"Proč by měl člověk žít, kdyby všechno bylo opravdu tak, jak se to jeví?" (str. 228)
Děj románu se odehrává v Itálii, Francii, Brazílii v době od 30. let do 80. let 20. století (autor občas zmíní období kolem světové války ve vzpomínkách jednoho z hrdinů) a v celé řadě dalších míst, která pak vytvářejí magickou mapu světa. V souvislostech se dostáváme i do Prahy za vlády Rudolfa II. Autor se často odkazuje na velké množství knih, užívá hodně latinských frází, popřípadě výrazy v cizím jazyce (vzhledem k tomu, že Eco je Ital, myslím cizími jazyky zejména francouzštinu, němčinu, angličtinu, portugalštinu, španělštinu, řečtinu a hebrejštinu). Jedním z hlavních témat je kabala a okultní vědy. Kniha má strukturu stromu sefir, což jen zdůrazňuje kabalistické téma knihy.
V knize je několik analogií, například s povídkou
Jáma a kyvadlo od E.A.Poa nebo s Ecovým druhým románem
Jméno růže. S prvním dílem má společné kyvadlo, které je symbolem blížící se smrti. V případě druhém dochází oba (Casaubon i Adson) k poznání, že žádné tajemství není.
Děj se z velké části odehrává jen v Casaubonových vzpomínkách, které si znovu připomíná při čekání na půlnoc v pařížském Conservatoire. Poslední část příběhu (smrt Belba a Lorenzy, rozpor v Tres toužícím po neexistujícím tajemství) se odehrává již v reálném čase.
Trojici hlavních hrdinů tvoří mladý italský intelektuál Casaubon, Belbo a Diotallevi. S Casaubonem se seznamujeme hned na začátku a prostřednictvím jeho postavy je vyprávěn děj. Je jakousi první příčinou (jméno Casaubon je od slova causou = příčina) vzniku Plánu.
Belbo dává románu jistý intimní nádech, neboť jsou zde jeho vzpomínky z dětství (zejména zážitek s hraním na trubku, které je mu odepíráno; proto, když jednou na trubku opravdu chvíli hraje, je to pro něj velmi silný a klíčový zážitek).
Diotallevi uzavírá trojici hrdinů, jež pojí zájem o magii, práce v nakladatelství pana Garamonda a tvorba samotného Plánu.
Jedním z velmi důležitých míst je nakladatelství o dvou tvářích - Garamond, které je shromaždištěm všech nejfantasknějších teorií a hypotéz. Druhým takovým místem je technické muzeum v Paříži, zvané též Coservatoire. Casaubon nejprve chystá svou disertační práci o templářích, když je zapleten spolu s Belbem a Diotallevim do případu záhadného zmizení. Plukovník Ardenti přijde do nakladatelství žádat o vydání své knihy o poselství templářů a Casaubon je přizván, aby posoudil kvalitu historické přesnosti knihy. Ardenti jim představuje Plán templářů, kteří již po staletí touží převzít vládu nad světem. Proto se hrdinové po Ardentiho zmizení nesmí o ničem zmínit vyšetřujícímu policistovi (de Angelis) a zapírají všechny souvislosti kolem Plánu. Následně dochází k oddělení trojice hlavních hrdinů: Casaubon odjíždí se svou přítelkyní Amparo do Brazílie. V Brazílii poznává velice zvláštního muže, který tvrdí, že se jmenuje Áglie (je velkým znalcem magických obřadů), ale chová se jako historická osobnost. Spolu s Amparo navštíví Casaubon obřad umbandy, do něhož se nakonec sami zapojí. Amparo zmatená sama sebou odchází hledat své kořeny, Casaubon se vrací zpět domů a Áglie slibuje opětovné setkání. Casaubon má za úkol zpracovat knihu o historii kovů (stává se součástí nakladatelství Garamond), která nakonec přerůstá v knihu o historii magie. Do příběhu se zapojuje nová Casaubonova přítelkyně Lia, jež dokáže všechny záhady kolem Plánu laicky vysvětlit, a to bez jakéhokoliv tajemství. Diotallevi, Belbo a Casaubon si na základě Ardentiho dohadů vytvářejí svůj vlastní Plán. Čím blíže jsou k přesnému znění Plánu, tím více záhad se odehrává. Áglie pomáhá v nakladatelství a Ditallevi náhle onemocní. Jeho nemoc je dokladem chaosu na světě, proto také Diotallevi na rakovinu umírá. Belbo prožívá krizi vlastního vztahu s Lorenzou Pellegriniovou, kterou způsobil Áglie. Aby se Belbo pomstil, řekne Ágliemu o Plánu, jak jej celý zkompletovali, že mají záhadnou mapu a ví, že se musí být o svatojánské noci u Foucaultova kyvadla v Conservatoire. Jeho řeči donutí Áglieho jednat. Pod záminkou poslání knih do Florencie, kam jede Belbo na služební cestu, docílí toho, že Belba hledá policie kvůli obvinění z teroristického útoku (balíček knih od Áglieho byl ve skutečnosti časovanou bombou). Belba hledá policie, ale i tak jej donutí tajný spolek v čele s Ágliem přicestovat do Paříže. Ještě v Paříži se mu podaří kontaktovat Casaubona, který za ním odjíždí od Lie a svého syna. Tam najde Belbů román psaný do počítače a zjistí, co se stalo. Rozhodne se jít do muzea, zůstat tam do půlnoci a pomoci svému příteli. V tajném spolku Tres dochází k rozporu přímo v muzeu, Belbo odmítá cokoliv prozradit (Plán si přece celý vymysleli na základě Ardentiho dohadů!). Ani zajatá Lorenza jej nedonutí prozradit neexistující Plán. Nešťastnou náhodou je Belbo oběšen na kyvadle (jeho tělo kopíruje dráhu kyvadla) a Lorenza probodnuta. Casaubon si uvědomí smysl celého příběhu a odchází pryč, aniž by svého přítele zachránil. Vrací se do Piemontska, Belbova rodiště, aby dokončil příběh. Ví, že už nikdy neuvidí svého syna ani Liu, že Tamti již zachytili jeho stopy a teď už jej nepochybně hledají.
Důležitější než rozuzlení detektivního příběhu nebo nerozuzlení je celý průběh, který má symbolizovat cestu k poznání. Nakonec zůstává mnoho otázek: Ocitli se hrdinové v pasti příběhu, který si sami vytvořili? Byl Plán opravdu skutečný, nebo pouhou hypotézou? Najdou Tamti Casaubona? Jdou si pro něj, protože zná pravdu, nebo pro každého, kdo pravdu dokáže rozluštit?
Autor nechává účelně tyto otázky nezodpovězené, aby si čtenář sám na ně zkusil odpovědět.
"...Proč ale to, že jsem všechno pochopil, mi neposkytuje vůbec žádný klid? Proč milovat Osud, zabíjí-li tě stejně jako Prozřetelnost a jako spiknutí archontů? Třeba jsem zatím nepochopil úplně všechno, možná mi zůstává nějaký nezaplněný prostor či mezera.
Kde jsem to jen četl, že v posledním okamžiku, kdy život, povrch uložený na jiném povrchu, je zcela pokryt škraloupy zkušeností, všechno víš, víš, co je tajemství, moc i sláva, proč jsi přišel na svět, proč umíráš a taky že to mohlo dopadnout úplně jinak. Jsi prostě moudrý. Ještě moudřejší je však právě v tom okamžiku vědět, že ses to všechno dozvěděl pozdě. Člověk všechno pochopí, když už nestojí za to něco chápat." (str. 696)
