Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík v Praze roku 2000 (1. vydání). Z anglického originálu The Girl who Loved Tom Gordon přeložila Linda Bartošková. Počet stran: 188. ISBN: 80-86278-74-3.

OBSAH:

Jedenáctiletá dívenka Patricia McFarlandová, které nikdo neřekne jinak než Trish, musela jet se svojí rozvedenou matkou jako každý víkend, když zrovna s bratrem nebyli u otce, na výlet. Byla otrávená a znuděná, jelikož jako vždy se začal Petr, Patriciin bratr, s matkou hádat, Trish z toho byla tak unavená, až se začala loudat, najednou se jí zachtělo na záchod, a tak i přes to, že nikomu nic neřekla, zanechala bratra s mamkou v hádce, na cestě pokračujíc někam do hor, samotné. Sama si odběhla vykonat potřebu do lesa tak, aby na ni od cesty nebylo vidět, tedy dost daleko na to, aby stihla vymyslet plán, že když cesta tvoří ypsilon, přejde prostě přes les, tedy vnitřkem na druhou cestu...
Sama jen s malým batůžkem, ve kterém měla svačinu, malé rádio a také si myslela, že tam má sprej proti komárům, ale bohužel tam nebyl. S modrým tričkem od Red Sox (s číslem 36 GORDON na zádech) se plahočila sama lesem. Dlouho si nechtěla připustit, že se ztratila, nakonec si to však přiznala.
Každý večer, co byla sama v lese, poslouchala rádio, kde vysílali, jak Red Sox hrají. Povídala si s imaginární kamarádkou, a vysnila si, že na každém kroku ji Tom Gordon pořád doprovází a hlídá, to rádio a její fantazie ji držely "nad vodou", dokud ji její fantazie nezačala ukazovat i jiné, dosti strašidelné "věci" - třeba tři postavy Boha Toma Gordona, Boha Neslyšného a Boha ztracených. Několikrát se za svou pouť zranila a ne vždy lehce, po nějakém tom dni Trishe začalo chybět i jídlo a dostala žízeň, a tak se živila bukvicemi, bobulemi a jedlým kapradím, napila se vody, která jí vážně neudělala moc dobře. Bála se, tak strašně se bála, nejvíc zvuků ve tmě. Mnohokrát ji napadlo, že v tomhle lese umře, viděla mrtvé jeleny a slyšela podivné zvuky.
Po Trishe už bylo vyhlášeno pátrání, které se postupně zúžilo a ženy i muži dostávali pokyn, aby se více soustředili na oblast poblíž města, kde byla dívka spatřena naposledy. Spíš hledali stopy po ní, než ji samotnou. Trisha dělala mnoho chyb, papírky po sobě nenechávala položené tam, kde byla, aby někdo věděl, že tam někde je. Schovala si je pěkně do batůžku a šla dál, za několik hodin ji na tom místě někdo hledal, ale nenašel po ní stopy, a tak šel jiným směrem, než kudy se naše malá Patricia vydala.
Naneštěstí ji po celou její pouť sledoval medvěd, s nímž se poprvé vlastně viděla na konci její cesty. Zdálo se jí, jako by medvěd říkal: "Zabil jsem jeleny. Sledoval jsem tě a stahoval kolem tebe kruh. Uteč pryč. Ucti mě rychlostí svých nohou, a možná tě nechám naživu." Ale neutekla, chtěla se mu postavit. A měla štěstí. Později, jak vyprávěl Herrick, kdyby sebou hnula, roztrhal by ji na cucky.
Když se Trisha pohnula, protože se připravovala, že po medvědovi hodí baseballovým míčkem z pozice, jako by nadhazovala, do které se právě dostávala, slyšela výstřel... Tou nenadálou změnou pohybu dívky se medvěd lekl a Travis, jenž se tam zjevil na poslední chvíli, viděl jedinečnou šanci, jak po něm střelit. Byl první lidská bytost, kterou Patricia po devíti dnech v lese spatřila. Samotný Travis byl z toho tak rozrušený, že policii ani nelhal, co toho dne v lese s pistolí dělal. Byl pytlák. Neměl žádný soud, ani žádnou pokutu, naopak dostal vlastní vůz za záchranu dívčiny.
Trisha ale věděla, co byl ten výstřel zač a viděla, jak se nastražené ucho netvora roztřepilo, ale i tak nepřerušila započatý pohyb a nadhodila, zasáhla medvěda míčkem rovnou mezi oči. A medvěd se otočil a dal se na útěk. Trisha se otočila a uviděla, jak se za ní řítí malý muž s vlasy dlouhými až po ramena, vysoko nad hlavou pušku jako indián. Zvedl Trishu, která se snažila říct: "Zvládla jsem to, zachránila jsem zápas," ale nestihla to, omdlela.
Probudila se v nemocnici obklopená bratrem, matkou, otcem a zdravotní sestrou. Zdravotnice je všechny, jak to bývá, vyháněla pro dobro pacienta, ale Trisha to musela udělat. Ukázala otci, ať ji podá čapku a ona po stylu Toma Gordona poklepala na kšilt čepice, pak ukázala pravým ukazováčkem ke stropu. Úsměv se mu rozzářil na obličeji od očí až po bradu. Pochopil. Ano, její zápas byl u konce a ona se ponořila do spánku.

VLASTNÍ NÁZOR:

Stephena Kinga miluji už delší dobu, mám už doma snad všechny jeho knížky, od Zelené míle, povídkové knížky Všechno je definitivní až po nejnovější díl Temné věže. Jeho dílo Holčička, která měla ráda Toma Gordona, které jsem si vybrala pro tuto práci, bylo slabší, co se týče děje, bylo sice napínavé, krásně čtivé, ale kdo někdy četl nějakou jinou knížku či povídku Stephena Kinga, našeho "krále hororu", musí uznat, že tohle je docela na jeho styl oddychovější čtení, žádná krev, málo nechutných věcí, téměř žádné nadpřirozené prvky... Pro příznivce hororů či přímo příznivce Stephena Kinga to může být trošku zklamáním, ale jak říkám Stephen King je alespoň pro mě záruka pěkného čtení a dobré zábavy a chvilky strachu. Přečtení této 183stránkové knihy my zabralo dva dny, dva dny plné Kingovského napětí a Stephenova vyprávění, a jak psal v úvodu do jeho další povídkové knížky Mlhy: "Teď se mě chyťte za ruku. Držte se pevně. Zavedu vás na několik hodně temných míst, ale nebojte se, cestu znám. Jen se mě nepouštějte." Tentokrát mě zavedl do temného lesa, ale zdárně mě jím provedl až na konec a ven společně s Trishou do jejího nemocničního pokoje a spolu s ní jsem "dokončila zápas". Zápas věru neobyčejný, myslím, že takhle si s halucinacemi ještě nepohrál, a to je co říct. V každé jeho knížce je něco, co vás zaujme, a jako vždy, tak i s knížkou Holčička, která měla ráda Toma Gordona dokázal vtáhnout do děje tak, že i teď se občas v lese otočím, jestli tam neuvidím tři postavy či jestli nespatřím nestvůru, která mě pozoruje a čeká na svůj čas. Stephen King je a dál pro mě zůstává králem hororu a jeho knížky si s chutí přečtu ještě jednou. Kdo nečetl ani jednu knížku od něj a nezažil správný "kingovský" strach, o hodně přišel. A knížka Holčička, která měla ráda Toma Gordona je podle mě krásný nenáročný přechod na Kinga.