Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hra o vášnivé Sicilance, která věrně žije památce svého muže, ale dozví se, že nepatřil jen jí, a ona podléhá své nové lásce...

Serafína je velmi vášnivou ženou, stejně jako všichni obyvatelé sicilské kolonie v Americe, kde žije. Je švadlenou a žije s milovaným mužem Rosariem a krásnou mladou dcerou Rosou. Její muž se však živí pašováním drog pod vrstvou banánů, což vyústí v tragickou událost - kdosi ho při jedné z cest zastřelí.

Serafína, která byla na svém muži silně, především sexuálně, závislá, se nedokáže s touto událostí smířit. Uzavře se ve svém domě, několik let vůbec nevychází, neobléká se, nosí jen špinavé růžové kombiné a jediné, co dělá, je, že šije pro své zákazníky, aby se nějak uživila. V podstatě se dočista zblázní. Urna s popelem jejího manžela se jí stane jakousi modlou, má ji postavenou hned vedle sošky Panny Marie.

Jednoho dne k ní přijdou dvě dosti nepřívětivé, jízlivé paničky, aby si u vyzvedly blůzu. Když se Serafína rozpovídá o svém muži, o tom, jak se milovali každou noc a jak se Rosaria nikdy nedotkla jiná ženská než ona, vyklopí jí zákaznice vše, co se už dávno všude povídá, jen Serafíně to dosud nikdo neřekl. Při vyšetřování vraždy totiž vyšlo najevo, že Rosario byl své ženě nevěrný.
Toto zjištění rozbije celý Serafínin idol, modlu, kterou si za ta léta z mrtvého Rosaria v představách vytvořila. Najednou už jí nezbývá nic, před Pannou Marií se rouhá, její život se stává spíše přežíváním.
Jediné, co nakonec dokáže dát nový smysl jejímu povrchnímu životu a trochu ho rozvířit, je nový milenec Alvaro, jenž je zesnulému Rosariovi neskutečně podobný.

Celý příběh je protkáván několika honičkami na kozla, který neustále utíká Serafínině podivné sousedce přezdívané "Čarodějnice" na její zahradu.

To, že je Serafína švadlenou, není žádná náhoda. Má to určitou symboliku. V jejím domě totiž stojí figuríny, o kterých sám autor píše, že jsou v dramatických pozicích jako "recitující herečky staré školy", a jde o vdovu s nevěstou stojící výhružně proti sobě, jako by se pohádaly. Jde o obraz Serafíny a její dcery Rosy, která si našla přítele, námořníka, jenž má v jednom uchu zlatou náušnici, Serafína mu nedůvěřuje, a proto je proti tomu, aby se s ním Rosa scházela. V jedné části také Serafína říká, že ony figuríny v jejím domě jsou jí milejší než vlastní sousedky, protože jí aspoň nevykládají žádné lži. Možná to má být symbol její hrdosti a zamilovanosti do sebe sama.
Rosa má ještě jednu úlohu v životě své matky - je vlastně jejím svědomím. Rosiny oči jsou totiž po otci, kterého si však Serafína téměř zbožštila, a tak, kdykoli se na ni Rosa podívá, hledí na ni vlastně její modla a její svědomí.
Černý kozel zase má možná symbolizovat zlo. Většinou uteče na zahradu vždy ve chvíli, kdy se stane něco zlého - když je zavražděn Rosario nebo když Serafínu svádí Alvaro, jenž později při prvním pohledu na Rosu prohlásí "ta je hezká" tak, jako když "mečí kozel". Serafína bojuje sama se sebou - ráda by zůstala věrná svému muži i po jeho smrti, když však odhalí jeho nevěru, už to nedokáže a navzdory špatnému svědomí ztělesněného v dceři Rose se vyspí s Alvarem.

Drama bylo v letech 1955 i zfilmováno. Vyskytují se v něm velmi podrobné údaje o hudbě, která má hru doprovázet.