachránit.
Spolek žen byl zanedlouho rozprášen a Šírín Golová si musela sáhnout až na samé dno. Své děti odvedla do tálibánského sirotčince, aby nezemřely hladem. Po návratu domů našla svého Moráda v opiovém oparu. Potratila své další dítě. Podřezala si žíly.

Šírín ale zachránili a ona se dokázala zvednout a jít dál - u humanitární společnosti vyžebrat příděl jídla, to prodat, vykoupit děti zpět ze sirotčince a pak se vydat na další pouť...

S nomády se rodina dostala až do hindúkušských hor na severu, kde Šíríin bratr jako velitel bojuje proti Tálibánu. Šírín Golová tu nalézá i svého mladšího bratra, jenž byl přinucen stát se tálibáncem, ale utekl, vyhledal bratra a nyní stojí také před svou sestrou. Šírín zde nalezla dokonce svou první dceru Núraftáb, i ta zde našla se svými dětmi útočiště. Čeká právě dítě se svým novým mužem, mladým bojovníkem. Ze Šírín Golové, které už dočista zbělely vlasy, se stala Bíbí Šírín, Sladká babička.

O KNIZE:

Kniha je vystavěna na vyprávění - osud Šírín Golové, protkaný příběhy lidí, s nimiž se setkává, je výjimečný a děsivý. Při čtení jako by čtenář viděl hrůznost války na vlastní oči. Realisticky popsané a z úhlu pohledu účastníků příběhu vyjádřené příběhy jsou o to děsivější, že je jejich podklad pravdivý. Vyprávění prolínají také literární pasáže a podněty k úvahám, zejména v závěru knihy. Nepřímo nás nutí přemýšlet o úloze vzdělání (vzdělanost jako předpoklad zlepšení kvality života i obrana před možností manipulace), o úloze žen ve společnosti (ženy rodí, pečují, tvoří, zatímco muži boří, ničí a válčí) i o tradiční afghánské kultuře (pevné rodinné pouto, sounáležitost, soucit a solidarita). Pěkné jsou pasáže, které přirovnávají situaci Afghánců k lidovým příběhům. Známý-právník Šírín Golové vypráví například Šeherezádinu pohádku o Símorghovi - bájném ptákovi, krásném natolik, že člověk oslepne při pohledu na něj, jehož zpěvu nikdo neodolá. Símorgh se ze světa ztratil a ptáci se jej vydají hledat. Marně. Vyčerpaní a zklamaní pijí vodu z jezera a Símorghovu tvář na hladině nakonec zahlédnou.
"Símorgh," říká Bůh, "to jste vy, moji milovaní ptáci...neboť ten, koho jste po celý rok hledali, není nikdo jiný než vy. Vás třicet ptáků." (str. 240)
Také Afghánci se měli dobře v míru a svornosti, ale vydali se hledat lepší život, větší moc. A téměř přitom zklamáním a vyčerpáním padli.