Detektivní historický román z prostředí Itálie 14. století. Osmnáctiletý novic s použitím znalostí teologie, filozofie a politiky objasňuje záhadné vraždy spáchané v knihovně benediktinského kláštera.
BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:
Vydalo nakladatelství Český klub v Praze roku 2010 (7. vydání tamtéž). Z italského originálu
Il nome della rosa přeložil Zdeněk Frýbort. Počet stran: 429. ISBN: 978-80-86922-36-2.
ÚVOD:
Jméno růže je prvním a asi i nejúspěšnějším románem italského autora jménem
Umberto Eco.
Umberto Eco je sémiotik, estetik, filosof, medievalista a samozřejmě spisovatel, mezi jeho další díla patří například
Foucaultovo kyvadlo,
Ostrov včerejšího dne,
Tajemný pramen královny Loany a
Pražský hřbitov. Získal na třicet čestných doktorátů a byl dokonce vyznamenán dvěma státními vyznamenáními - Řád velkého kříže za zásluhy pro Italskou republiku a Zlatá medaile za zásluhy v oblasti kultury a umění.
O DÍLE:
Román je napsán formou rukopisu, který retrospektivně sepsal sám hlavní aktér, benediktinský mnich Adso z Melku. "Rukopis" je rozdělen na sedm dnů a každý den pak na úseky, které odpovídají liturgickým hodinám:
- Matutina (Vigiliae) - od 2:30 do 3 v noci
- Laudates (ve starší tradici matutinae) - od 5 do 5 ráno
- Prima - kolem 9 dopoledne
- Sexta - v poledne
- Nona - mezi 2 a 3 odpoledne
- Nešpory - kolem 4:30 odpoledne, při západu slunce
- Kompletář - kolem 6 odpoledne
Kniha se snaží svým
jazykem evokovat historické období, ve kterém se odehrává. Obsahuje velké množství latinských citátů, jež jsou ale osvětleny až v poznámkovém aparátu, takže jejich množství občas ztěžuje čtení. Autor neustále naráží na středověkou (Bible) a starověkou (spisy Aristotelovy) literaturu. Ke knize existuje soubor literárně-teoretických esejů, například
Poznámky ke Jménu růže, ve kterých autor odhaluje některé inspirační zdroje románu.
OBSAH:
Jak jsem již poznamenala, román je psán retrospektivně - starý benediktin Adso, usazený v klášteře v Melku, se rozhodne pravdivě sepsat události, kterých se účastnil v klášteře na severu Itálie jako mladý novic ve společnosti učeného františkánského mnicha a bývalého inkvizitora, Viléma z Baskervillu. Jejich posláním je připravit obyvatele kláštera na vyjednávání, které se zde má brzy odehrát mezi císařskou a papežskou stranou. Přijdou však problémy - v opatství došlo k podivnému úmrtí iluminátora Adelma, jehož mrtvola byla nalezena pod zdmi kláštera. Vilém je díky svým schopnostem v dedukci a logice požádán, aby tuto záhadu objasnil, což se ukáže jako velice obtížný úkol.
Vilém a Adso se seznamují s životem v klášteře, který není tak ctnostný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Viléma nejvíce přitahuje knihovna, do níž je všem kromě knihovníka (Malachiáš) a jeho pomocníka (Berengar) vstup zakázán. Mezitím co dva přátelé pátrají, dojde k dalšímu úmrtí - tentokrát je již jisté, že jde o vraždu. Venantius, další významný člen skriptoria, je nalezen mrtvý v kádi s prasečí krví, která na dvoře kláštera zbyla od zabíjačky z minulého dne. Vilém a herbarista Severinus ohledají mrtvolu, jež nejeví známky utopení. Vilém předpokládá, že někdo mrtvolu přitáhl z klášterní kuchyně, což je nemožné, když byl klášter zamčený. Od starce Alinarda se Vilém s Adsem dovídají, že z kuchyně do boční kaple v chrámu vede tajná chodba. V noci se po ní vydají, aby mohli prozkoumat Venantiův stůl v skriptoriu. V polici pod ním Vilém objeví knihu, do které je vložen řecký pergamen. Když jej chce přečíst, objeví díky teplu z Adsovy lampy tajné znaky. Vtom se ze tmy kdosi vynoří, sebere Vilémovi brýle a uteče i s knihou.
Adso se snaží tajemného zloděje chytit, není však úspěšný. Poté se i s Vilémem vydává do knihovny, která je jedním velkým labyrintem. Bloudí jejími chodbami a místnostmi, jež jsou plné záludných pastí (omamný kouř, znetvořující zrcadla), nakonec odchází s nepořízenou.
Další den si Vilém nechává od Mikuláše (správce dílen) vyrobit nové brýle, než však budou hotové, musí se obejít bez svého zraku. Adso se tu noc vydává do knihovny sám. Když prochází kuchyní, uvidí v rohu sedět krásnou plačící dívku. Chce ji utišit a dívka se mu odmění tím, že ho zasvětí do tajů lásky. Adso zjišťuje, že chudé dívky z vesnice se nabízejí mnichům jen proto, aby od nich dostávaly kousky jídla.
Berengar, pomocník knihovníka, není k nalezení. Vilém si vzpomene na slova starce, jenž tvrdil, že vraždy se odehrávají podle knihy Apokalypsy. Podle toho by se nyní měla mrtvola nacházet ve vodě, a opravdu - Berengar je nalezen v lázních. Při ohledání si Severinus všimne, že mrtvola má temně zbarvená bříška prstů a jazyk, stejně jako měl Venantin. Docházejí k tomu, že příčinou smrti byl nejspíše nějaký jed, který je nutno pozřít. Přemýšlejí nad tím, kde by se takový jed mohl v prostorách kláštera vzít, a Severinus si vzpomene, že kdysi jeden velice prudký jed vlastnil, při jedné bouřce se mu ale ztratil.
Po tomto zjištění se Vilém pouští do výslechů mnichů. Jako první přicházejí na řadu Salvátor a cellarius Remigius. Právě on přiznává, že našel Venantia mrtvého v kuchyni, netuší však, jak by se mohl dostat do kádě s krví. Mezitím Severin objevil v Berengarově kutně Vilémovy brýle a Vilém rozluští záhadné znaky na pergamenu, který našel ve Venantiově stole. Nachází pojem Finis Africae.
Čtvrtý den je ve znamení příjezdu Michala z Ceseny v čele minoritů a papežské delegace, která se mimo jiné sestává z kardinála Pogetta a krutého inkvizitora Bernarda Guie. Vilém s Adsem v noci opět putují do knihovny, kde proniknou až k místnosti s označením Finis Africae, dovnitř se však nemohou dostat, protože dosud nerozluštili Venantiovu hříčku. V tu dobu je v kuchyni dopaden Salvátor a děvče, se kterým Adso sesmilnil. Salvátor je prohlášen za kacíře, ale je ochoten vypovídat proti cellariovi. Dívka, do níž se Adso nešťastně zamiloval, bude upálena.
Severinus prozradí Vilémovi, že našel podivnou knihu. Vilém s Adsem se za ním vydají, nacházejí ho však mrtvého s roztříštěnou lebkou. Nad mrtvolou je přistižen cellarius a je obviněn z vraždy. Další den obě delegace odjíždějí bez kýženého výsledku. Obětí další vraždy je sám knihovník Malachiáš - také umírá s temně zabarvenými prsty a jazykem. Vilém si domyslí, že tajemná kniha je nejspíše napuštěná jedem, jenž se dostává do těla tím, že si čtenář při otáčení listů nasliňuje prsty. Také rozlouskne Venantiův hlavolam a společně s Adsem se naposledy vydává do knihovny.
Když přijdou do labyrintu, uslyší ze zdi rány. Někdo je uvězněn v kostnici. Dostávají se do místnosti Finis Africae, kde nalézají slepého Jorgeho, bývalého knihovníka. Tajemnou a vražednou knihou, kterou drží v ruce, je dávný Aristotelův spis, o němž si lidé mysleli, že se již nikdy nenalezne. Vilém rozluští celou záhadu - v případě Adelma šlo o sebevraždu, která však posloužila Jorgemu jako falešná stopa. Venantius si olízl prsty během čtení Aristotelovy knihy, šel se poté napít do kuchyně, kde zemřel. Tam jej našel Berengar, jenž jej hodil do kádě s prasečí krví, aby nemusel vysvětlovat, co dělá v noci v budově. Sám pak začal knihu číst a rovněž se otrávil. Severina zabil Malachiáš, který u něj spatřil tajemnou knihu, jíž si chtěl přečíst a skončil také otrávený.
Jorge podává Vilémovi knihu a nabádá ho ke čtení, protože doufá, že se také otráví. Vilém si však nasazuje rukavice, Jorgemu tak nezbývá nic jiného, než sfouknout lampu a pokusit se utéct. Při následné honičce je ze spadlé lampy založen požár. Za tři dny a noci opatství celé shoří.
Po mnoha letech se Adso vrací na místo, kde klášter stával. Pod sutinami nalezne ohořelé útržky pergamenů z knihovny. Rozluští je a vytvoří z nich jakousi knihovničku, torzo z původní knihovny.
ZÁVĚR:
Umberto Eco v knize
Jméno růže nestvořil jen skvělý historický román, ale zároveň i jakousi učebnici o středověku. V knize nalezneme spoustu pravdivých historických faktů - například středověkou filosofii (scholastické diskuze), podobu práce ve skriptoriu, procesy s údajnými heretiky, kacířské skupiny, hříchy církve apod. To, jak autor dokázal vsadit smyšlený děj na pozadí historických pravd, je fantastické, ale není se co divit, když jde o jednoho z nejznámějším medievalistů.
