Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V krásném klášteře v Melku sepisuje starý benediktýn Adso události, kterých se stal svědkem i luštitelem jako osmnáctiletý novic v jednom nejmenovaném italském klášteře, kam dorazil v listopadu roku 1322 po boku svého mistra, učeného františkána, ale také bývalého inkvizitora, Viléma z Baskervilu. Mistr byl mimořádně nadán smyslem pro dedukci a logiku.
Oba návštěvníky přivítal opat Abbo. Vypráví jim o podivné vraždě, ke které došlo asi před týdnem - nejlepší iluminátor Adelmus Otranta byl nalezen pod hradbami kláštera. Opat prosí Viléma, aby objasnil tuto záhadu. V opatství má dojít v nejbližší době ke schůzce a vyjednávání mezi papežskou a císařskou stranou. Tragédie musí být vysvětlena právě do příjezdu obou delegací. Vilém se seznamuje s životem v klášteře, potkává se s dávným přítelem Ubertinem z Casale, navštěvuje také skriptorium, diskutuje s herbaristou Severinem a přemýšlí o tom, co slyšel.
Klášter má jedno velké tajemství - knihovnu, která je pro svoji neproniknutelnost nazývána labyrintem. Do knihovny je všem mnichům vstup přísně zakázán, smí do ní vejít jen knihovník Malachiáš a jeho pomocník Berengar.
Druhý den dojde k další krvavé události - při ranní bohoslužbě čeledíni našli v kádi s prasečí krví (od včerejší zabíjačky) tělo dalšího mnicha. Je to Venantius, také významný člen skriptoria. Vilém se Severinem ohledávají mrtvolu. Venantius se v kádi neutopil, byl do ní přivlečen z kuchyně už mrtvý. Ale jak je to možné, vždyť celá budova (kuchyň, skriptorium, knihovna) je přes noc uzamčená. Zavírá ji zevnitř Malachiáš a odchází ven tajnou chodbou - ví o ní ještě někdo?
Vilém stále více pátrá po záhadách labyrintu. Stařec Alinardus jim poví, jak se v noci dostat do budovy a tím i do zakázané knihovny. Tajná chodba začíná v chrámu v boční kapli, vede kostnicí a ústí do kuchyně - odtud už cestu znají - vzhůru do skriptoria a pak do knihovny. Alinardus jim také poradil, že vraždy se odehrávají podle Apokalypsy Zjevení sv. Jana.
Hrdinové v noci putují do knihovny. Vilém si chce prohlédnou Venantiův stůl, aby věděl, na čem právě pracoval a zda jeho smrt nesouvisí s tajemstvím labyrintu a zapovězených knih. V polici pod Venantiovým stolem objeví knihu, v níž je vložen nový pergamen - je psán řecky. Mistr si nasadil brýle a začal číst, nešikovný Adso ji málem zapálil lampou. Právě po nahřátí se ale náhle na pergamenu objevily znaky... Ze tmy se však vyřítil jakýsi přízrak, sfoukl lampu, sebral Vilémovi brýle a knihu. Adso se ho marně snaží chytit. Vydají se tedy do labyrintu, bloudí místnostmi a zkoumají uspořádání knih. Knihovna je plná nástrah - šikmá zrcadla, výpary z omamných bylin... Prohlídka byla bezvýsledná.
Ráno jsou už opět v kostele na pravidelné bohoslužbě. Chybí však pomocník knihovníka, Berngar.
Vilém si nechává od správce dílen Mikuláše z Morimondu vyrobit nová skla na čtení. Tuto noc se potají vydá do knihovny Adso sám. Listuje ve starých knihách, zaslechne podivný šelest. Vrátí se do skriptoria, v kuchyni někdo křičí. V rohu stojí krásná dívka a pláče. Adso ji utěšuje, ocitá se ale ve víru lásky... Ráno se zpovídá ze svého hříchu Vilémovi. Chudá děvčata z vesnice se prý obvykle mnichům oddávají za trochu jídla.
Mistr opět přemýšlí nad souvislostmi. Podle Apokalypsy se třetí úder týká vody. Zkoumají studny a zásobníky, vzpomenou si i na lázně, kde je nalezen utopený Berengar. Severin si všimne, že mrtvý má černá bříška prstů a jazyk - stejně tomu bylo i u mrtvého Venantia. Jed? Mistr s herbaristou přemýšlejí, zda mu nějaký nebyl zcizen. Severin kdysi vlastnil prudký jed, který dostal od jednoho misionáře, ale zničil se při bouřce.
Vilém vyslýchá starého Slavátora a celleraria (člověk, který se stará o kuchyň a hospodářství) Remigius přiznává, že našel Venantia mrtvého v kuchyni; o tom, jak se mrtvola dostala do kádě, nic neví.
Severin objevil v Berengarově kutně Vilémovy brýle. Adso se zmítá v mukách nenaplněné lásky ke krásné dívce, Vilém luští tajemné znaky na Venantiově pergamenu. Najde číselnou hříčku, ale na její smysl nepřijde. Prohledávají seznam knih - ty nejzajímavější jsou označeny "Finis Africae".
Čtvrtý den přijíždějí Minorité v čele s Michalem z Ceseny a o něco později i papežská delegace - kardinál z Pogetta a Bernard Gui - nejkrutější inkvizitoři své doby. Oba hrdinové v noci opět putují do knihovny. Proniknou až k místnosti Finis Africae, dovnitř se ale nedostanou, nerozluští Ventiovu hříčku. V kuchyni je dopaden starý Salvátor a "Adsovo" děvče drží černého kohouta a kocoura, symboly ďáblovy. Salvátor je prohlášen za kacíře, ale promluví ve svůj prospěch a zradí celleraria. Dívka bude upálena.
Právě když jde Vilém do kapitulního sálu, na jednání ho dohoní Severin, že našel podivnou knihu. Když se za ním později s Adsou vydají, najdou ho ležet s roztříštěnou lebkou. Kniha je nenalezena, šlo o Druhou knihu Aristotelovu, část je psána arabsky, už ji měli v ruce, ale tenkrát ji nepoznali.
Nad mrtvým Severinem je přistižen běsnící cellerarius. Je obviněn z vraždy a jako arcikacíř (Severin promluvil o jejich minulosti) a upálen. Další den obě delegace odjíždějí, nedosáhly žádného výsledku. Na ranní mši umírá starý knihovník Malachiáš s výkřikem "Škorpion". I on má černé prsty a jazyk. Tajemná kniha je zřejmě napuštěna jedem. Vilém čistě náhodou rozluští Venantiovy znaky, cestu do Finis Africae. Naposledy se vydávají do labyrintu. V kostnici slyší za zdí rány, někdo je tam uvězněn. Za strašidelným zrcadlem se skrývá Finis Africae - někdo tam sedí za stolem. Je to slepý Jorge, dávný knihovník. Čte Aristotelovu knihu. Vilém mu vyloží svůj závěr - v případě Adelma šlo o sebevraždu, neunesl psychicky tajemství labyrintu, Ventatius sáhl na knihu napuštěnou jedem, četl ji potají v noci, šel se napít vody a v kuchyni zemřel. Berengar ho našel, a aby nemusel vysvětlovat, jak se dostal do zamčené budovy, hodil ho do kádě. Sám pak začal číst a též se otrávil. Knihu ukryl v Severinově laboratoři. Rozhovor Viléma a Severina slyšel Malachiáš, Severina zabil, četl knihu a zemřel. Slovem "škorpioni" ho postrašil Jorge, byl jen jeho figurkou.
Jorge podává Vilémovi knihu, má na ni právo, zvítězil. Nandává si rukavice a čet. Jorge očekává jeho brzkou smrt. Vilém mu přiznává, že má rukavice, což on nemůže vidět. Jorge sfoukne lampu a snaží se utéct. Začíná honička, Vilém uhodí starce a ten umírá, ze spadlé lampy se šíří požár.
Opatství hořelo tři dny a tři noci. Mniši odešli jinam. Také Vilém a Adso se rozloučili, Adso se vrátil do Melku.
Po mnoha letech byl vyslán do Itálie. Zašel se podívat na místo, kde stávalo opatství, zbylo jen spáleniště, pod sutinami našel zbytky pergamenů. Dokázal rozluštit, k jakým dílům patří a vytvořil z nich jakousi knihovničku útržků a citátů.

Čtenářský deník	-	Baudolino
	-	Foucaultovo kyvadlo
	-	Jméno růže, Jméno růže (2), Jméno růže (3), Jméno růže (4), Jméno růže (5), Jméno růže (6), Jméno růže (7), Jméno růže (8), Jméno růže (9), Jméno růže (10)
	-	Jméno růže (rozbor), Jméno růže (rozbor) (2), Jméno růže (rozbor) (3)
	-	Tajemný plamen královny Loany

Čítanka

-

Jméno růže