Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Stendhal, vlastním jménem Henri Beyle, patří k představitelům francouzské literatury v období přechodu mezi dvěma uměleckými směry - romantismem a realismem. Své zřejmě nejslavnější dílo, dvojdílný román Červený a černý, napsal v roce 1830. Sleduje v něm životní dráhu ctižádostivého plebejce Juliána Sorela na pozadí společenské situace ve Francii.
Mladý Beyle byl nadšeným stoupencem revoluce, která lidstvo naplňovala nadějí v osvobození člověka, rovnost, volnost, bratrství. Jako důstojník se zúčastnil napoleonských válek i tažení do Ruska. Po Napoleonově pádu odešel do Itálie, která se mu stala druhou vlastí. Stendhal ve své době nebyl příliš čten. Podle vlastní předpovědi byl objeven a plně doceněn až o padesát let později, tedy na samém sklonku 19. století.
Hrdinové Stendhalova románu Červený a černý jsou ve sporu s dobou, jíž se navenek přizpůsobují, a právě proto se stávají pokrytci. Romantismus je období zvratů, společenských krizí a obecné nejistoty. Romantický postoj k světu vychází z představy konfliktu. Člověk touží po uplatnění svých schopností a naplnění snů, ale střetává se s drsnou skutečností a nepochopením. Základní konflikt románu je mezi heroickou vůlí Juliána Sorela, jeho touhou po plném životě (což v názvu symbolizuje červená barva - armáda, hrdinství, revoluce) a zkorumpovanou měšťáckou společností (černá - namyšlenost, tmářství, kněžský šat). Vzbouří-li se proti společnosti, hyne. To, že hrdina nebojuje sám za sebe, ale je vlastně zástupcem určitého způsobu myšlení, je vyjádřeno Juliánovou obhajobou: "Budou ve mně chtít potrestat a navždy zastrašit ty mladé lidi, kteří se narodili v nižší společenské vrstvě, a třebaže sklíčeni chudobou, byli tak šťastni, že si mohli osvojit dobré vychování, a jsou tak smělí, že se odvažují do kruhů, jež boháči s pýchou nazývají dobrou společností."

TEORETICKÝ ROZBOR:

Julián, hlavní postava románu, na své životní pouti prochází postupně venkov, kněžský seminář a prostředí pařížské aristokracie. Dochází k nezvratnému přesvědčení, že chudák jako on se v této společnosti nemůže vyšvihnout jinak než pokrytectvím. Stendhal dokázal vystihnout tehdejší sociální situaci ve Francii, pokouší se a podařilo se mu také popsat psychologie svých hrdinů, k čemuž využívá techniku vnitřního monologu. Ke kompoziční ucelenosti románu přispívá paralelismus (je veden dialog mezi obdobnými situacemi v prvním a druhém dílu, ale v Matyldině pohledu také mezi společností 16. a 19. století, a u Juliána mezi dobou Napoleona a dneškem).

DĚJ A STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA POSTAV:

I. díl
Julián Sorel, na počátku románu osmnáctiletý syn venkovského tesaře, je vybrán jako vychovatel pro děti verrièreského starosty pana de Rênal. Ctižádostivý mladík je vášnivým obdivovatelem Napoleona, což v něm probudilo touhu po vyniknutí a zároveň odpor k vládnoucím měšťanům. Julián je pokrytcem: zapírá svůj obdiv pro Napoleona a dává se bez vnitřního přesvědčení na dráhu kněze. To vše v zájmu svého společenského vzestupu. Jeho přítel Fouqué mu nabízí místo společníka ve svém obchodě. Obchod s dřívím je sice výnosný, ale Julián by z něj zbohatl pomalu a určitě ne jako hrdina. "Jako Herkules stanul na rozcestí nikoliv mezi neřestí a ctností, ale mezi ustavičnou prostředností zabezpečeného blahobytu a veškerými hrdinskými sny svého mládí." Julián není všední člověk, ale hrdina, proto Fouquého nabídku odmítá. V domě pana de Rênal plní své povinnosti a postupem času se do něho vášnivě zamiluje starostova manželka paní de Rênal. On její lásku opětuje zprvu pouze z vypočítavosti (lásku bere jako povinnost k sobě, chce si dokázat svou odvahu a ponížit celou společenskou vrstvu, jejímž je pan de Rênal představitelem), avšak později se do paní de Rênal zamiluje se vší vášnivostí mladistvého citu. Poměr mezi nimi se k velké nelibosti pana de Rênal roznese po městě a navíc starostovi někdo poslal anonymní udání. Julián musí opustit jejich dům, a tak s přičinění dobrého faráře Chélana odchází do kněžského semináře v Besançonu. Prostředí semináře je pro Juliána téměř nesnesitelné. Vládne zde atmosféra nečestnosti, donašečství, zabedněnosti a té nejsprostší vypočítavosti. Julián, který ví moc dobře, co znamená opravdovost a který zapírá své city pouze kvůli svým neskromným cílům, kvůli svým ideálům, ne z měšťácké vypočítavosti, v semináři najde jen jednu spřízněnou duši - abbé Pirarda. Tomu učaruje Juliánova nevšednost a jeho schopnosti. Poté co je intrikami zbaven vedení semináře, na Juliána nezapomene a sežene mu místo sekretáře u markýze de La Mole v Paříži.

II. díl
Julián v pařížském paláci markýze de La Mole poznává vysokou společnost, po které vždycky toužil, a proniká do ní. Zásluhami si brzy získá markýzovu pozornost a uznání. Markýzova dcera Matylda jím zpočátku pohrdá. Zhlédla se ve svém statečném předku - Bonifáci de La Mole, který se stal milencem královny Markéty Navarrské a roku 1574 byl popraven. Juliánovy nevšední názory ji však začnou pomalu přitahovat a pokládá ho za mnohem lepšího, než jsou mladí šlechtici, s nimiž se stýká. I přes společenskou propast, jež mezi nimi zeje, ho učiní svým milencem. Chvíli jím opět opovrhuje, a to právě v době, kdy je do ní Julián vášnivě zamilovaný. Aby obměkčil Matyldinu pýchu, předstírá náklonnost k vlivné paní de Fervaques. Julián dosáhne svého. Matylda žárlí a zahoří opravdovou láskou k Juliánovi. Zakrátko s ním čeká dítě. Markýz se jen těžko smiřuje s tím, že by měl dát svou dceru tak bezvýznamnému člověku, ale nakonec přece jen povolí. Dá Juliánovi část svého majetku, udělí mu šlechtický titul (pan de La Vernaye) a dokonce svolí se svatbou, pro svou rodinu ze společenského hlediska tak pokořující. Tu však dostane od paní de Renal dopis, který Juliána očerňuje: "Poněvadž byl chudý a toužil po bohatství, snažil se nejhorším pokrytectvím a svedením slabé a nešťastné ženy domoci postavení a něčím se stát. Patří též k mé trapné povinnosti připojit, že se musím domnívat, že pan J. nemá žádné náboženské zásady. Svědomí mě nutí k domněnce, že jedním z jeho prostředků, jak dosáhnout význačného postavení v rodině, je snaha svést ženu, která se těší největší úctě. Pod zdáním lhostejnosti a pomocí románových frází usiluje pouze o to, aby dostal do své moci pána domu a jeho jmění. Zanechává po sobě neštěstí a věčné výčitky." Tento dopis, který paní de Rênal nadiktoval její zpovědník, učiní konec Juliánovým nadějím na společenský vzestup. Julián okamžitě odjíždí do Verrières, kde v kostele na paní de Rênal dvakrát vystřelí. Neúspěšně. Je zatčen a vsazen do žaláře. Hlavně Matylda, ale i zotavená paní de Rênal, Fouqué a všichni přátelé usilují o to, aby byl Julián ospravedlněn a propuštěn. Ten však, smířený již se svým koncem, vmete při soudním přelíčení porotcům do tváře své pohrdání nad jejich společností a je jimi odsouzen k smrti. Před popravou se ještě setká s paní de Rênal a uvědomuje si, že jen ji opravdu miluje: "Kdysi," řekl jí Julián, "když jsem za našich procházek ve vergyských lesích mohl být tak šťasten jako nyní, prudká ctižádost unášela mou duši do vysněných končin. Místo abych byl tiskl k srdci půvabnou paži, která byla tak blízko mých rtů, sny o budoucnosti mě od tebe vzdalovaly; snil jsem o nesčetných bojích, jež budu muset podstoupit, abych si vydobyl ohromné životní úspěchy... Ne, byl bych zemřel a nepoznal štěstí, kdybyste nebyla přišla ke mně do vězení." Román končí Juliánovou popravou.