Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

CHARAKTERISTIKA DOBY:

Tato knížka byla napsána řeckým dramatikem Sofoklem v klasickém období starověkého Řecka, okolo roku 442 př.n.l. V době, kdy vzniklo toto dílo, probíhal rozkvět Řecka a řecké kultury.
Většina kultury byla soustředěna do Athén, které byly kulturní metropolí celého Řecka. V Athénách vznikaly velkolepé paláce a budovy, asi nejznámější jsou propyleje a Parthenón, i díla sochařů a dramatiků. To vše se jim podařilo vytvořit díky klasickému vzdělání nazývaném paideia, které měli pouze Helénové, a také díky penězům z námořního spolku.
V této době vedlo Řecko velmi dlouhou válku s Peršany, která skončila mírem obou stran.

STRUČNĚ O AUTOROVI:

Sofokles se narodil u Athén do bohaté rodiny. Žil pravděpodobně od roku 497/496 př.n.l. až po rok 406/405 př.n.l. Je jedním ze tří nejznámějších dramatiků starověkého Řecka. Kromě psaní dramat se věnoval politice a byl také filozof. V mládí dokonce sám vystupoval v některých dramatech jako herec, ale musel toho zanechat, protože měl slabý hlas.
Za svůj život napsal 123 dramat, ale úplně se dochovalo pouze sedm děl: Aiás, Antigona, Trachiňanky, Král Oidipus, Élektra, Filoktétes a Oidipús na Kolóně. Mimoto se dochovalo 400 veršů z dramatu Ichneutai (Slídiči). V roce 443 př.n.l. se stal pokladníkem attického námořního spolku a o osm let později společně s Periklem vymyslel strategii ve válce proti Samu. V dramatech zvýšil počet členů sboru, zavedl třetího herce a jiná opatření, čímž se jeho hry stali dramatičtější oproti Aischylovým, které byly napsány klasicky.

FORMA DÍLA:

Antigona je drama, přesněji tragédie. Celé dílo je ve verších a téměř celé je napsáno v dialozích.
Má strukturu typickou pro antickou literaturu (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa). Kompozice je chronologická.
Sofokles zde užívá protikladů postav: milující a rozhodná Antigona proti nemilosrdnému a krutému Kreónovi.

INTERPRETACE DÍLA:

Po vyhnání krále Oidipa usilují o jeho trůn oba jeho synové: Eteoklés a Polyneikés. V souboji se navzájem zabijí a na trůn nastupuje jejich strýc Kreón. Ten zakáže pod pohrůžkou smrti pohřbít Polyneika, jenž zradil Théby. To se nelíbí sestře bratrů, odvážné a sebevědomé Antigoně, která ho chce řádně pohřbít. Zeptá se i své sestry Isméne, které se však do toho nechce a odrazuje i Antigonu. Při pohřbívání je ale Antigona chycena a předvedena před Kreóna. Ten je nemilosrdný a neoblomný, nenechá se přemluvit ani svým synem Haimónem, jenž je s ní zasnoubený. Kreón Antigonu nezabije, ale nechá ji zazdít do královské hrobky. Poté co přijede zpátky do svého paláce, přijde za ním poloslepý věštec Teiresiás, který mu řekne svoji věštbu, že bohové se zlobí a on musí všechno napravit. Kreón váhá, ale nakonec jde řádně pohřbít Polyneika a zachránit Antigonu. Po pohřbu Polyneika, který již byl rozsápán psy, jde Kreón se svými sluhy za Antigonou. Tu však najdou již oběšenou. U nohou jí leží ještě živý Haimón. Ten jakmile uvidí svého otce, chce ho zabít, když se mu to ale nepovede, zabije sám sebe. Když se o tom všem dozví Kreónova manželka Eurydíké, rovněž se zabije. Kreón je ze všeho velmi nešťastný, je si vědom svých chyb a žádá, aby jej někdo zabil.

Z knížky vyplývá, že Kreón je velmi tvrdohlavý, myslí si že vše, co udělá, je správné a neuvažuje nad tím, jaké následky jeho rozhodnutí vyvolají. V rozhodujících situacích si však není jistý svým rozhodnutím. Autor nechal zvítězit božská ustanovení (řádný pohřeb) nad ustaveními lidskými (smrt většiny hlavních postav).

ÚRYVEK:

V následujícím úryvku se Kreón dozvídá, že se zabila jeho žena - proto chce skoncovat se svým životem.
(str. 337-338)

KREÓN: Ó hrůza hrůz!
Jak strašný jímá mě děs! Proč nevyrazil někdo z vás již ocel dvojbřitkou v mou nastavenou hruď?
Já člověk neblahý!
Jak neblahý strastí vír mě strhl v hlubinu svou!
POSEL II.: Ba vinu smrti obou synů tvých jen tobě přičítá!
KREÓN: A jakou ranou sešla ze světa?
NÁČELNÍK: Svou vlastní rukou proklála si hruď, když synův žalný osud seznala. KREÓN: Ach, běda mi! Zda smím své viny hroznou tíž kdy na jiné svalovat, když vším jsem vinen sám?
Já sám je usmrtil, já, já, tvor neblahý, jen já, to dobře vím! Ó sluhové, hola, sem, a odveďte mě hned, ach, pryč mě odveďte hned!
Ach, pohleďte: co jsem? Jsem nic, jsem pouhé nic.

STYL A JAZYK:

Antigona se čte poměrně obtížně, ale děj je vcelku pochopitelný. Je v ní použito mnoho básnických a staročeských výrazů, kterým je někdy těžké porozumět.
Obsahuje personifikace (ó, hrobko, ó, ty síni svatební), metonymie (mrak čelo jí pokrývá).
Z dnešního hlediska připadá čtenáři, že dialogy postav jsou zdlouhavé a nijak děj neposouvají dopředu.

VLASTNÍ NÁZOR:

Knížka se mi příliš nelíbila, i když to asi není úkolem povinné četby. Na Antigoně mě hlavně nezaujaly sáhodlouhé pasáže Kreóna a také sboru, kterým jsem často neporozuměl a musel jsem je číst vícekrát. Zajímavé je, že se knížka dá číst i přes své stáří okolo 2500 let.