Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Mladá fronta v Praze roku 1978 (2. vydání). Z latinského originálu Utopia přeložil a poznámkou opatřil Bohumil Ryba. Počet stran: 156.

ÚVOD:

Slovo "utopie" označuje nějaký nedostižný ideál. Prvně tento termín použil na začátku šestnáctého století anglický humanista a státník Thomas More, čímž dal název představě o určité ideální organizaci společnosti, o jejím uspořádání, normách, hodnotách a zákonech, která je v současné době neuskutečnitelná a je spíše takovým projektem do blízké či vzdálené budoucnosti. Morova utopie představuje začátek a impuls ke vzniku literatury tohoto typu, nebyl však prvním, kdo se zabýval návrhem ideálního státu. More navazuje na představy antických filosofů, především na Platónovy spisy Ústava a Zákony. Mezi Morovy následovníky pak patří například Tommaso Campanella (Sluneční stát), Francis Bacon (nedokončené dílo Nová Atlantida), Cyrano de Bergerac (Cesta na Měsíc; Cesta do Sluneční říše), Kircher (Podzemní svět), Merciero (Rok 2440), sv. Augustin (O obci Boží) atd.

OBSAH:

Morova kniha Utopie je rozdělena na tři části.

Předmluvu tvoří dopis pro Petra Aegidia od Thomase Mora, v němž se mu omlouvá za prodlení, které při psaní knihy nastalo. Vysvětluje, že jeho povinnosti mu stály v cestě při včasném dokončení díla, a kaje se za to, že vlastně ani neví, kde Utopie leží. Dále se v podrobnostech odvolává na svého imaginárního informátora - námořníka Rafaela Hythlodaia, který strávil na ostrově Utopie několik let svého života, díky čemuž si mohl dobře osvojit zvyky tamějších obyvatel.

Kniha první nese podtitul Řeč znamenitého Rafaela Hythlodaia o nejlepším stavu státu, jak ji zapsal slovutný Thomas More, měšťan a podsudí slavného britského města Londýna a vypráví o setkání Thomase Mora s Rafaelem v domě Morova přítele Petra Aegidia, jež se uskutečnilo Antverpách. Osoba Rafaela, fiktivního vypravěče, usnadnila Morovi ožehavý úkol, neboť mu umožnila vložit do Hythlodaiových úst kritiku mravů a zákonů tehdejší doby i vylíčení žádoucího ideálního zřízení. A že Rafael kritizuje velmi - při setkání s Morem debatují o mnohých strastech, kterými Anglie trpí.

Morovi se tak dostává šance načrtnout pochmurný obraz běd, které postihly Anglii v souvislosti s neúměrným rozšiřováním chovu ovcí a s ohrazováním. Ústy Rafaelovými si stěžuje, že chov ovcí způsobuje odnímání půdy rolníkům, kteří se pak nemají kde živit a musejí se oddávat žebrotě a krádežím. Anglie si tak v podstatě sama vytváří vrstvu zločinců a povalečů, které následně neúměrně trestá smrtí - to však podle Mora není ten nejlepší trest, protože je za prvé moc krutý a za druhé vůbec situaci neřeší, spíš naopak zhoršuje. Kdo totiž něco ukradne, tak s vědomím, že ho čeká trest smrti, nebojí se již ani vraždit. More proto skrze Rafaela navrhuje řešení, které "viděl" u Utopijských - zločince a povaleče zaměstnat jako otroky, přičemž při dobrém chování by mohli být propuštěni.

Morovy názory bychom v dnešní době mohli pokládat za komunistické, tvrdí totiž, že "kořen všeho společenského zla spočívá v existenci soukromého vlastnictví" a že "všude tam, kde trvá soukromé vlastnictví a kde všichni všechno měří penězi, stěží může kdy nastat, aby byl stát zřízení spravedlivé a prospěšné".

Druhá kniha nesoucí podtitul O ostrově Utopii obecně již čtenářům přibližuje mravy, které panují na Utopii. Dozvídáme se, že na ostrově Utopie se rozkládá padesát čtyři měst (což je stejný počet jako množství hrabství v soudobé Anglii), ale protože se vzájemně tak dokonale podobají, stačí znát jedno město, abychom poznali všechna. Proto popisuje Rafael jen hlavní město Amaurotum, v němž strávil pět let. Podobnost Amaurota s tehdejším Londýnem slouží k zdůraznění kontrastů - zatímco Londýn oplývá úzkými, špinavými a křivolakými uličkami, Amaurotum má pravidelné široké ulice a rozlehlá náměstí, přičemž ke každému domu náleží krásná zahrada. Zatímco dveře londýnských domů musí být neustále zavřeny na závoru, utopijské domy jsou otevřeny dokořán, protože v Utopii se nikdo nemusí bát zlodějů či lupičů. To by nám mohlo evokovat myšlenku, že v Utopii nebylo křivých lidí, což je však klam - i na tomto ostrově by se našli zloději, ale stát se s nimi umí mnohem lépe vypořádat. V utopijských domech se každých deset let střídají obyvatelé, kteří je pečlivě udržují a dokonce soutěží o to, kdo bude mít nejkrásnější dům.

Města jsou po Utopii rozeseta na den chůze a jejich okolí je pokryto vesničkami, které jsou v podstatě "družstevními" statky. Jejich personál se každé dva roky mění v rámci střídání mezi zemědělskou a řemeslnou prací. Mezi městy a vesnicemi tak probíhá neustálá výměna pracovních sil, když si však některý z Utopijců přeje usadit se na vesnici natrvalo, je mu to umožněno a on se pak stává vedoucím pracovníkem. V rámci výroby obyvatelé Utopie produkují vždy jen to, co nezbytně potřebují pro svůj život - cetky a zbytečnosti, jež pouze zdobí tělo, považují za rozmařilosti.

Utopijská města se dělí na čtvrti, z nichž každá má svou "tržnici" se sklady zboží a zemědělských výrobků. Do těchto společných skladů se dopravovaly plody práce a každý si z nich mohl vzít to, co potřeboval. Přesáhla-li výroba úroveň potřeby, zboží se vyváželo ze země, aby se výměnou za ně získaly potřebné suroviny.

Jídlo se podávalo ve velkých jídelnách a bylo tak lahodné, že obyvatelé dávali přednost této stravě před pracnou domácí přípravou. O děti se pečovalo v jakýchsi jeslích a nemocní se léčili v dobře vybavených veřejných špitálech. Veřejné služby, jako například hospody, nevěstince nebo herny, by však návštěvník v Utopii hledal marně.

V Utopii se nedovoluje zahálet, všichni musí pracovat. Všeobecná pracovní povinnost se nevztahuje jen na malou skupinku učenců. Díky tomu, že nikdo nezahálí, může být pracovní doba dlouhá jen šest hodin. Zbytek volného času využívá většina Utopijců ke vzdělávání - navštěvují přednášky, věnují se umění, účastní se společenských her a koncertů.

Potřeby Utopijců jsou velice skromné - oděv je velmi jednoduchý a liší se prakticky jen podle pohlaví a rodinného stavu. Nikdo nevlastnil žádné bohatství v podobě zlata, které se díky výchově považovalo za výsadu otroků a za potupnou věc - v Utopii se totiž ze zlata vyráběly řetězy pro zločince a nočníky. Pokud bylo kvůli válečnému stavu třeba, věci se jednoduše roztavily.

Společnost byla naprosto beztřídní, jedinou výjimku představovali úředníci a otroci. Úředníci byli voleni lidem pro své schopnosti a nepožívali žádných privilegií. Každoročně vybíralo vždy třicet rodin ze svého středu jednoho "syfogranta" (= správní úředník), který dohlížel na to, aby nikdo nezahálel. Shromáždění dvou set syfograntů pak rozhodovalo o otázkách veřejného zájmu a volilo panovníka z kandidátů vybraných lidem.

Kriminalita byla vyřešena tak, že z trestanců se stávali otroci, kteří vykonávali obzvláště obtížné či nechutné práce. Stav otroka nebyl doživotní a neměl žádné důsledky pro rodinu jedince. Pokud otrok prokázal snahu stát se lepším člověkem, byl otroctví zbaven a mohl dál vésti normální život.

Jde-li o válku, Utopijci se boji vyhýbají, ale jde-li o obranu vlastního či spojeneckého území nebo o osvobození jiného národa z tyranie, pak jdou do boje zmužile, protože to považují za spravedlivé. Nejraději však vedou válku bez prolévání krve, tj. uplácením.

V otázce náboženství jsou Utopijci velmi tolerantní - každý si může libovolně vybrat, co bude uctívat. Tato tolerance se však nevztahovala na ateisty a propagace náboženských učení - to bylo v Utopii dovoleno jen potud, pokud to neuráželo náboženské přesvědčení ostatních a neburcovalo to zbytečně lid.

ZÁVĚR:

More nenabízel svou Utopii jako model, ale jako námět k zamyšlení a úvahám. Chtěl popohnat panovníky, aby dali svým poddaným spravedlivější zákony, které by byly racionální a dělaly by život mnohem příjemnějším.