Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• díl v sérii: 31 (předchozí: Svobodnej národ; následuje: Klobouk s oblohou)

Další román z autorovy parodické série Úžasná Zeměplocha se odehrává na hranici mezi Borogravií a Plesnivinskem, kde se pozvolna schyluje k válce.
Koryto říčky, která protéká mezi oběma územími, totiž po každé záplavě mění své břehy a z toho pramení důvod většiny sporů. Po poslední záplavě se na území Borogravie dostala jedna z ankh-morporských signálních věží, kterou dala vládkyně k nelibosti Patricije zbourat, a ten proto vyslal vojenský oddíl k ochraně zájmů malého Plesnivinska. Na obranu Borogravie se dá naverbovat i hrdinka Apoléna, jež pod svým mužským převlekem prodělává na pochodu k hlavním jednotkám tvrdý výcvik. Brzy však zjistí, že řada věcí je ve skutečnosti úplně jiná, než si představovala a než se na první pohled zdálo.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Talpress v Praze roku 2003 (1. vydání). Z anglického originálu Monstrous Regiment (Discworld) přeložil Jan Kantůrek. Ilustroval Paul Kidby. Počet stran: 498. ISBN: 80-7197-242-8.

PROSTŘEDÍ:

Borogravie (jedna malá zemička obklopená stejně prťavými zeměmi)

NÁMĚT:

Příběh podivného regimentu tvořeného převážně z žen, který si dal do hlavy, že se dostane ze svých osobních důvodů do bitevní vřavy.

DĚJOVÁ LINIE:

Zuří válka. Hloupý krok ze strany Borogravie, která se rozhodla, že čerstvě vybudované věže pro zasílání zpráv zbourá, protože se jedná o velehřích ze strany hloupých hříšníků před tváří Nugátovou, bohem Borogravie. Nezůstane to ležet ladem, a tak během chvilky vzplane nenávist, která vyústí ve válku, neboť si někteří myslí, že území, na němž byla věž zničena, patřilo Plesnivsku.

Plesnivsko, Zlobenie, Ankh-Morpork - tyto země se spolčí proti Borogravii, které mají plné zuby. Tahle docela prťavá zemička už jim pije pěkně dlouho krev tím, jak postupně vede válku s nimi se všemi. Přišel tak čas jí pořádně ukázat, že se jí to pojednou šeredně vymstí. Borogravie za své zločinecké výboje zaplatí...

To je hrubé nastínění aktuální politické situace, která se odehrává na pozadí hlavního příběhu. Ten má poněkud skromnější rozmezí. Začíná v malém městečku, kde žije Apolena. Dívka, jež je dcerou muže, jenž vede podnik U Vévodkyně. Podnik pojmenovaný podle ženy, kterou nikdo již roky neviděl a o níž si lidé myslí, že už je dávno možná i mrtvá. Ženy, k níž je třeba vzhlížet a modlit se k ní, protože to ona sedí po boku Nugáta, boha, a přimlouvá se za hříšníky, jež se k ní úpěnlivě modlí.

Apolena má skromné cíle. Přesto ví, že aby nedopadla špatně, musí zakročit. Konkrétně dostat Pavla (jejího staršího bratra) z armády, přivést jej zpět domů a postarat se o to, aby byl v pořádku. Pokud by Pavel zemřel, hospoda by po smrti otce připadla nejbližšímu mužskému dědici a tím je alkoholický strýc, který propije vše možné. To Apoleně nepřipadá v úvahu, a proto se rozhodne. V přestrojení za muže se nechá rekrutovat do oddílu vojáků. Přeci jen je v tom i sourozenecká láska. Bratr pro ni znamená mnohé. I když je starší než ona, v myšlení je poněkud pomalejší, a tak je na něj třeba dohlížet. Od dětství na něj dohlížela a i teď má zodpovědnost dohlédnout na jeho návrat. Za každou cenu.

Jelikož není Apolena žádný hlupák, s ostříhanými vlasy v mužských šatech a pod jménem Oliver se nechá zapsat v jednom zapadlém městečku, daleko od její domoviny, kde ji nikdo nezná a tím pádem ani nepozná, do oddílu, který vede seržant Honzárum a desátník Řemender.

Mimo ní se k Tamavenkům, jak se pěší pikanýrský (rozuměj kopinický) pluk jmenuje, nechá naverbovat i zvláštní sešívaný člověk Igor, troll Karborund, Mžoura, Řimbo, Tuty, Coto a upír Maledikt.

Společně zažívají útrapy ze strany Řemendera, jenž je šikanuje, pije jim krev, dělá naschvály, týrá je a provádí jim všechny možné jiné podlosti, jenom aby si popíchl svoje ego a ukázal, že je něco víc než ti druzí.

Pak přijedou do městečka, kde mají vyfasovat uniformy a zbraně a setkat se se svým nadřízeným. První, co je potká, nebo respektive kdo je potká, je nadporučík Rubaška, alias - jak se nadporučíkům a vyšším šaržím přezdívá - ruprt. Ten si vybere vlastního burše - osobního sluhu - v Apoléně (Oliverovi) a nechá propustit Honázruma, protože již vysloužil dostatek roků v armádě Vévodkyně. Zároveň poví Řemenderovi, že v tento moment je nepostradatelný na bitevním poli každý voják, tudíž jako rekrutační desátník končí a s touto jednotkou Tamavenků se přesune na bojiště. Ze samého zděšení se tak Řemender počůrá a později i pláchne, protože ho taková představa přímo do morku kostí děsí.

Když oddíl přebírá zbraně a výstroj, je výsledkem přímo zděšen, protože vlastně bere z toho posledního, co se nabízí. Většinu toho tvoří převážně zničené zubaté zarezavělé šavle, zohýbané zpřerážené hrudní pláty, zlomená kopí, zakrvácené pořezané děravé rudé uniformy a mnohé jiné jinak zdecimované vybavení, které předtím měl kdosi na sobě, než položil svůj život za Borogravii.

Desátník, jenž se stará o tyto "zásoby", je jim vřele nakloněn a dokonce jim nabídne k jídlu i dobré koňské maso a láhev alkoholu na zahřátí. Tehdy Apolena odhalí druhého člena jako dívku, protože omylem onen člen zanadává "Jejky!", což by žádná voják-muž neřekl. Sama je za to ráda, protože si je aspoň o něco jistější, že zde není sama. Přesto ji vrtá hlavou, kdo byl oním záhadný neznámým, kdo jí dal ponožky k tomu, aby předstírala, že má v kalhotách něco, co tam mají jen a jen muži, aby se tak neprozradila.

Později zjistí, že i Igor a Karborund jsou vlastně dívky, a tak se cítí o něco jistější. Teď, když jde do bitvy, tak alespoň ví, vedle koho bude umírat - pokud na to dojde. Na rozdíl od svých předchůdců je jí totiž sděleno, že tento pluk z nedostatku vojáků půjde přímo na bojiště, aniž by prošel předtím výcvikovým táborem.

Apolena jako správný burš nese jídlo Rubaškovi, avšak nastanou potíže, protože do hospody, kterou předtím vyklidili její původní majitelé, vniknou nepřátelští dragouni, jež mají v úmyslu postarat se o tuto jednotku nováčků.
Je tak pro ně velkým překvapením, když je všichni nováčci přemůžou, dají do želez a nahaté pošlou zpátky tam, odkud přišli. Apolena přitom nakopne mezi nohy kapitána Lulače, což je obrovskou chybou, neboť kapitán ve skutečnosti není kapitán, ale princ sousední země - Heinrich.
K jejich smůle je přítomna ankh-morporská kometa, která provede interview a udělá fotky. Brzy se tak každý dozví pravdu a po Apoléně a ostatních členech pluku Tamavenků je vyhlášeno pátrání, protože něco tak ostudného, co bylo provedeno na princi, je zkrátka neodpustitelné.
Naštěstí jim ale pomáhá Honzárum, kterého Rubaška příjme z toho důvodu, že je v takové chvíli potřeba, jelikož Řemender vzal nohy do zaječí. Honzárum je tak opětovně seržantem, který láskyplně dohlíží na svou jednotku.

Po cestě se jednotka setkává s muži nepřátelské armády a ukořisťuje její šifrovací knihu k signálním věžím, což se jim později stane velice výhodné v okamžiku, kdy je zapotřebí, aby zmátli protivníka vyslanou falešnou zprávou o tom, kde se aktuálně nacházejí.

Nastávají však jiné potíže. Řemender se ve zmatku, kdy je dříve přepadli dragouni, rozhodl k podlému činu, když okradl zatím bojující vojáky o jejich věci. U ostatních je to docela snesitelné, avšak horší je to u upíra Maledikta, jenž je závislý kafař. Protože nemá svoji kávu, začne pociťovat abstinenční příznaky, díky nimž - pokud je zcela neovládne - propadne upírství a začne sát nejbližšímu krev. Aby bylo totiž jasno, upír Maledikt je nositelem černé study, jež se vyznačuje tím, že se distancuje od starých zažitých upírských praktik, nepije krev a obecně se chová přátelsky a vyvrací zavedené obavy z existence upírů.

Díky bohu ale velitel Elánius z ankh-morporské městské hlídky o tomto podivném regimentu už dlouho ví, a proto se rozhodne - ze soucitu - že mu pomůže. Skřítkovi Cvrnkalu Cvočkovi nařídí, aby letěl na svém havranovi Morgot a shodit dvacet pět deka kávy přímo před nos upírovi, jemuž nechybí příliš, aby se vrhl na ostatní členy Tamavenků.

Když pod velením nadporučíka Rubašky dorazí na místo bitvy, zjistí, že jim ankh-morporská kometa nelhala. Armáda Borogravie byla opravdu rozmetána a uvězněna v nedaleké pevnosti, a tak jsou oni, Tamavenkové, posledním oddílem, který nebyl zavřen do vězení nebo nepadl pod nátlakem nepřítele.

Oddíl se tak musí zamyslet, načež je vyslán Rubaška v přestrojení za ženu do pevnosti, aby směle osvobodil vojáky Borogravie a vyrval z rukou nepřítele pevnost zpátky. Ačkoliv je nápad hloupý, ze samé zoufalosti na něj členové jednotky přistoupí. Protože se ale Rubaška dlouho nevrací, odhodlají se vyrazit za ním také na vlastní pěst. Ještě předtím ale ukradnou v nedaleké vesnici ve vykřičeném domě (spíše vykřičeném stanovém domě) dámské šaty, aby se dostali dovnitř.

Honzárum s nimi nejde, protože se mu příčí, že by se oblékl do dámského oblečení. Stejně tak i Nefríta (Karborund), která usoudí, že bude lepší, když dohlédne na upíra Maledikta, jenž se ještě tak úplně neprobral z transu, do něhož upadl poté, co se se slastí zakousl do kávových zrníček.

Děvčata (vojačky) se do pevnosti dostanou a setkají se s Rubaškou, který není zavřený ve vězení, jak si myslely, ale je naprosto v pořádku. Společně se pak pokusí proniknout do cel, aby osvobodili muže borogravské armády, ale jejich pokus je zmařen, neboť jsou zastiženi a posléze zavřeni do kuchyně, která se jim stala provizorní celou.

Igorína se stará o Coto, která mezitím upadla do horeček, protože ji přemohl tlak z toho, jak prostřednictvím ní promlouvala mrtvá Vévodkyně. I tak se dívky nevzdávají a za pomoci jedné členky použijí nalezené suroviny k tomu, aby vytvořily masivní explozi, jež je dostane ven.

Pak osvobodí členy borogravské armády. K potížím dojde v momentě, kdy Igorína prozradí, že je žena, stejně jako i zbytek jednotky. Dívky jsou proto zavřeny do cely, zatímco armáda bojuje nad kontrolou hradu.

Později k nim zavítá jeden z generálů, jenž vyslechne celý jejich příběh o tom, jak se sem dostaly a statečně je osvobodily, než jim na závěr řekne, že je čeká soud za to, že se protivily proti Nugátovi a zneuctily tak i vojenskou uniformu a vojenství samo o sobě.

Naštěstí se ale objeví v pravou chvíli Honzárum, který za pomoci toho, že na každého z generálů něco ví, pošle téměř všechny generály na chodbu s tím, že bude promlouvat jenom k vybrané skupince. Zůstane tak pouze třetina výboru, a jak se brzy ukáže, Honzárum o něm prozradí, že je tvořen pouze z žen, čímž zapříčiní to, že soudní případ je jednou velkou fraškou.

Dívky jsou proto osvobozeny a vyslány s bílým praporem jako poslové do nepřátelské části hradu, aby zde vyjednaly s nepřátelskou armádou mír a ukončily tak provždy tuto táhlou válku.
Vyjednají s Elániusem, přezdívaným Řezník, mír, který zapříčiní konec bojů, umírání a prolévání zbytečné krve.

Tím ale příběh nekončí. Apolena je chytrá dívka a předtím zahlédla, jak má na krku Honzárum pověšený zlatý medailon. Viděla dokonce i dovnitř, a ta podoba se nezapřela. Apolena zjistila, že je Honzárum ve skutečnosti Honzáruma, která se kdysi dávno přidala do války proto, aby mohla být se svým milým. Ten později padl a ona porodila jeho syna, jehož vychovali její prarodiče. V armádě však už zůstala a vydávala se za muže.

Apolena s ní o tom mluví a nakonec ji přemluví k tomu, aby se vydala za svým synem. Jelikož je Honzárum dobrý lhář, zásadním argumentem, kterým ho Apolena přesvědčí, je, že přeci nemusí říkat úplnou pravdu o tom, proč byl tak dlouho pryč. Stačí, když řekne, že hledal již pěknou řádku let ztraceného syna, jakožto otec (Honzárumovi se nezamlouvá, že by byl matkou).
Pak se s ním rozloučí a společně s ostatními dívkami se dozví, že Honzárum byl tím neznámým, kdo jim dával ponožky, aby předstíraly, že mají to, co mají jen a jen muži. Zjistí tak, že Honzárum už od začátku věděl, že jsou dívkami.

Poměry jsou pozměněny. Coto se stane novou Vévodkyní, Honzárum se stane spokojeným dědečkem, Igorína odejde do hlavního města, aby tam bránila věci ve sporu žen, troll Nefrita si najde milého, Mžoura pracuje v kuchyni v hospodě U Vévodkyně, Řimbo s Tuty se stanou lupiči a upír Maledikt (který až ke konci prozradí, že je také dívka - Maledikta) zůstane u armády.

Později se Apolena setká ještě s Malediktou, když jedou s nováčky (dvěma dívkami) do nové války, kterou tentokrát vyhlásil princ Heinrich...

POSTAVY:

Apoléna Zpěváčková - mladé děvče se zlatavými vlasy, které si ostříhala nakrátko, aby splynula v armádě a nikdo ji nepodezříval, že není mužem; je členem oddílu Tamavenků (název je složen ze slov tam a ven), který je znám jako pěší oddíl kopiníků; její krycí jméno je Oliver; často si její příjmení lidé pletou a namísto Zpěváčku jí říkají Čuráčku; Apolena je chytrá a důvtip jí rozhodně nechybí, a proto se jí dlouze daří ostatním členům tajit, že je ve skutečnosti dívka; mladá, pěkná a odvážná; dalo by se říci, že je i ochranářská a starostlivá vzhledem k chování k jejímu bratru Pavlovi; přezdívají ji Kvák
Coto - je taktéž v oddílu Tamavenků; fanaticky věřící, která promlouvá k Vévodkyni; na Nugáta nevěří, ten je podle ní mrtvý; odvážná, fanatická a velice nábožensky založená; Coto není ani tak jméno, je to spíše dívčina přezdívka
Honzárum - celým jménem Jan Rmut, ačkoliv lepší by bylo říci spíše Jana Rmutová vzhledem k tomu, že se jeho pravé pohlaví prozradí až ke konci knížky; Honzárum je jeho přezdívka složená ze jmen Honza (Jan) a příjmení Rmut; v armádě je dobře znám a je prakticky jakousi legendou, protože dokázal vyváznout z kdejaké situace a přežít; také má plno oček (dluhů) u ostatních vojáků, protože je vytáhl na bitevním poli z úzkých; Honzárum je statečný, chytrý, důvtipný, laskavý, přátelský, silný, odvážný, bojechtivý a nebezpečný
Igorína - v armádě se vydává za Igora, a proto nosí ve velké nádobě svoje tmavé vlasy, které tam rostou; taktéž patří k Tamavenkům, které vede seržant Honzárum pod nadplukovníkem Rubaškou; chytrá, umí to s jehlou a do puntíku má vychytanou anatomii lidského těla; přátelská a ráda kdekomu pomůže, pokud je v úzkých a pokud může
Karborund - ve skutečnosti trollkyní Nefrítou, která se od mnohých trollů distancuje tím, že si neleští kámen, aby byl pěkně hladký, ale nechává ho hrubým a popraskaným; také si nechala narůst mech kolem hlavy, tudíž se může zdát, že vypadá jako muž (to také trollové neschvalují); odvážná, statečná a silná; patří k oddílu Tamavenků
Mžoura - rovněž patří k Tamavenkům; do armády nastoupila proto, aby našla muže z armády, jenž ji svedl a se kterým následně otěhotněla; jako ostatní dívky se i ona ostříhala, aby nepůsobila příliš podezřele; je mírně přihlouplá, statečná a milá; dobrá kuchařka
Řimbo - nehne se ani na krok od Tuty, se kterou společně utekla ze školy v Apolenině rodišti, kde už to déle nemohly vydržet kvůli tomu, jak se k nim ošklivě chovali (šikanovali je, trápili, týrali apod.); přátelská a milá; ať už má v ruce jakoukoliv zbraň, je s ní velice nebezpečná; patří k oddílu Tamavenků
Tuty - nehne se ani na krok od Řimba, se kterou společně utekla ze školy v Apolenině rodišti; přátelská a milá; většinu času nepronese ani hlásku, a tak je věčně zticha; umí podpálit prakticky cokoliv kdykoliv kdekoliv a čímkoliv; patří k oddílu Tamavenků
Rubaška - nadporučík jednoho z oddílů Tamavenků a prakticky také její jediný mužský člen; chytrý, nezkušený, nosí brýle a většinu bitevních dovedností má nastudováno z knížek, protože ještě nikdy nebyl na bitevním poli; dobrý herec, a proto dokáže snadno zahrát i ženu; skromný, zdrženlivý, přátelský
Maledikta - upírka, u níž se až do poslední chvíle - kdy to sama řekne - neví, zda je mužem, nebo ženou; těžce závislá na kofeinu (kávě) a pokud ji nemá dostatek, snadno propadá šílenství a je velká šance, že se promění v krvelačnou bestii alias typického upíra; chytrá, přátelská, tichá, záludná a elegantní, jak je to typické pro upíry; patří do oddílu Tamavenků

HLAVNÍ MYŠLENKA:

I ženy mohou být stejně dobré jako muži, nebo někdy dokonce i lepší.

MOTIVY:

Armáda, válka, boj, ženy, Tamavenkové

JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY:

Knížka je psána převážně spisovně v kombinaci s nespisovným jazykem. Četné jsou vulgarismy.

VLASTNÍ NÁZOR:

Knížka se mi docela líbila, avšak ze série Úžasná Zeměplocha mi připadala po humorné stránce poněkud slabší.